Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 12.3.2003
Svátek má Řehoř




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Veřejnoprávní televize v EU, proč existují a proč se otřásly v základech
 >POLITIKA: Ten hodný, ten zlý a ten ošklivý
 >TIBET: Symbolika vlajek na radnicích
 >MROŽOVINY: Spáry amerického orla VI
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Cedulí za lepší pořádky
 >PSÍ PŘÍHODY: Pejsek v metru
 >IRÁK: První oběť Blixkriegu
 >FRANCOUZSKÉ POHLEDY: Chystáte se na cestu?
 >POLITIKA: Klaus na hradě je dalším neúspěchem Cyrila Svobody
 >ARCHITEKTURA: Pár poznámek k památkové péči
 >HUDBA A ZVUK: Dvořák autenticky
 >GLOSA: Ubohost některých poslanců ČSSD došla svého konce.
 >MÉDIA: Vláda Vladimíra Špidly má důvěru médií
 >EKONOMIKA: ČNB vyčká se snížením sazeb
 >POLITIKA: Referendum na Maltě

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Hudba a zvuk  
 
12.3. HUDBA A ZVUK: Dvořák autenticky
Lubomír Fendrych

Hudba a zvuk 291

Úterý 11.3.2003 forbína ještě k opeře - přípodoteky České klarinetové kvarteto a Jana Koubková, první čeští muzikanti v rovníkové Africe; Magdalena Kožená turné po Čechách. - recenze Dvořák Symfonie č. 7, 8, 9 (V. Neumann Česká filharmonie) - ftipy - Harmonie na březen - Dvořák autenticky…s Václavem Návratem.
Přípodoteky Forbína
> Ještě k té opeře - dostal jsem něco příspěvků od čtenářů, každý měl své stanovisko a dokázal pro ně věcně argumentovat čehož si neobyčejně vážím.Co si myslí skladatelé - mladí staří a hlavně píšící opery se snažím čas od času zjišťovat tím, že každému skladateli, kterého dostihnu, kladu stejné otázky a odpovědi postupně zveřejňuji. Z odpovědí vyplývá věc docela samozřejmá, že je nejvýš nutné psát opery nové a pak také, že je velice těžké už jen najít nosný, vpravdě operní námět.a také, že napsat operu přímo pro televizi by bylo těžší, než pro operní domy - kvůli nezájmu televizních činitelů.

K inscenacím, které chtějí být nové: dnes jsme v době, kdy hlavní slovo v operním provozu má kdekdo. Jen pěvci ne.A tak se experimentuje. Nic proto tomu, když inscenace vychází z pochopení charakteru a smyslu té či oné hudby, ale takových je, co vím, velice málo. Převaha ba diktát vizuální složky je nejspíš dán vizualizací našeho života, která enormně vzrostla právě vlivem televize (nejen ovšem jí samotné). Někde je experiment kritikou i chválen - například extravagantní inscenace Dvořákovy Rusalky v Paříži. Snad proto, že byla v Paříži hrána poprvé a že měla - u obecenstva nemajícího srovnání - úspěch.

Jistě se může i leccos podařit - například tam, kde hudbu svazuje době příliš poplatné pojetí a kde z kulis kouká papír, podle mého názoru ale ne proti smyslu hudby. Ten je dost dobře zjistitelný a "cítitelný".

Změny jsou v zásadě nutné, mění se styl života, jeho tempo i rytmus. Stačí uvážit, že například barokní operu, abych uvedl extrém, na rozdíl od jiných barokních skladeb můžeme dnes chápat jen jako historickou zajímavost. Přetlumočit barokní skladbu dnešním posluchačům je přece jen snadnější, než celý žánr.

Nevylít s vaničkou dítě je u opery dvou minulých století věru těžké.


přípodoteky
České klarinetové kvarteto, soubor který velmi úzce spolupracuje se zpěvačkou Janou Koubkovou společně získali pozvání na jazzový festival Fesquintal Praia na

Kapverdských ostrovech. Budou zde vystupovat na třech koncertech jako vůbec první čeští umělci a v jednání je ještě propagační vystoupení v senegalském Dakaru. Hlavní festivalový koncert je 8.května 2003. Bude to velice zajímavý propagační počin českých umělců v pásmu rovníkové Afriky. Určitě se k tomu vrátím.

Magdalena Kožená se chystá na turné po republice - začíná 18. března v Rudolfínu, pak následuje Plzeň, Brno, Ostrava a Teplice.


recenze

Dvořák Symphonies 7, 8, 9

Česká filharmonie Václav Neumann

2CD Supraphon SU 3705

Léta osmdesátá jsou pro Dvořáka období triumfu vpravdě světového, s tím ovšem přichází pokušení - má- li se snad vzdát svého až dotud zcela samozřejmého přimknutí k české hudební kultuře, m á snad přesídlit do Vídně či Berlína, aby měl lepší přístup na světovou hudební scénu jak mu bylo z více stan navrhováno? T o Dvořák zavrhl a i kdyby nezavrhl dojista by to nedokázal. Už i jen jeho vcelku krátký pobyt v Americe byl záhy poznamenán steskem po domově, rodině…

Symfonie č. 7 d moll op. 70 (1884 - 5, revize 1885) je Dvořákovou odpovědí. Tady není pochyb o naprostém zvládnutí formy, a pokud jde o obsahovou náplň je to Dvořák už daleko hlubší, se světovým rozhledem, zkrátka v zenitu své tvůrčí potence.

Symfonie č. 8 G dur op. 88 (1889) je natolik výrazně česká, že tu bývá poukazováno na vnitřní souvislost se Smetanou - Z českých luhů a hájů. Jen pro zajímavost: Dvořák s touto symfonií, kterou tehdy sám dirigoval, sklízel nemalé úspěchy v Německu i Londýně a tak ji uvedl při příležitost svého jmenování čestným doktorem univerzity v Cambridgi jako svou "disertační práci", proto někdy nazývána "anglická"

Symfonie č. 9 e moll op.95 (1893) je ovšem nejznámější a nejvíce hranou romantickou symfonií po celém světě. Nezpůsobil to ani tak Dvořákův skladatelský um (v tom jsou obě symfonie předchozí minimálně rovnocenné) , jako obsah toho sdělení a také příznivé okolnosti - od Dvořáka se prostě očekávalo, že v Americe cos zásadního napíše - někteří se dokonce domnívali, že snad dá základ americké národní hudbě. Premiéru neřídil sám, New Yorskou filharmonii řídil Anton Seidl,

ale nepochybně zcela v intencích skladatele. Třeba jen říci, že to je plně Dvořák a jeho dojmy z Ameriky, stesk po domově - vše nenapodobitelně vyprávěné jeho vlastní řečí. Zklamal tak řadu nadšenců, kteří - jako kdysi u nás - očekávali vznik profesionální hudby cestou zpracování a přímého využití folklóru.

Interpretace zřejmě vyrostla úměrně s úkolem a vpravdě si neumím představit někoho, kdo by Dvořáka i dnes interpretoval lépe. Lze tak učinit jistě jinak, ale jen se znalostí tohoto vpravdě českého, základního pojetí. To není jen o dirigentovi, ale také o orchestru a naši interpretační tradici. Jen bych závěrem opakoval mínění odjinud: "Dvořákova hudba je prodchnuta bohémskými náladami, takže na ní skoro každý orchestr odvede dobrou práci, ale jen když hraje Česká filharmonie, tak to posluchače opravdu chytne za srdce."


ftipy
V Praze hostoval slavný operní pěvec, basista: pěvecky stále ještě pozoruhodný, ale coby herec s projevem strašně zastaralým a navíc bezohledným. Když se mu například - bylo to ve Vídni - zdálo tempo příliš pomalé, začal prostě vydupávat své tempo na nápovědní budku. To ovšem byl skandál, dirigent se urazil a pěvec se musel omluvit.

Pro Národní divadlo si vybral Massenetova Dona Quijota a trval na tom, že na jevišti musí být klisna a osel. Klisna byla poslušná, osel méně: nějak mu učaroval dirigent a pozoroval ho s takovým zájmem, že nebyl z jeviště k odvlečení.

Jedna z kritik tohoto přestavení měla senzační nápis: Dobytek na scéně Národního divadla. Vykládat se to dalo všelijak, ale žalovat ne.


Harmonie na březen

Fejeton Lukáše Hurníka připomíná osobnost, která pro českou hudební scénu vykonala mnoho dobrého - čtenář má hádat, kdože to je, tak prozradím, že jeho jméno začíná na M. Zajímavá víc, než kdy jindy, je kritická rubrika. Do sféry zájmu redakce se dostalo ženské smyčcové kvarteto Bond. Není zdaleka vážnohudební, bere z hudby vše, co nějak slibuje úspěch, ale snad to má sloužit jako sonda do oblasti obchodu s hudbou. Hned za tím je medailónek Moravského klavírního tria.

Rozhovor je veden s Leslie Howardem, co nahrál kompletního klavírního Liszta. V seriálu Dvanáct tváří polyfonie se dostáváme do renesance. Historie připomíná B.Martinů a B. Waltera, skladatelem měsíce se stal Richard Wagner. Je tu ještě mnoho jiného, včetně rozsáhlé recenzní rubriky.


Dvořák autenticky

... s Václavem Návratem

Kdysi jsme si povídali o barokním hraní, teď jste "objevili", že i v nedávné minulosti, totiž v devatenáctém století, je dost věcí nám už neznámých. Takže které to jsou?

Protože čas se neustále posunuje dopředu a lidé přežívají jen díky tomu, že zapomínají, náš vztah k historii se v každém okamžiku mění. Nejbližší kontakt s minulostí je ten osobní - generační kontakt s pamětníky. Teď po roce 2000 žije už jen málo lidí, kteří by se osobně dotkli lidí majících ve své paměti kontakt s velikány dob romantismu. Proto jsou pro nás, mladší generaci muzikantů projevy jejich osobností tak trochu mýtem.

Autentická interpretace staré hudby je o pietě , o soucitu, o pochopení - vcítění se do lidskosti a omezení určité doby. Já jsem měl osobně veliké štěstí, že jsem se s podobnou úctou k tradici setkal již v mládí.Začal jsem studoval housle na konzervatoři v Ostravě u prof. Josefa Sochora. Byl to vynikající houslista ze starého rodu : jeho otec studoval u Jaroslava Kociana a strýc (bratr jeho otce), přímo u Otakara Ševčíka. Sochor předával celý základní houslový repertoár svým žákům, se všemi detaily frázování, smyků a prstokladů , které zdědil od svých předků - učitelů jako rodový poklad! Byl z té staré školy houslistů , která hrála až do 2.světové války na všech střevových strunách a hlavně na střevovém e! Byl strážcem těchto dovedností. Z těchto technologických odlišností vybavení houslí vyplývá také naprosto jiný zvukový ideál.

Myslím, že není ani možné - i když se to zdá divné - přibližovat se té které době na 100 %. Například rubata.Bylo jich zřejmě až příliš a dnes by nejspíš působila rušivě, navíc tu je taky jiné vnímání času obecně a tedy i v hudbě.

Ve staré hudbě nejde o to přiblíženi se určité době na doraz. Jde hlavně o pochopení faktu, že hráč není idiot s žebříčkovou nervovou soustavou , který fouká do nástroje. Pojem interpretace znamená, že jde o co nejvyšší možné nasycení informacemi o určité době, které osvětlí důvody, pro něž určitý hudební tvar musí vypadat právě tak. Když toto tvrzení chcete dokumentovat zrovna pojmem tempo rubato, musíme si uvědomit, co v době romantismu vůbec slovo tempo znamenalo.Totiž v moderní době rytmus bývá synonymem pro strojový rytmus.Tato matematická , až digitální přesnost měření času je dnes spíše úchylná. V minulých dobách to byl více statistický výskyt určitých jevů, například tanečního kroku, od něhož se odchyloval a na jehož kontrastu vynikal určitý lidský citový a výrazový ornament. Čím větší bylo odchýlení, tím větší byla touha po návratu. A to je výklad lásky ke kráse, obraz estetiky romantismu.

Přidám trošku z dojmu kterého jsem nabyl, při poslechu historických nahrávek komorní hudby ovšem až z počátku dvacátého století. I tehdy ještě byla interpretace samá boule a navíc - ó hrůzo - bylo tu i dost not vedle, neb hráli místy falešně, a to v míře, kterou bychom zcela jistě ani na koncertě nesnesli. Tuhle praxi samozřejmě nepřebíráte. Do jaké míry je váš výklad dobové hudby korigován - ať už vědomě, nebo instinktivně citem a ušima dnešního muzikanta?

Dnešní hudebník nahrávacího věku je postižen tím, že je střihán při natáčení. Miluji nahrávky prvních houslistů, které byly zaznamenány na voskové válečky. Všechno bylo live, všechno autentické a nepředstírané. Dnes lze složit téměř dokonalou nahrávku jako stavebnici i od hráčů, kteří jsou na koncertech neposlouchatelní. A to samozřejmě zvedá laťku obecně. Stříhat musí všichni - falešnou notu nikdo nikomu neodpustí.

Jak se zdá nelze jen tak přesedlat z kovových strun na ta střevové: já na ně hrával kdysi taky, protože kovové, krom e struny, byl luxus. A g bylo také střevové, jen opředené. Myslím, že bych na kovové struny ani nic nezahrál.......

Jak už jsem naznačil, svět kovových a střevových strun je neslučitelný.Pohyb prstů levé ruky na střevových strunách je naprosto odlišný. Neopředená střevová struna je plná nerovností a neklouže při výměnách poloh. Při skoku do vyšší polohy se musí prst zvednout a dotýkat se jen lehce. Pro drobné svalstvo levé ruky je toto velice namáhavé. Když člověk chce hrát virtuózní skladby, je to záležitost dlouhého cvičení tato změna návyků! Zvláště proto, že moderní houslisté už od dětství hrají v liduškách pouze na kovových strunách a určité zpohodlnění mají už geneticky vžité.Práce pravé ruky a vedení smyčce je další kapitola, protože pro každé období používáme jiný typ smyčce: barokní, klasicistní a teď pro Dvořáka raně romantický.

Vaše CD s Dvořákovou hudbou působilo - díky interpretaci a těm střevovým strunám - jako pohlazení. Budete pokračovat? Myslím, že by to bylo vhodné, ba výborné a Arta by na to třeba i slyšela. A není tu jen Dvořák.

Práce a vciťování se do Dvořákovy hudby je pro nás nesmírně vzrušující. Rádi bychom natočili další Dvořákovy skladby, a snad i něco od jeho souputníků např. Brahmse.

Ale můj tajný sen je natočit na staré housle oba Janáčkovy kvartety. Jednak je to tím, že pocházím po otci z hukvaldských Návratů a zřejmě jen díky Janáčkovi je v našem rodu hudba.

Janáček prý mému dědovi obstaral v Brně housle, když dotyčný měl odejít studovat na učitelský ústav a vlastnictví nástroje bylo podmínkou. Také si osobně myslím, že zvukový ideál Janáčkových kvartetů vychází ze zvuku lašských hudeckých muzik, tak jak je v mládí sám slýchával. A lidoví muzikanti tehdy určitě hráli na neopředené střevové struny, na jiné tehdy ani neměli…

Lubomír Fendrych




Další články tohoto autora:
Lubomír Fendrych

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku