Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 19.3.2003
Svátek má Josef




  Výběr z vydání
 >FEJETON: O duši umělce
 >POLITIKA: Principiální postoj ODS
 >TÉMA: Cíle dnešní války
 >MROŽOVINY: Spáry amerického orla VII
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zajímavé policejní auto
 >PSÍ PŘÍHODY: V roli hodného, s výhradou
 >FRANCOUZSKÉ POHLEDY: Od náměstí Svornosti k Eiffelově věži
 >Kovboj Bush
 >ZAMYŠLENÍ: Je nebo není Železný oběť?
 >GLOSA: CME, Železný, Pavel Dostál a my
 >POSTŘEH: O pouštěči
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (4)
 >ROZHOVOR: Jan Kraus o filmu
 >EKONOMIKA: Sníží Fed úrokové sazby?
 >GLOSA: Přežraní Američani

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Malířství  
 
19.3. FEJETON: O duši umělce
Alex Koenigsmark

O duši umělce se už napsalo bezpochyby opravdu hodně. Dlouho jsem vlastně nevěřil, že něco takového, jako duše umělce opravdu existuje, že by měla být nějak jiná, než jiné neumělecké duše, ale pak jsem se stal, jak tomu říkám, občasným galeristou, který jednou ročně organizuje nějakou tématickou výstavu.
Tehdy jsem se přesvědčil, že cosi jako zvláštní duše umělce rozhodně existuje, i když ji asi nemá každý. Musíte s ní ale počítat a dá vám pořádně zabrat. Dát dohromady takovou větší tématickou výstavu dejme tomu třiceti umělců není vskutku nic jednoduchého. Oslovíte-li takového umělce moc brzy, řekněme několik měsíců před termínem vernisáže, můžete si být takřka jisti, že na vaši výstavu mezitím zapomene a pak, když mu to připomenete, vysvětlí vám, že je velmi nešťasten, ale už nestihne příslušné dílo vytvořit. Jestliže ho ale oslovíte příliš pozdě, vysvětlí vám, že je velmi nešťasten, ale příslušné dílo už vytvořit prostě nestihne. Prostor mezi pozdě a brzy leží takto skutečně na tom příslovečném ostří nože. Pro mnoho umělců žádný takový prostor ani neexistuje.
Jiná kategorie jsou umělci, kteří se sice výstavy účastnit rozhodně chtějí, žádný obraz na vaše téma ale nemají a ani se jim nechce ho malovat. Jeden takový malíř přinesl obraz dvou žen na poušti, jinak docela pěkný a když jsem chtěl vědět, co to má společného s tématem výstavy, jež znělo Jedlíci, žrouti a labužníci, zavolal kamaráda kunsthistorika a ten mi vysvětlil, že ženské figury oscilují v pocitu negace pozitivní percepce konzumu, protože na poušť odešly, aby už nemusely a nemohly nic konzumovat. Proti tomu se nedalo mnoho namítat. Také umím ledacos okecat.
Jednodušší to mají ti, kdo se uchylují k abstrakci. Jeden abstraktní malíř mi přinesl na výstavu dva abstraktní obrazy nazvané Jedlík a Žrout, proti tomu se nedalo mnoho namítat, ale na zadní straně plátna jsem našel přeškrtané názvy Kosmos III a Mezihvězdný prostor II.
Můj přítel, malíř Ivan Exner, tomu ne sice slušně, ale výstižně říká vyjebávky.
Jiný dosti známý malíř se nemohl naší výstavy zúčastnit, protože dopis, který jsem mu poslal, byl příliš dlouhý, neměl čas ho dočíst a velice ho to vyčerpalo. Kdyby mi každej napsal takovej dopis, řekl, nenamaloval bych nic. Proti tomu se též nedalo mnoho namítat.
O tom, že duše umělce existuje, mě však nejvíc přesvědčil jiný malíř, na výstavě Zátiší není ještě mrtvo měl dva obrazy. Po zaslání dvou dopisů a asi deseti telefonech si vyžádal nejprve seznam všech ostatních umělců, aby se nedostal do nějaké pro něj nedůstojné společnosti. Potom jsem mu musel slíbit, že bude zavěšen na významném místě proti vchodu a sousedy si bude moci sám vybrat. Zaručil jsem se mu vlastním majetkem, že se žádnému dílu nic nestane a že bude nasvíceno správně.
V poslední chvíli jsem si vzpomněl, že jsme se ještě nedohodli na ceně obrazů. Povzdechl a řekl, že ho ty malby stály roky života, je v nich všechno, co se naučil, co léta hledal; jen nerad se s nimi loučí i na tu krátkou dobu a vlastně by je ani neprodával, kdyby nechtěl, aby se dostaly mezi lidi a také nepotřeboval peníze. Nesmím se zlobit, ale nemůže jít pod čtvrt milionu za jeden. Proti tomu se také nedalo mnoho namítat. Zeptal jsem se, zda je mu milejší neprodat nic za půl milionu, anebo prodat dva obrazy za šedesát tisíc, ale díval se na mě tak, že jsem se logicky zastyděl. Pak jsem se mu podepsal (krví) na připravenou listinu s tím půlmilionem a nic už naší spolupráci nebránilo. Trochu mě znejistilo, že ty obrazy za půl milionu ani nezabalil, když je přinesl, ale mohlo to být tím, že zrovna doma nic na zabalení neměl.
Když výstava skončila, sdělili jsme mu, že už si může své miláčky vzít zase domů. Řekl, že teď nemá čas, ale za čtrnáct dní se staví. Asi za měsíc jsem si na něj vzpomněl, obrazy mu připomněl a umělec s nechutí řekl, že si pro ně přijde v pátek. Po asi deseti pátcích, kdy jsme ho ani nezahlédli, jsem telefonoval znovu a odpověděl mi, že o tom ví. Bylo jasné, že ho nemám otravovat blbostmi. Proti tomu se také nedalo mnoho namítat.
No, nejsou to ještě ani tři roky…
A vidíte: Zrovna včera jsem se podíval v kanceláři za skříň a ty obrazy (dohromady za půl milionu) jsou tam dosud. Jeden jsem rozbalil a pověsil na zeď. Dívám se na něj a vím: Duše umělce existuje, i když je komplikovaná - ten obraz je pěkný a kdykoliv se na něj zadívám, uklidňuje mě. Ani vysvětlovat si ho nemusím.


Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku