Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 14.3.2003
Svátek má Rút, Matylda




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA (11)
 >OHLAS: Rada pro Gentlemana - Jak investovat
 >POLITIKA: Demokracie jako třídní boj
 >POLITIKA: Překvapí prezident Václav Klaus?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kdybych to byl věděl...
 >PSÍ PŘÍHODY: Když je psů jako psů
 >VÝSTAVA: 1 + 3 aneb Mlčenliví svědci z Pražského hradu
 >NÁZOR: Kvalifikace pro úřad
 >O KNIZE: Opravdu děkujeme
 >GLOSA: Ministerský předseda vlády ČR začal jednat.
 >INFO: Paříž 2003 - doprava a vstupné do muzeí, galerií a dalších památek
 >INFO: Přehled národních veřejnoprávních TV kanálů v zemích EU
 >NÁZOR: Sametové čelisti
 >ZDRAVÍ: Meningokoková meningitida 
 >EVROPSKÁ UNIE: Až příliš jednoduchý koncept

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
14.3. O KNIZE: Opravdu děkujeme
Michal Matoušek

Čtu Vaculíkovo Loučení, čtu ho a ošklivostí přeskakuju stránky (to už se mi dlouho nestalo) a jsem čím dál rozzuřenější.

Vlastně je napůl autorovo vítězství, dokáže-li vyvolat tak silné emoce. – Problém vzniká tehdy, když emoce nepramení v suverenitě autorského výkonu, nýbrž v jeho nedostatečnosti. A také v okolnostech, situaci; v milieu, na něž autorský výkon spoléhá a v němž se míní po vzoru svých předchůdců zabydlet. Ludvík Vaculík znovu otevírá své soukromé zápisky, aby vhodnými škrty a přesuny vydoloval další zprávu o sobě samém. Zprávu, která však má ambice nebýt pouze o Ludvíku Vaculíkovi – a tady nastává malér, protože nic podobného autor čtenáři neumožní.

Znovu je nám předkládána jeho verze rozchodu s Lenkou Xenkou, nyní pro změnu Milenou. Bude z Vaculíka další monotematický quido účastník zapisovatel? Nikoli, Mistrův záběr je širší; dostane se i na další jeho oprávněnou stížnost. Mladé děvče, které s bezmála sedmdesátiletým mužem spalo, si věc lépe rozmyslelo a už s ním spát nechce. Karel Poláček by řekl: jest to náramné počtení... já si nemohu pomoci, ale čím dál častěji se mi nad podobným psaním vybavuje jedno z mála dobrých míst v Grušově Dotazníku, kde npor. Gibiš u rozvodového soudu volá: “Jak jsi mi mohla odejít z mé společné domácnosti?”

Co nám to chtějí naši mistři pěvci říct? Že nám jich má být líto? Že bychom měli uznat, jak setsakramentsky to mají těžké? – Jestli mají, ale i jestli nemají, samo o sobě to pro literaturu jako takovou vůbec nic neznamená. Oč se vlastně autoři tohoto druhu snaží: poskytnout čtenářský zážitek, nebo zinkasovat soucit? Nebo se jednoduše komusi konkrétnímu pomstít? Krom rozumu se nad tou knihou vzpírá i náš zvyk: jak je možné, že od někoho, kdo se celý život stylizoval do mužně patriarchální polohy, čteme nakonec takového kňourání? “Není těžké si zamilovat muže za to, co musí vydržet, a za slova, jež přitom nevypustí z úst.” (Robert Penn Warren) Někdy slova, která nezazní, skutečně zaslouží naši nejvyšší úctu, protože jen díky nim pak jiná slova, která zaznít doopravdy musí, mají kde rezonovat. Napadlo mě už nad Milými spolužáky, jak jsou zbyteční a jak samolibě se v nich předpokládá čtenářův zájem o věci naprosto banální – protože jsou to náčrty, myšlenky a vzpomínky Mistrovy. A pak přišly knížky Mistrovy ženy Madly Vaculíkové Drahý pane Kolář...

Co všechno nás, proboha, ještě potká? Vícekrát jsem napsal (ale vzhledem k tomu, kolikrát to bylo otištěno, je asi lépe říct: Vícekrát jsem si pomyslil), jak krásný jazyk nám po Vaculíkovi zůstane. Že čeština po něm už nikdy nebude, čím byla před ním. Kolika z nás se podaří zanechat takovou stopu? – Napsal jsem rovněž, a to pak Literární noviny skutečně otiskly, že L.V. je možná nejúžasnější spisovatel, kterého máme. Stále na té větě nemám co zásadního měnit; ale rozhodně jsem jí nemínil vystavit Mistrovi jakési bianco potvrzení do budoucna. Zápas o pěknou knížku pokaždé znovu začíná od nuly, a Loučení k panně je zápas s nulou prohraný. Tak jako Hrabalova pozdní tvorba je jen setrvačností psacího stroje, tak i Vaculíkovi jeho vynikající způsobilost “vyslovovat své obsese tak, jako kdyby šlo o názory” (Josef Vohryzek) hypertrofovala postupem času v dokonalou ztrátu soudnosti. Co v Loučení k panně opravdu nacházíme: starý muž zápasí proti smrti. Nezápasí s ní; zápasí proti ní. Není tu však, nechť mi starý muž odpustí, není tu tragiky, není tu velikosti – obrazně řečeno: nenajdeme ani starce, ani moře. Nenajdeme nic, co si žádá záznamu.

Jde o sebezáchovný reflex vyčerpaného psaní. Z Vaculíkova jazyka i schopnosti živě reagovat na bolestivý dotyk světa nezůstala než křeč, napodobující někdejšího spisovatele Vaculíka. Horizont, po němž se Vaculík rozhlíží, je čím dál užší. Z textů se postupně vytrácí společnost i příroda, krom letmých zmínek o dobřichovických rituálech kosení a česání. Příběh ani neočekáváme, v něm Vaculíkova síla nikdy nebyla. A co tedy zbylo? Lze to říct jedním neslušným slovem; ale i když se tomu označení vyhneme a pojmenujeme téma knihy co nejvybraněji, dodáme jí tím na půvabu? Ta kniha jistě má nějaký osobně terapeutický účel; proč však vychází, když autorovu jménu může jen ublížit? Jak může být spřátelené nakladatelství tak morbidní?

Možná je ve hře zájem ekonomický; pro to, aby se kniha prodávala, cosi učiněno bylo. Knihu lze číst více způsoby, nejen tím mým. Třeba s nadějí, že vyvolá fyziologickou reakci. Základní motiv Loučení je konstruován na něčem, s čím by se čtenář snadno identifikovat mohl: na snu, v němž uzavřu vlastní pohlavní život tím, že ho někomu jinému otevřu. (Ale aby mi to náhodou pak nebylo líto, budu nejspíš i jeho poslední.) – Jenže takovéto snům podřízené projekty zpravidla šustí papírem (nebo voní limonádou). Je tomu tak s lordem Petrem Wimseyem Dorothy Sayersové. Je tomu tak s plavovlasou Švédkou ve Škvoreckého Inženýru lidských duší. Je tomu tak (a neříká se mi to snadno, protože autora obdivuji) s Teofilem Northem z Wilderova románu Devět měst...

Je tomu tak bohužel i zde. Chceme-li si o privátním snu či privátním problému napsat privátní text, udělejme to! Zažijeme nad ním důležité chvíle a rozhodně se nám uleví. Ovšem při úvahách o jeho možném vydání nespouštějme ze zřetele, že jsme si tím textem především mínili vyhovět. Což ve svých důsledcích může znamenat, že jsme příběh i jeho postavy zcela podrobili záměru, který nakonec – jak už bylo řečeno – ani nemusel být literární; z postav i příběhu jsme udělali lokaje, a oni také jako úslužní lokajové vypadají i se chovají. Tenkrát před lety, v článku o nejúžasnějším spisovateli napsal jsem také, že si L.V. stvořil jako jedinou možnost sebevyjádření zvláštní žánr na pomezí umění, publicistiky a memoárů. Jenže tehdy jsem ještě nevěděl (ač minimálně něco tušit jsem určitě mohl), že ten žánrový hybrid nevznikl jen za účelem, abych tak řekl, estetickým, ale též (řečeno nepřesně) za účelem dezinformačním. Licence umělcova, publicistova i licence memoáristy se podivuhodně proplétají tak, aby se autor vyhnul hledání, kým vlastně je, se všemi riziky takového počinu, a místo toho nám sám sebe přímo před očima stvořil jako literární postavu. Takže tam, kde selhává, selhává literární postava, a tam, kde vítězí, vítězí opravdový Ludvík Vaculík. “Sám sebou přeplněn,” říká Václav Černý, “Vaculík je přirozeně a nevědomky vaším středem... svobodou je mu návyk či vžitý rys čerpat sám ze sebe jediného míru věcí.”

Vaculík nezachází takto jen sám se sebou, ale i s námi všemi. Postavy, často pojmenované svými občanskými jmény, jsou jen postavami, když se to zrovna hodí, a objekty autora pamětí, když se to právě hodí jinak. Děje, které se udály, jsou promíchány s ději, které se udály jinak, nebo s ději, které se neudály vůbec, “a komu se to nelíbí, ať nechá tak a raději mlčí!” (V.Č.) Nemylme se: není smyslem těchto řádků poukazovat na fakt, že se ve Vaculíkových knihách něco popisuje jinak, než jak se ve skutečnosti stalo. (Tvrdím ovšem, že taková svévole by měla v běžném životě vést ke komplikacím až po ztrátu přátelství. Mne by nepohoršilo ani stylové fyzické napadení, například sešlehání proutkem.) – To je, i když velmi sporná, literátova licence; literáta může ospravedlnit výsledek. Nebo třeba velkorysost, se kterou literát přijme, když jiný literát nakládá s ním samým jako s literární postavou a vypráví o něm pozoruhodné věci, které si zčásti přimyslel.

Ani té velkorysosti však Ludvík Vaculík není schopen. “Pobuřuje ho, že (jeho partnerka) o své nevěře píše román, a řeší to tím, že píše román o tom, jaký ona píše román a jak to všechno bylo.” (Josef Vohryzek nad knihou Jak se dělá chlapec.) – O čem tu mluvíme, zdá se být docela zábavné, je-li člověk trochu zlomyslný; je to ale cháska, ti literáti, že? A důsledky toho všeho jsou více než zjevné: koho dnes ještě zajímá literatura jako taková? V oné kdysi tak pěkné trojici tvůrce – dílo – konzument se dílo nejnověji odsunuje kamsi na okraj a začíná se vést přímý rozhovor o tom, co tvůrce (smí si tak vůbec ještě říkat?) a konzumenta zajímá. “Uživ mne,” žádá tvůrce konzumenta, a konzument odpovídá: “Uživím. Ale ty mne pobav nebo přímo rozesměj. A nebylo by tam i něco pikantního?” A tvůrce řekne: “Zajímalo by tě třeba, jak je to s mým pohlavním životem? A kdo za to může?”

Ta otázka je čím dál naléhavější: kým vlastně doopravdy jsme? Tvůrci, literáty, nebo někým jiným? Já sám o sobě nejraději říkám, že jsem vypravěčem příběhů, a pro potřeby této úvahy je opravdu lhostejné, zda jsem vypravěčem dobrým nebo špatným, známým nebo neznámým. Pokud v základní osnově našeho psaní neleží zájem materiálně zajišťovací nebo sebeprezentační, ale jakýsi vnitřní přetlak, naše první i poslední myšlenka nemusí přece nutně směřovat ke čtenáři; může i k příběhu a jeho vyváženosti; nemá-li vypravěč příběh, jako jej většinou nemívá Ludvík Vaculík, pak alespoň k ději a jeho postavám...

Je ponižující pro psaní, když má jen beze zbytku vyhovět, ať už komukoli. – Vypravování příběhu či děje má nejen své řemeslné postupy, ale i nepřehlédnutelnou etiku profesní. Začít se dá třeba pravidly pátera Knoxe, pokračovat konstatováním, že jen nízký autor při vypravování kupčí se smrtí dítěte, a jistě by se pár slov ušlo i těm, kteří, jako třeba Ludvík Vaculík, tlačí na pilu přes “zmléčený klín”. Dovolte pousmání vysloveně osobní: stalo se mi v jedné povídce, z níž Literární noviny před časem otiskly ukázku, že se rozvedení manželé museli (na přání dcerky, před kterou rozvod utajili) políbit, což u rozvedeného vyvolalo nečekanou erekci a on se za ni styděl jako za cosi nepatřičného. Nic víc, nic míň. A redaktor Ondřej Vaculík, takto spisovatelův syn, mi nad zmíněnou pasáží vytkl “hovadnost”. Copak asi cítí (a napsal by) nad textem Loučení?

Není třeba mne vykazovat do patřičných mezí: sám chápu, že to, co právě předvádím, není žádná literární věda. Jde jen (ale neříkám to se studem) o imprese člověka, který by si psaní také mohl všemi způsoby ulehčovat; ví to, a zatím se brání. Člověka, který ke svým příběhům i postavám cítí krom jiného i odpovědnost, a proto je na knihkupecké pulty, do knihoven ani na internet nepouští za každou cenu. – Tyto imprese mají rovněž být, ač tak poněkud nevypadají, i poděkováním. Pozorný čtenář si nemohl nevšimnout, čím vším z někdejší Vaculíkovy výbavy je i můj text ovlivněn; záměrně jsem to v sobě (jen pro tuto příležitost!) podporoval. Vše pěkné, co jsme od spisovatele Vaculíka mohli dostat, už jsme zřejmě dostali. Takže děkujeme.

Opravdu děkujeme.


Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku