Dostal jsem dárek pro Barta. Vykonal jsme pro někoho jakési dobro, nebo co, a dostal jsem pro Barta pytlík. Bart bude jistě rád! I on miluje dárky.

Byl rád. Moc. Až moc.
Chtěl jsem mu udělat radost a vytasil jsem se se sáčkem hned, jak jsem otevřel domovní dveře. Máme na plácku před vchodem kamenný stůl. Tam jsem chtěl pytlík otevřít - co kdyby uvnitř bylo něco mazlavého nebo rozsypávacího? Ať se upatlá nebo posype stůl - však to ptáci vyzobou.

V prvním přívalu nadšení Bart mále porazil stůl (váží jistě metrák, ten stůl), pak skoro porazil mne, a když se mu to nepodařilo, šlápnul mi na nohu s bolavým palcem. Lál jsem mu, jenže moje spílání pokládá za součást hry a jeho energie se zdvojnásobila. Vrážel mi tlamou do ruky, šlapal mi po nohou... s nejvyšším vypětím fyzických i morálních sil jsme pytlík rozerval... a uvnitř...
Uvnitř byl další pytlík!
Tento druhý, finální pytlík byl z materiálu, z něhož vzduchoplavec Fosset vyrobil balón pro oblet zeměkoule. Zcela neporazitelný! Malý zázrakk, že se mi to nakonec podařilo.

Bart se tedy lahůdek dočkal - byly to takové ty "jakoby morkové kosti", natvrdo spečené válečky s něčím od masa uvnitř.

Ptáte se, proč jsem na něho nezařval, proč jsem ho nezahnal, proč jsem ho nevyhodil za plůtek?
Mě ta jeho nedočkavost taky baví... Patří to k radosti dávání dárků, třebaže to nebyl dárek primárně pocházející ode mne.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku