Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 11.3.2003
Svátek má Anděla




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Evropa regionů
 >TÉMA: Kolik stojí české televize?
 >EKONOMIKA: Pesimismus na akciových trzích nezměněn
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Pero Václava Klause
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Byt (příbytek) jako laboratoř
 >PSÍ PŘÍHODY: Starosti majitele něžného psa
 >FEMINISMUS: Žena, žena, žena…
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (3)
 >ÚVAHA: Krize kultury komunikace
 >NÁZOR: Klausův masážní salón
 >FEJETON: Chudinka jednovozová
 >CHTIP: Život je otázkou priorit...
 >ŽIVOT: Zlatý odznak
 >POLITIKA: Důvěra či nedůvěra?
 >NÁŠ RYBNÍK: Nechutné zneužití autodafé

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
11.3. FEJETON: Chudinka jednovozová
Lucie Truhelková


Nastal dlouho očekávaný okamžik - po kompletním zprovoznění trasy B pražského metra poničeného srpnovými záplavami mohlo radostí zaplesat srdce každého Pražana či občana dojíždějícího do hlavního města za prací.
A tak jsem i já v pondělí ráno vstávala do školy s radostí ( - což je jev málokdy vídaný) a těšila se, že se tímto dnem sníží počet spoluobčanů, se kterými jsem se byla nucena každé ráno mačkat v jedné z tramvají mířících do centra. S povznesenou náladou postávám na branickém Přístavišti u kolejí a čekám na "tu svou". Postupem času jsem se do tramvají skoro zamilovala. Když se mě někdo zeptá, co si představím pod slovem Praha, okamžitě mi v mozku naskočí obrázek těch dvou spojených vagónků na kolejích. Jsou plné lidí jedoucích do práce, kteří čtou noviny, trošku to drncá a při každém rozjíždění či zastavování cuká.
Á, už mi to jede! - Ale ne, to musí být jen manipulační jízda. Vždyť jede jen jeden vůz. Ale číslo 21 nad kabinou řidiče mne mate - tohle je přece moje tramvaj… Tak manipulační jízda to není, tramvaj totiž zastavila a bez jakéhokoli odporu nás nechala nastoupit. Hm, nejspíš mimo největší špičku jezdí jen jeden vůz…
Nespokojeně se vrtím na sedačce a cítím se spíš jako v lanovce než v tramvaji. Tohle přece není žádná plnohodnotná jízda! - Kdybych neměla devadesátidenní permanentku, svádělo by mne to rozpůlit jízdenku a označit si jen jeden kousek. A co teprve ten ponižující pocit, když se vůz přibližuje víc do centra. Okolo projíždějí "normální" tramvaje a člověk si připadá jako ve výkladní skříni. ("Jé, podívejte támhle na tu tramvaj, taková ‚chudinka jednovozová´!")
Jak jsem si odpoledne zjistila v jízdním řádu a posléze opět viděla na vlastní oči, jinak už to ( alespoň do příštích záplav) nebude. Prostě je na dva vagónky jednadvacítky málo cestujících . A tak se pro mě tramvaj číslo 21 stala "chudinkou jednovozovou" nejspíš napořád. Ačkoli to má i své výhody, to nepopírám. Člověk, který hůř vidí ( mě nevyjímaje) totiž jednadvacítku teď pozná už zdálky, aniž by musel soustředěně upírat zrak na tabulku s příslušnou číslicí na přední části vozu. A může se tedy urychleně přesunout do předních řad na nástupním ostrůvku. (- Za omyly způsobené manipulačními jízdami ovšem neručím.)
Tak tedy potupně jezdím každé ráno a odpoledne tím jedním vagónkem a nostalgicky vzpomínám na dobu po povodních, kdy měla jednadvacítka vagónky dva. Třeba ta legrační situace, kdy vlivem nefungujícího metra přijížděly ráno tramvaje do centra s oběma vozy nacpanými k prasknutí a my jsme přijeli na Národní třídu s narvaným prvním vozem a prázdným druhým. Příčina byla jednoduchá - ve druhém voze seděla paní se třemi psy bez náhubků. Ti se ale někde mezi Výtoní a Palackého náměstím začali nudit a zpestřili si cestu vzájemnou a dost ostrou rvačkou. Paní na ně byla evidentně slabá a oni její chabé výkřiky "Fuj!" a "Nechte toho!" ignorovali. Ostatní cestující se se zděšením urychleně shlukli na druhém konci vozu a čekali, že paní na další zastávce vystoupí. Ale kdepak, patrně byla na nevraživé a ustrašené pohledy zvyklá. Nebo líná jít pěšky? Tak tedy vystoupila polovina pasažérů, u nichž byl pud sebezáchovy silnější než lenost. Na Národní třídě tehdy ostatní sledovali naši poloprázdnou tramvaj se závistí - protože pochopitelně neměli ani páru o příčině.
Tak mě napadá, jak by to vypadalo teď, když už má ta naše tramvaj jen jediný vůz a lidé nemohou ani přeběhnout do druhého. Kdyby se člověku podařilo natrefit na tu paní se psy připomínajícími rozzuřené vlky alespoň dvakrát týdně, určitě by si vypracoval fyzickou kondici na úroveň kvalitního sprintera (pokud spěchá do práce) či vzpěrače (v případě, že je obtěžkán nákupem)…


Další články tohoto autora:
Lucie Truhelková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku