13.3. POLITIKA: Máme prezidenta
Daniel Kroupa
Prezidentem České republiky byl zvolen Václav Klaus. Nevolil jsem ho, svůj hlas jsem dal jeho
protikandidátům. Přesto se stal mým prezidentem a zaslouží si moji loajalitu. Nikoli souhlas.
Nechovám vůči němu žádnou nenávist, přeji mu všechno dobré v osobním životě a přeji mu úspěch i v
jeho nové funkci. Budu ho podporovat ve všem, co bude sloužit obecnému dobru a co bude pomáhat
postavení naší země v mezinárodní soutěži.
Takovou pomoc bude náš prezident velmi potřebovat. V Evropě patří k nejznámějším českým politikům,
zároveň se však netěší velké vážnosti. Spíše naopak je vnímán jako jeden z východoevropských
populistických politiků. Svou pověst si zkazil jak neúspěšnou ekonomickou transformací, tak svými
postoji ke sjednocování Evropské unie. Američané mu rovněž nemohou zapomenout jeho postoj ke krizi v
Kosovu, který byl považován za podporu Miloševičovu režimu. Jeho postoj k irácké krizi tento obraz
jenom potvrdil. Na východě má pozici dobrou.
Nemohu se ztotožnit s jeho názorem na budoucnost Evropy. Jsem přesvědčen, že je v zájmu našeho národa
i v zájmu nás občanů jako jednotlivců, aby byl vytvořen v Evropě systém demokratického vládnutí, v
němž nám nebude vládnout anonymní Evropská komise složená dohadováním mezi státy, ale Evropská vláda
složená podle výsledků voleb a odpovědná Evropskému parlamentu. Systém, v němž naše republika bude
mít zaručen svobodný vývoj našich vnitřních poměrů a nepominutelný hlas v celoevropském měřítku. Jsem
pro sjednocenou a demokratickou Evropu, odmítám představu našeho kontinentu jako bojiště konfliktních
nacionálních zájmů. V této věci tedy pana prezidenta podpořit nemohu.
V domácí politice vidím jako hlavní problém jeho volby závazky ke komunistické straně. Nesouhlasím s
ním, že s komunisty máme jednat jako s kteroukoli jinou demokratickou stranou, protože se těší
podpoře dvaceti procent obyvatelstva. Jsem přesvědčen, že existence této strany na politické scéně je
v rozporu s principy demokratického právního státu a že tato strana měla být podle zákona rozpuštěna.
Jestliže se tak nestalo, je povinností demokratických politiků dát veřejnosti najevo svým postojem,
že věci nejsou v pořádku. Nevolit komunisty do parlamentních a jiných funkcí, neuzavírat s nimi
otevřené ani skryté koalice, nezvat je na jednání na nejvyšší úrovni. Správný postoj k této straně
zaujímal Václav Havel. (Podobně se chovaly po druhé světové válce německé demokratické politické
strany, když uzavřely dohodu, že nepřipustí spolupráci s hnědým ani rudým nebezpečím). Když pan
předseda Klaus před volbou upravil své politické postoje tak, aby mírně řečeno neurážely komunisty,
nikdo nebyl příliš překvapen. Závažnějším problémem však je, že komunisté byli ochotni dát své hlasy
pouze tomu, kdo jim zaručil, že podpoří jejich nárok na silnější zastoupení v různých funkcích. Zde
vidím jako jistou smutnou naději fakt, že pan Klaus podle svého vyjádření, takové dohody nepřeceňuje.
Ačkoli Václav Klaus kritizoval často Havlovo moralizování, ve svém projevu před třetí volbou se sám k
něčemu takovému přihlásil. Většina zásad, o kterých mluvil mi byla sympatická a budu rád, pokud se je
ve své funkci pokusí naplnit. Jak jsem již řekl, zaslouží si podporu, protože je naším prezidentem.
Aby byl dobrým prezidentem však potřebuje slyšet odlišné názory. Budu se proto snažit, abych byl
ostrým, leč loajálním oponentem pana prezidenta.
|