Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 18.3.2003
Svátek má Eduard




  Výběr z vydání
 >EKONOMIKA: Investoři hledají jistotu
 >NÁZOR: Nedemonstruji
 >NEVNÍMÁNO: Oběti a vrazi
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Co zbývá Saddámovi
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Rozpaky nad čištěním bot
 >PSÍ PŘÍHODY: Po čem pátrá Bart
 >POLITIKA: Proč Tvrdík nemluví pravdu?
 >KOMUNIKOVÁNÍ: Čeští mobilní operátoři odhalují svou pravou tvář
 >ARCHITEKTURA: Chcete bydlet v karlínské sýpce?
 >HUDBA A ZVUK: Měříme poslechem
 >POOHLÉDNUTÍ: Krokem do manželství krok do Ameriky
 >NÁZOR: Válka v Iráku budí rozpaky
 >TÉMA:O tramvajích, universitních platech, a přežití
 >NÁZOR: To přece každý ví
 >NÁZOR: Ne válce v Perském zálivu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
18.3. TÉMA:O tramvajích, universitních platech, a přežití
Michal Kulich

Když mi bylo pět let, jel jsem s tátou přeplněnou tramvají přes Nuselské údolí. Stáli jsme u předních dveří a bylo nám těsno. Řidič si mne všiml, smiloval se nade mnou a dovolil mi vyhledat útočiště u něj v kabině. Vysvětloval mi, jak se řídí tramvaj, a před každou zastávkou mne nechal zmáčknout tlačítko zvonku. Nejen mě tím tehdy zachránil před možným ušlapáním, ale způsobil mi celoživotní lásku k tramvajím a tramvajákům. Znal jsem zpaměti trasy všech linek a jejich změny dvacet let dozadu, sbíral všechno, co vyšlo tiskem o tramvajích, a snil o tom, že se jednou stanu řidičem tramvaje. Ten sen se mi zatím nesplnil. V osmé třídě jsem se přihlásil na gymnázium, pak chodil mnoho a mnoho let do různých škol, až jsem se stal zaměstnancem University Karlovy. Tramvají jsem celý život jezdil jen jako pasažér.

Nedávno se mi dostalo díky sdělovacím prostředkům zajímavého srovnání mých dvou oblíbených povolání: toho vysněného a toho skutečného. Psalo se o stávce pražských tramvajáků, kteří se dožadovali zvýšení platu z průměrných 19 100 Kč o celé čtyři stokoruny. Vzápětí vyšla zpráva o iniciativě vysokoškolských pedagogů z Olomouce, kteří hrozí stávkou, pokud nebudou zvýšeny platy na vysokých školách. Nedalo moc práce zjistit, že průměrný plat na Universitě Karlově loni činil 18 500 Kč. Vidět ta čísla takhle vedle sebe je docela poučné.

Aby bylo jasno, nechci tvrdit, že řidiči tramvají jsou přepláceni. Konají jistě důležitou práci pod stálým stresem, se spoustou přesčasů a nočních směn a značnou zodpovědností. Ale nechci ani vydávat universitní profesory za chudáky, kteří nemají na sůl. Problém je v něčem jiném. Na vysokých školách by - teoreticky - měla učit největší esa ve svém oboru, pokud možno, jak se říká, světové kapacity. To je ovšem těžko možné, když se jejich zaměstnání, které vyžaduje aspoň osm a více let přípravy, aby vůbec mohlo začít, cení hůř než to tramvajácké (nebo železničářské, abych se do těch tramvajáků pořád tak nenavážel). Každý vysokoškolský učitel si může snadno najít mnohem lépe placenou práci v soukromém sektoru nebo v cizině. Z teorie svobodného trhu by plynulo, že dnes na vysokých školách už nikdo nezbyl. Lidé ovšem ve skutečnosti sledují i jiné cíle, než maximalisaci finančního zisku, takže rozklad zatím postupuje jen pomalu.

Za platy na vysokých školách je, na rozdíl od platů pražských tramvajáků, zcela zodpovědná vláda a parlament. Vysoké školy dostávají prakticky veškeré prostředky od státu. Politici všech barev a přesvědčení však už od listopadu 89 celý problém důsledně ignorují, přestože jeho řešení by stálo řádově promile státního rozpočtu. Činí tak i vláda současná. Jejich voliči by ale měli vidět věci jinak. Souhlasí-li s tím, že kvalitní vzdělání je důležité pro budoucí kulturní a hmotné bohatství celé země, měli by se té budoucnosti začít bát. Anebo ještě spíš dát politikům výrazně najevo, že nechtějí, aby jejich děti vzdělávali lidé, kteří pracují na universitě jen proto, že by se jinak neuživili ani zametáním.

Bohužel nebo bohudík, tímhle článkem nežehrám na svůj vlastní plat. Svoje místo na Universitě Karlově jsem už před lety opustil. Pracuji teď na jiné universitě v jiné zemi a nouzí netrpím. Ale rád bych se jednou vrátil domů. Vypadá to jako šílený nápad? Proč, vždyť dobrodruzi přece rádi zkoušejí zvládnout úkoly za hranicí lidských možností. Vyskákat na Čomolungmu bez kyslíku po jedné noze. Přeplavat Tichý oceán s pravítkem v ústech. Co to všechno je ve srovnání s tím, pokusit se v České republice uživit pětičlennou rodinu z universitního platu? A když to nevyjde? Mám pořád v záloze únikovou cestu. Udělám si dvouměsíční kurs a půjdu řídit tramvaj. Splním si svůj sen. A až zůstanu trčet s přeplněnou tramvají v koloně, ukrátím čas svůj i cestujících proslovením přednášky do vlakového rozhlasu. Bude to velmi užitečná a v praxi okamžitě využitelná přednáška z mého bývalého oboru, totiž z teorie přežití.


Další články tohoto autora:
Michal Kulich

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku