24.3. PSÍ PŘÍHODY: Uhlířské psychologizování
Ondřej Neff
Můj kamarád Martin má na venkově stavení a v něm dva psy. Jde o rasu u nás nepříliš známou
- jsou to hovawarti, oba psi, Jeden černý, druhý plavý.
Když jsem přišel na dvůr, Martin měl nějaké řízení, chvilku jsem na něho čekal a šel
jsem se podívat ke kotci na hovawarty. Jakmile mě spatřili, začali na mě štěkat. Načež ten
černý se obořil na plavého, přísně na něho zaštěkal a zahnal ho do kouta a štěkal sám. To
se opakovalo ještě dvakrát, třikrát. Nechtěl jsem, aby byl na dvoře takový rozruch a proto
jsem odešel.
Ten černý je zřejmě dominantní člen dvojice a zásadní úkoly, jako je štěkání na
nechutného cizince - chce obstarat sám.
Načež jsem si vzpomněl na první setkání s nimi. To byli oba ještě štěňata sotva pár týdnů
stará. Šel jsem se podívat ještě s Míšou do maštale na koně a uprostřed maštale seděl
kocour. Štěňata šla za námi. Jakmile spatřila kocoura, zarazila se. Ten plavý zůstal sedět
mezi dveřmi a ten černý se odvážil dál - i když se plížil kolem zdi a pokukoval dozadu,
jako by měřil vzdálenost která ho dělí od dveří.
Odvaha mu byla zřejmě vrozená a z odvahy se celkem logicky odvodil dominantní vztah ve
dvojici, psychologizoval jsem.
Pak přišel Martin a já se zmínil, jak ti psi vyrostli a jak je to ještě celkem nedávno,
kdy se báli kocoura.
"Jen jeden se bál," opravil mě Martin. "Ten černej."
A tak se bez rachotu, avšak důkladně zhroutila moje psycho-konstrukce. Mohl bych si teď
vymýšlet, jak ten černý uzurpuje plavého, protože má komplexy zdob, kdy se bál kocoura, ale
to ponechám jiným uhlířským psychologistům.
| 
