Ve čtyři mě volala Jitka Splítková, redaktorka Neviditelného psa, že už to začalo. Pustil jsem si televizi a vidím, že už to začalo. Přišel Bart a nesmírně se zaradoval, že už se vstává.

"Barte, nevstáváme. Nikam nejdeme," snažil jsem se ho přesvědčit.
Hleděl na mne nevěřícně. Tohle se ještě nestalo!
Je fakt, že když byla první válka v zálivu, taky jsem vstával - tenkrát to bylo dřív, krátce po půlnoci - a ještě do MF Dnes jsem uháněl autem a poslouchal zprávy v rádiu, a Bart byl ještě na houbách. Jak se tehdy choval Gordon, německý ovčák, Bartův předchůdce? No, tenkrát bylo všechno úplně jiné, než dnes. Nemá cenu srovnávat.

Bart uznal, že je venku tma a že tedy by se mělo spíš spát, než chodit venku. Takže mu usnul u nohou, zatímco jsem se snažil sestavit z útržků informací nějaký ucelenější obraz.

Záhy se ukázalo, že to ještě není ten hlavní masivní útok. Zalezl jsem tedy zase do postele.
V tom okamžení byl Bart na nohou.
Tak tohle ne. Žádný takový. Jendou se vstalo, tak se vstalo, a musí se jít ven!
Vystrčil jsem ho tedy za dveře a šel jsem si na půl hodinky schrupnout. Bylo to mizerné chrupání. Raději jsem se umyl, oblékl a šel s Bartem na vršek Mrázovku. Byla zima, počasí od včerejška značně znevrlilo.
Já i Bart jsme to přičetli k válečným útrapám.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku