Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 10.3.2003
Svátek má Viktorie




  Výběr z vydání
 >ŽIVOT: Zlatý odznak
 >POLITIKA: Důvěra či nedůvěra?
 >NÁŠ RYBNÍK: Nechutné zneužití autodafé
 >POLITIKA: Ostuda jako Brno
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Přísnost vedená po ultrakrátkých vlnách
 >PSÍ PŘÍHODY: Kdyby mohl pohled zabíjet
 >VESMÍR: Už tři roky hledám jinoplanetníky
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (2)
 >PRÁVO: Budou kšefty se zástavami konečně podvodem?
 >POOHLÉDNUTÍ: Vsadit do loterie a emigrovat do Ameriky
 >FILM: Já chci taky samopal!
 >FEJETON: Sníh a sněženky
 >FEJETON: O reprezentaci
 >ZAMYŠLENÍ: Národní stát vs. národní stát
 >POLITIKA: Získá česká vláda důvěru?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
10.3. FEJETON: Sníh a sněženky
Václav Vlk

Na jaře je prý aprílové počasí. Prý. Aprílové. Zlaté oči! Venku je zima jak za varhanama. Alespoň většinou a teď taky. Veselé jarní přeháňky, blábolí lyrici, jarní příroda se probouzí a je plná síly. Příroda možná jo. Já ne. Já považuji aprílové počasí za schizofrenický pokus přírody, která neví co chce a zkouší to na nás. Připomíná mi některé ekonomy s jejich hodnocení vývoje našich hospodářských úspěchů.
Během jedné hodiny stačí svítit sluníčko, padat sníh, pršet, funět vítr a být bezvětří. To že je aprílové počasí ve významu rozmarné? Jak může být rozmarné, když je mi pořád zima? Co je na tom rozmarného?
Z Prahy jsme ujeli, je tam fuj, nevlídno a bláto. Ale tady na chalupě na kopci to také není nijak slavné. Smutně hledím z okna, navlečen do vytahaného svetru, který svorně všechny ženské z rodiny nesnáší, mnu zarostlou bradu. Nereaguji na ženiny poznámky, že by se snad měly lyže konečně uklidit a jít dělat zahrada. A nepřestává. Tedy žena. Tak jdu na tu zahradu. Někdo rád, já ne. My měli v Praze zahradu odjakživa, já nad kusem trávníku neomdlévám. Nejsem z paneláku. Přesto však začnu hrabat listí od loňska, které sem navál vítr. Pohybem se mi začíná zlepšovat nálada. Taky už tak nemží. A hele, pupence. Tadyhle taky. Sakra, teď jsem málem šlápl na sněženky. Že vám je holky zima, jak se tak ve větru třepete, že jo? A podívej, támhle kvete petrklíč! A další se prodírá z loňské trávy. Jen to dohrabu, vyrazíme na procházku, začíná probleskávat slunce. A když tak jdeme, koukám, jak krásně kvetou kočičky, chundelaté a heboučké a zbytky sněhu se zahanbeně krčí, špinavé a zapomenuté ve škarpách a pod stromy. Ono to jaro snad konečně přijde v plné kráse. Budeme dělat zemní úpravy, to se tak dělává kolem domků a chalup. Terénní úpravy děláme vždy na jaře. Hlína je vláčná a vlhká, není vedro, tak se bude dobře kopat. Někteří z nás kopou a vozí hlínu sem a tam, jak kdyby si vzali příklad ze stavby sídlišť, rovnají plácky a uplácávají a pravoúhlí všechno kolem dokola. Ještě že nemají dost sil, aby i z hor nadělali panelákovou placatici. I když snahu by někteří měli. Dívám se, jak povyrostly stromky, co jsem je zasadil kolem silnice a na svahu pod chalupou a prohlížím, zda se ujmuly ty, co jsem přesadil na podzim. Sázení stromků je krásná práce, jak se to říká, co by měl chlap v životě dokázat. Postavit dům, zasadit strom…
Jedno takové ráno , když byla modrá obloha mne synové lehce "zmákli"Jako že zahrada na práci ještě nic moc, že hlína se lepí, trávník čvachtá, potok je skoro rozvodněn a tak že by bylo lepší vyjet naposledy nahoru na kopce na lyže. Byl jsem pro. Rychle naložit a vyrazíme. V těch letech jsme totiž s dospívajícími syna podnikali takové pravidelné soukromé loučení se sněhem. Uprostřed přírody kolem chalupy, která dělala , jako že o zimě už nic neví. Naložit na nosič auta sjezdovky, do kufru naházet lyžáky a hurá do blízkého lyžařského střediska. Tady ještě sníh je. Trochu tmavší, než byl za našich mladých let. Tenkrát býval snad bílý, opravte mne, jestli se pletu. Sníh zde tedy ještě je, tedy spíš taková ledová krupice. Když se do toho upadne, je to, jako když se skočí do rybníka. Akorát, že to míň plácne. Mokrý je člověk stejně.
U vleku není žádná fronta,( podle českých představ), jen pár lidí, lanovkářova letošní, nebo možná tentotýdenní přítelkyně se opaluje v lehátku v minipodprsence. Bílé tělo kontrastuje s kalhotami nad ledviny a hlavně obrovskými Alpinami na nohách. Slunce osvětluje teploměr, na kterém je moc a moc nad nulou. Obloha je modrá, hotové Alpy. Poněkud menší, jakoby lehce obnošený, ale skoro Alpy. Koupíme si permanentku a jezdíme nahoru dolů, občas po kamenech a hlíně, mezitím, pokud se trefíme i několik metrů po sněhu. Mladé dívky posedávají podél sjezdovky a opalují se. Visím na kotvě, před námi jede mladík v jeansách a pruhovaném tričku. Majetnicky objímá jednou rukou děvčátko na Rossignollech, v apartních sjezdařských kalhotách ale nahoře v dušihřejce jak po dědečkovi, na nahém těle. Jak vím, že má ta holka tu dušihřejku na holém těle? Přece si povolovala přezky, když dojeli přede mnou dolů, ne?
Kotva mne postrkuje nahoru, nostalgicky pozoruji dvojici, syn na druhé půlce kotvy nezúčastněně zírá po okolí. Náhle slyším, jak tiše zní hudba. Rozhlížím se kolem sebe a hele…
Je faktem, že nesnáším kdekoli v přírodě rozvěšené řvoucí a hulákající reproduktory. Dlouhá léta mne na horách doprovázely reproduktory, kterým by lépe slušel název chrchladla, model 1950 . Repráky s hudbou jsou noční můrou nejen mne, ale i mnoha jiných lidí, kteří chtějí mít v přírodě klid. Jak spustí, prchám. Ale dnes zjišťuji, že jsou asi nějak ovladatelné, když se to umí. Nesípou a nechrchlají jak sánská kráva stižená zánětem horních cest dýchacích. Dnes tiše ševelí. Aparaturu obsluhuje tento krásný den někdo z mojí generace. Tiše, tichounce se linou melodie našeho mládí. Když jste zastavili pod sloupem, slyšeli jste, jak Janda chce sjet po zadku holou skálu, Karel Gott varuje před dámou v tresoru, někdo se ptá , proč jsi tak smutná, kdo se má na to koukat a Černoch konstatoval, že je príma, ale že se chvěje bázní. Mezitím Beatles. A taky Eláni a tak. Tu kazetu bych chtěl.
Zpěváku Černochovi se dívka chvěla bázní, já se ani nezachvěl když jsem se na konci vleku dle svého mínění a jistě i mínění jiných , elegantně odpoutal do kotvy a obouruč jsem se hůlkama odpíchl .Abych co nejsvižněji vyrazil dolů po sjezdovce, roztomile zvané "U zabitýho". Na lyžích dolů, to je moje. Jedu ! Jak utržený játra, ale jedu. V tomto případě jsem daleko nedojel. Levá, pravá, levá, pra… a tygr! Po břiše dvacet metrů dolů. Krystalky ledu, kterému se ze zvyku říká sníh, mám všude.
Ležím a funím. Synáček drobeček, o půl hlavy větší než já, mrsknul patku a zastavil. Ještě že mi nepřejel hlavu.
"Se na to nemáš tak soustřeďovat" pravil z výše svých sedmnácti let.
"Co bych se soustřeďoval?!" odseknu "tohleto všechno náhodou dávno a dobře znám," dodávám, mysle na muziku.
"Znáš?" zvedne syn jedno obočí.
"To víš že jo, dávno!" vrčím.
Zvedne druhé obočí, trochu klepne hlavou, pak pokrčí rameny a poodjede. " A odkud?" zavolá a vyrazí dolů.
"Nevím, prostě vodevšad." Držkuji, vyklepávám sněhovou krupici spod košile a hučím: "Neřečni a jeď dolů a počkej tam na mne!" .
Teprve při jízdě na vleku nahoru se vše vysvětluje. Já mluvil o muzice, syn nevnímající žádnou hudbu, dokud nemá sílu startujícího tryskáče, ji ani nezaregistroval. Mluvil o dvou děvčatech, která se opalovala na plácku ,kde slunce vyžralo sníh a suchou stráňku pokrývalo staré borůvčí ,jen tak do půli těla. "Oben ohne "jak říkají sousedi.
To jsem ovšem já, ke své škodě, při své vrávoračce na lyžích nezaregistroval . Což je škoda, protože shlédnutá krása, zvláště jak říkali Šimek a Grosmann , "krása bez závoje", nemůže být jednomu nikdy na škodu.Při příští jízdě už tam nebyly. Asi se bály, aby se to tu později nejmenovalo "U dvou děvčátek a dalšího zabitýho".
Dojezdili jsme a chystali se na cestu domů. Na chalupu. Najednou se nad vršky kopců objevil černý mrak, z kterého začalo hustě chumelit. Balíme a vyrážíme, hustě chumelí, fouká ledový vítr . Přes sněhové jazyky, co se začaly hned tvořit na silnici, se probíjíme dolů do údolí. Stačí však chvíle jízdy autem a po pár kilometrech jsme venku z království sněhu. Vedle prvních kvetoucích petrklíčů před chalupou se v lehátku pod modrou oblohou opaluje naše máma. Prostě bláznivé počasí. K večeru vyrážíme domů a vezeme si s sebou do zakouřené Prahy kousek slunce, vůni jara a vzpomínku na krásu bílých sněženek uprostřed zbytků starého sněhu. A kluci, jak mají jindy plno řečí o tom, co jsme zažili a co jsem na lyžích vyváděl já, o těch do půl těla svlečených opalujících se dívkách po celou cestu ani nešpitli.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku