Krásné počasí znamená pro motorkáře výzvu a nedokázal jsem odolat ani v pondělí, ani v úterý, ba ani ne ve středu. To už předpovědi věštily značné ochlazení. Odpoledne svítilo sluníčko, práce byla hotova, odjel jsem tedy na Sůze do Černošic na návštěvu k přátelům Zhoufovým. Byla doma jen paní domu a její dcera, dostal jsem čaj, kolem nohou se mi šmrdolil kocour, venku na zahradě pobíhal pes Artuš, svítilo sluníčko a bylo mi náramně v té pohodě. To je dobře, že jsem překonal lenost, to je dobře, že jsem jel, říkal jsem si.

Zpátky jsem to vzal přes Karlík směr Ořech a Řeporyje.
Sluníčko zapadalo, na sklonku dne si vzalo lázeň z rajčatové šťávy... a brzy jsem pochopil, že nezalejzá dost rychle jen proto, aby se mohlo pokochat mým zmizerněním:
Najednou se zvedl vítr, ale to byl panečku vítr, a začal ledový liják a voda mi začala téct i z očí a z osu!

No jo, to je tak, když někdo nepočká na řádný začátek sezóny a chce věci uspěchat. Kdybych to byl věděl...tak bysem sem nejezdil! Truchlivě jsem si vybavoval chvilky pohody, jak je možné, že se pohoda může tak rychle zvrtnout a že z ní nic, ale vůbec nic nezbude? Žádná vůně bylinkového čaje, žádné sluneční teplíčko filtrované prosklenými dveřmi verandy! Tvrdá realita studeného deště.

Dojel jsem domů, uklidil motorku, uvařil jsem si bylinkový čaj, dal do něho med a vnímal jsem teplo z radiátoru topení.
A zase jsem byl rád, že jsem jel a byl jsem rád, že jsem zmokl a že mi teklo z očí a z nosu...
Copak by i ten čaj s medem tak chutnal? Není vjemu bez kontrastu, není pohody bez útrap.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku