Nejdříve seznámím se situací: jde o levou část Jiráskova mostu v Praze - přes Vltavu. Po nábřeží přijíždějí auta od Zbraslavi; po rampě mohou vjet na most a po nábřeží ho mohou podjet a pokračovat v cestě směrem na Újezd. Výška je zde omezena na 3,80 m. No a zmíněný kamion s přívěsem se nevešel.

Šel jsme kolem - samozřejmě jsem očumovala pozoroval, jak se auta vyhýbají přes chodník. Vylezl šofér s mapou - neměl mapu Prahy, ale automapu České republiky. Byl to Rus. Ukázalo se, že se chce dostat směrem na Plzeň.

"To musíte vycouvat a jet po téhle rampě nahoru a odbočit vlevo," vysvětloval jsem pomocí zbytků ruštiny, nepoužívané pětatřicet let.
"Tam je zakázaný vjezd pro náklaďáky," namítal řidič.
"Jenže tudy neprojedete," namítl jsem. Pokládal jsem to za menší zlo: vjet do zákazu, než se cpát do díry, která je o čtvrt metru nižší, než náklaďák. Navíc, jak jsem pátral v paměti, náklaďáky stejně nesmějí tam, jak muž směřoval.
"Ale mě řekli, že mám jet tudy."
"Tudy se projet nedá."
"Kdyby ten most byl vyšší, tak bych projel," zněla odpověď.
To byla námitka, která mě zaujala. Proti její logice se dá těžko co namítat.
"Tak co," povídám. "Já vám pomůžu.Zastavím dopravu. Vy vycouváte."
"Mě řekli, žer mám jet tudy."
"Kdo?"
"Jedna paní."
Zanechal jsem muže jeho osudu. Nemyslím si, že jeho uvažování vybočuje z obvyklých norem. Lidé často jednají v souladu s autoritou - v daném případě v souladu s autoritou jedné paní, místo aby hledali řešení.
Proto je všude tolik zašprajcovaných náklaďáků pod nízkým obloukem mostu - v přeneseném slova smyslu.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku