Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 19.3.2003
Svátek má Josef




  Výběr z vydání
 >FEJETON: O duši umělce
 >POLITIKA: Principiální postoj ODS
 >TÉMA: Cíle dnešní války
 >MROŽOVINY: Spáry amerického orla VII
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zajímavé policejní auto
 >PSÍ PŘÍHODY: V roli hodného, s výhradou
 >FRANCOUZSKÉ POHLEDY: Od náměstí Svornosti k Eiffelově věži
 >Kovboj Bush
 >ZAMYŠLENÍ: Je nebo není Železný oběť?
 >GLOSA: CME, Železný, Pavel Dostál a my
 >POSTŘEH: O pouštěči
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (4)
 >ROZHOVOR: Jan Kraus o filmu
 >EKONOMIKA: Sníží Fed úrokové sazby?
 >GLOSA: Přežraní Američani

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
19.3. ŽIVOT: Psové a jiné animálie (4)
Jan Beneš

Pindek, aneb jak si otec kádrově polepšil

Nutno říci, že na tuto příhodu si nevzpomínám, ač jsem byl jejím účastníkem. Zůstala zachována v paměti rodiny. Pindek (zase ten mužský šovinismus) byla fenka jezevčíka po níž se zachoval aluminiový kastrůlek rozkousaný skoro do nepoznatelnosti původního tvaru. Otec, člověk konservativní a tudíž stranící i konservativním lepidlům, v něm v dobách kdy už Pindka dávno nebylo, vaříval klih. Škoda vyhazovat jinak dobrý kastrůlek jenom proto, že je poněkud zdeformován. Story se zachovala, stejně jako proslavená opatrnost Pindkova vůči deštivému počasí. Když pršelo konal své potřeby zásadně z posledního suchého a deštěm nezasaženého schodu do dvorka na Hanspaulce. Načež se obratem vrátil do prostor bytových.
Stalo se za doby, kdy Kulaťák v Praze byl nejen pouze Vítězné náměstí, ale zachovával i původní představu architektovu, takže tramvaje ho neprojížděly, ale tak jako dodnes auta, objížděly. To kulaté uprostřed byl park. Dokonce s ozdobnými keři. Dům armády nebyl Dům armády, ale jmenoval se stejně jako kino tamtéž Bajkal (zase ti legionáři, pořád se někde pletou). Architektovu představu uceleného náměstí narušovala a dodnes narušuje odlišným stylem pouze budova Generálního štábu, tehdy zdroj otcova a tedy i našeho včetně Pindka, chleba s máslem. Názvy jako Náměstí německé branné moci, Dra Edvarda Beneše a Velké říjnové socialistické revoluce, stejně jako ty tramvaje neutralisující parčík uprostřed do nepřístupna, dosud patřily budoucnosti. Ač příběh sám znám jen z vyprávění, tramka číslo 23, skřípějící do prudké zatáčky kolejiště kolem parku od Prašného mostu, se mi v paměti zachovala.
Fenku Pindka přinesla si maminka do manželství, neb ač rozeným norníkem se dědovi jako norník taktéž neosvědčila, třebaže prý jednou kdesi na vrchu Čílina vskutku vyštvala z nory jezevce. Jezevčí kožíšek se zachoval a když jsem do něj dorostl, byl mi ještě v létech šedesátých vítanou součástí oděvu v zimních psotách. Takže, spolu s maminkou a se mnou i bráškou, se Pindek ocitl na Hanspaulce. Ta byla tehdá hlavně čtvrtí vojenských gážistů. Vznikala totiž souběžně s různými vojenskými institucemi budovanými za onoho času v Dejvicích a Bubenči. O byty se tehdy nestaral žádný úřad, aniž k nim byly vydávány zákony. Místo toho se stavěly. Stavěli je soukromníci vedeni podlým záměrem vydělávat na nich. Od dob, kdy se o ně stará zákon se na nich místo toho prodělává. Však také prvou ochranu nájemníků v našich krajích zavedl svým výnosem dne 17.III.1939, dle říšského socialistického vzoru, pan Říšský protektor svobodný pán von Neurath. Shodný výnos nám tehdy taktéž zavedl občanské průkazy a jiné výdobytky socialismu vlastní. Jen se to jmenovalo legitimace. Rovněž jsme si to zachovali. Taktéž namísto vůdčího listu máme řidičské průkazy. Snad proto, že vůdce, což se ovšem psalo Vůdce, směl a mohl být v Říši jen jeden.
Bylo slunné letní nedělní odpoledne. Otec byl vystrojen na nedělní odpoledne v parádní na neděle předepsané uniformě s povinnou šavlí, vystrojena byla zajisté i maminka. Já byl v kočárku a doprovázel nás všecky Pindek. I stalo se, že v tom parku uprostřed Vítězáku (převálcovanému dnes už rovněž neúprosným kolem dějin do neladného prostoru) se vyskytl i tatínkův nadřízený, tehdy plukovník Kuttelwascher. Znali se z Legie. Od otce rovněž vím, že Kuttelwascherův bratr, snad byli dvojčata, padl u Zborova. Podle rozhovorů jež se vedly při setkání s jinými "brášky" mohu odvodit, že se titulovali bratře a hodností. Nu a pak plukovník projevil obligátní zdvořilost pochválit a prohlédnout si batole. Jak předpis upřesňoval (důstojník nesměl do podřepu, aby to nevypadlo, že chce vykonat velkou potřebu, což se s důstojností nesrovnávalo) natáhl tedy levou nohu (na té straně co je šavle) vzad a pravou pokročil a pokrčil v koleni, aby se mohl ke kočárku sklonit, batole ukazovákem pošimrat a pronést nějakou tu pochvalu.
Leč stalo se, že jsem do toho začal řvát a byl v onom jekotu zřejmě vyjádřen stav ohrožení a nejvyššího nebezpečí, jemuž porozuměla právě však jen psí duše jezevčice. Pud jí velel zasáhnout a také zasáhla. Ne, jezevčíci zcela jistě nejsou skokani, vědí však, že nepřátelům nutno jít po krku. Vyběhla tudíž po plukovníkově natažené levé noze a zádech až nahoru na ten krk a tam se zakousla. Asi to bolelo. Plukovník se vztyčil, začal pobíhat, ale fenka mu visela zezadu na krku i nadále. Za plukovníkem pobíhal s překážející šavlí otec a snažil se ho ochranářského psiska zbavit. Což se mu, ale prý až po chvílích více než dlouhých, také povedlo. Ačkoli všem pod nohy se ještě pletl brácha a matka s kočárkem.
Nikoli, postup to tátovi nezarazilo. Ta příhoda jen vždy znovu a znovu přicházela na přetřes, když se dosud zbylí a dosud nezavření legionáři scházeli na Hanspaulce v tehdy ještě existujícím rosariu pod sokolovnou opatřenou teď firmou Spartak Vokovice (ano, bylo tam úpravné rosarium, nikoli dnešní prostranství věru nesličné) a vzpomínali na ty bolševikem utracené a zavřené, mezi nimiž samozřejmě za vlády předvoje pracujícího lidu nechyběl Kuttelwascher. Srdnatá jezevčice Pindek později přišla o život, když jednou zase pršelo, což ji vedlo k zaváhání a špatně odhadla zpětný švih vchodových lítaček na Hanspaulce, jež jí zlomily vaz.
(budeme pokračovat)


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku