Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 10.3.2003
Svátek má Viktorie




  Výběr z vydání
 >ŽIVOT: Zlatý odznak
 >POLITIKA: Důvěra či nedůvěra?
 >NÁŠ RYBNÍK: Nechutné zneužití autodafé
 >POLITIKA: Ostuda jako Brno
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Přísnost vedená po ultrakrátkých vlnách
 >PSÍ PŘÍHODY: Kdyby mohl pohled zabíjet
 >VESMÍR: Už tři roky hledám jinoplanetníky
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (2)
 >PRÁVO: Budou kšefty se zástavami konečně podvodem?
 >POOHLÉDNUTÍ: Vsadit do loterie a emigrovat do Ameriky
 >FILM: Já chci taky samopal!
 >FEJETON: Sníh a sněženky
 >FEJETON: O reprezentaci
 >ZAMYŠLENÍ: Národní stát vs. národní stát
 >POLITIKA: Získá česká vláda důvěru?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
10.3. ŽIVOT: Psové a jiné animálie (2)
Jan Beneš

První díl

Psi prvotní

K prvotním psům mého žití patří bernardýni Honza a Olda jednoho z dědečků vcelku dělnického, nikoli však proletářského původu (strojmistr v cukrovaru) a celá smečka (celkem dohromady jedenáct) druhého nimrodského dědečka, který si dokonce vzhledem ke své vášni držel v Rokycanech u domu psinec. Neb k jedné každé nimrodské vášni patří jiný a zvláštní pes. Leč, kletě, dědeček původu buržoasního. Ačkoli ještě jeho tatínek pouhým cestářem byl, dědeček se vypracoval a ještě navrch už jako úspěšný muž i tak zvaně dobře oženil.
Kromě psů, proslavil se v této zaryté buržoasní domácnosti (například v dobách hrůzovlády presidenta Masaryka zásadně volící národní demokraty Karla Kramáře) i jistý kohout, dle rodinné ságy bílý, který napadl autorova otce. Došlo k tomu za okolností autorův život již předznamenávajících. Právě když tatínek oděn v parádní důstojnické uniformě kráčel na návštěvu k nedělní odpolední kávě s bábovkou. S ohlášeným úmyslem požádat o ruku autorovy matky. Což se u buržoasie odehrává obvykle právě u kávy s bábovkou.
Kohoutovi se znelíbila uniforma se zlatým opaskem, blyštivá šavle a jiné atributy uniformy armády tehdy nelidové. Zřejmě měl o sobě asi takové mínění jako jeho pod jménem Pavka básnící jmenovec. Obávaje se o své výsadní kohoutí postavení v rodině, nápadníka bez váhání napadl. Tomu, jiného nástroje po ruce nemaje, nezbylo než se bránit šavlí a zuřivého útočníka domnívajícího se, že ta pozlacená paráda mu má odvést slepice na svou stranu, posléze setnout. Káva s bábovkou se protáhla do večeře k níž byl kohout na paprice. Taktéž z toho byla očekávaná veselka jejímž nikoli jediným dokladem jsem i já.
K rodině buržoasního a národně demokratického dědečka (však mu to také německá dělnická a národně socialistická moc spočítala a dala mu useknout hlavinku) rovněž patřila perská kočka. Tu původní už asi nepamatuji, ale byla tam vždy, přítomna ve svých potomcích i v době už pamětí zachované. Kočka byla zlá a panovačná. Její oblíbené místo bylo na schodech na vchodovou verandu. Když si zamanula, že nehodlá být rušena, nikdo se její naježenou zuřivost doprovázenou temnými zvuky pralesa, rušit neodvážil. V tom případě se do domu vcházelo oklikou, zadem ze zahrady. Tu za války zase spásala koza Luisa, neb vnouček byl podvyživen, dokonce s tuberou a mlíčka bylo třeba. Luisa dočkala se v Rokycanech i konce války. Pak se proslavila hlavně svým protiimperialistickým zaměřením, přesněji tím, že Amíkům, kteří byli v dědečkově domě hosty, sežrala větší počet spodního prádla. To když si tam vyprali a dali to, koz neznaje, ve své imperialistické nabubřelosti drze na zahradu sušit. Jaké vztahy panovaly mezi Američany a kočkou nezaznamenáno. Asi to nestálo za to. Kočky mají pověst falešnic a zřejmě skočila Američanům na vějičku v podobě žrádla, tak jako my v podobě žvýkaček a čokolády, případně konserv s vepřovým s jablky a zcela nejbáječnějších burských oříšků, či burského oříškového másla.

Honza a Olda
Tito bernardýni zapadají již do prvotních vzpomínek autorových. Bernardýni. Zvířata jak známo mohutná a trpělivá. Též dobrotivá, takže děťátko s klidem ponecháváno v jejich péči. Děťátku v péči bernardýna nic nehrozí. Tím méně bernardýnů dvou. Bernardýn se dá dítkem i osedlat a povozí ho. Nikdo však nepomyslel na to, co hrozí bernardýnu od děťátka. Určitě to nebyl zlý úmysl, ale pouhá zvědavost. Jakož i radost nad tím, že kloučkovi se už podařilo ovládat vodovodní kohoutek. Taktéž byl po ruce hrneček. Odkud se ten nápad vzal? Těžko dnes muži už přezrálému vloudit se nazpět do hlavy batolete. Klouček však napouštěl hrneček po hrnečku vodou a tu lil bernardýnu do ucha. Dobrotivé zvíře kloučkovi neukouslo za tyto výzkumy (kolik hrnečků vody se vejde do bernardýnského ucha, anebo poteče-li to druhým uchem ven?) hlavu, ani ručičku. Trpělivé zvíře se vždy nechalo položit na zem a vodu do přidrženého ucha nalít. Teprve pak vstalo a vytřepalo ji. Tím samozřejmě výsledky výzkumu nikdy nenaplněny. Teprve asi při pátém hrnku kohosi z dospělých napadlo mrknout se jak si klouček a psi vedou a výzkumy násilně pozastaveny. Brutalita dospělých vůči dítkám ukázala se i tentokrát nezměrná. Nakolik metla vyhání děti z pekla potvrzeno dosud nemám, ale pokud jde o lití vody do psích uší, vskutku si od té doby pamatuji, že se to nedělá.
Honza s Oldou nicméně znali hranice své dobrotivosti a trpělivosti. Též asi byli si vědomi nevinnosti dětské pitomosti.
Za války přišel cukrovar ve prospěch vítězství Říše v boji za Novou Evropu o posunovací lokomotivu. Vagony na vlečce se přemisťovaly pomocí připřaženého vola. I stalo se, že volovi přiražena nechtě ohánka mezi nárazníky a bolestí stal se běsným. Vyrval se z postroje. Celkem právem pokládal za zdroj a příčinu té bolesti člověka a svou zuřivost obrátil na něho. Dělnictvo hledalo spásu úprkem do vyšších a pro vola nedosažitelných poloh. Dědečkovi bylo v té době už přes osmdesát a hbitosti postrádal. Navíc se nacházel uprostřed dvora, kde nebylo kam uskočit. Zuřivý vůl si ho vybral za cíl svého neštěstí a vypadalo to bledě. Děda však ku svému štěstí kráčel jako skoro vždy, doprovázen Oldou a Honzou. Zřejmě věděli, ač to nikdy dříve nedali najevo, o rozzuřených volech své a běsnící dobytče zakousnutím se do zadních nohou zastavili a srazili k zemi. Vedeni snad pradávným pudem vlčích předků ho na té zemi také udrželi a dokonce poznamenali natolik, že musel být přivolán řezník. Tolik úřední záznam. Pamatujme však, že to bylo za války kdy masa příliš nebylo a osud volův tudíž byl možná zpečetěn i právě proto.
(budeme pokračovat)


Knihu Jana Beneše Čas voněl snem a páchl mrtvolami, najdete na pokračování ve vědecké sekci NP-Universum


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku