Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 2.4.2003
Svátek má Erika




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Druhý poločas Vladimíra Špidly
 >MOBY DICK: Únor 2003 v Českých Textárnách
 >TÉMA: Referendum o vstupu ČR do EU.
 >MROŽOVINY: Ani Vietnam, ani Stalingrad, ale spíše mír pro Palestinu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem dělal Chytrolína v Pakulu
 >PSÍ PŘÍHODY: Náhlé zmizení a náhlé objevení
 >PRÁVO: Vstup cizinců
 >EKONOMIKA: ČNB úrokové sazby pravděpodobně nesníží
 >FEJETON: Mňam mňam,mňáááááám!
 >IMAX: Tyranosaurus na mě vycenil zuby!
 >KOMENTÁŘ: Studený čumák (2)
 >FILM: Sex, smrt a primář Sova
 >ZE ŽIVOTA: Konečně sami
 >POVÍDKA: O chrabrém zvěrobijci
 >CHTIP: Dvě přání

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
2.4. MROŽOVINY: Ani Vietnam, ani Stalingrad, ale spíše mír pro Palestinu
František Novotný

Blitzwar
Oproti první válce v Zálivu, která dlouhou palebnou přípravou připomínala spíše průlomové bitvy 1. světové války, je současný americký útok na Irák obdobou německého Blitzkriegu, který za 2. světové války s takovým zdarem okopírovali i Spojenci.
Základem Blitzkriegu je v součinnosti provedený vzdušný a pozemní úder vysoce mobilními silami, který se vede na nejslabší body obrany protivníka a pokračuje obchvaty, jimiž útočník za sebou zanechává nepřátelské "kapsy", a bez ohledu na jejich existenci postupuje kupředu - ke komunikačním, správním a jiným životně důležitým centrům protivníka.
Jak Němci, tak Spojenci za 2. světové války používali metody Blitzu na taktické úrovni, k prolomení fronty a k realizaci omezených cílů - dobytí určitého místa a zničení určitých nepřátelských jednotek. Jak napovědělo uplynulých 14 dnů, měli Američané vyšší ambice - svým kombinovaným vzdušným a pozemním úderem zamýšleli Blitz realizovat na strategické úrovni - jedinou operací obchvátit celý Irák a bez ohledu na "kapsy" v týlu co nejrychleji proměnit v "kapsu" i Bagdád.

Důležitým faktorem Blitzu je tempo - výraz, který dobře znají i šachisté. Je nutné dodržet časový nátlak a rychlý pohyb, aby se protivníkovi nedala šance na reakci. To klade vysoké nároky na týlové zabezpečení - jak se dnes říká, na logistiku - a obnažuje riziko dlouhých zásobovacích linií. Každý velitel v čele bleskové operace se v určitém okamžiku dostane do krize a musí řešit dilema - pokračovat v obchvacování, aby neztratil tempo, nebo operaci přerušit, aby mohl přeskupit a doplnit síly a likvidovat narůstající počet "kapes" v týlu. Nicméně i při dokonale aplikovaném Blitzu nastane chvíle, kdy je třeba operaci ukončit, když se její útočná kapacita vyčerpala.
V ideálním případě by Irák měl představovat americké moře, v němž zůstávají Saddámu Husejnovi věrné "ostrůvky" a jako největší "ostrov" pak Bagdád. Pokud je ale těchto "ostrůvků" moc a útočník ztratí početní nebo palebnou převahu, hrozí, že se situace inverzně zvrtne - území se stane iráckým mořem s americkými "ostrůvky". Nu a otázku tohoto rizika právě nyní řeší v Iráku generál Franks - zda se již americká útočná kapacita vyčerpala - tedy dříve, než byla i z Bagdádu vytvořena "kapsa" - a zda zastavit postup vpřed, dočistit "kapsy" v týlu, doplnit a přeskupit síly před Bagdádem - nebo to risknout a pokusit se obchvátit Bagdád z chodu tím, co má, aby neztratil tempo, aby nedal Saddámovi čas k oddechu - a protivníkům amerického útoku podnět ke kritice.

Další Vietnam?
Vzhledem k absolutní vzdušné nadvládě a řádově vyšší mobilitě a palebné převaze amerických sil nemá irácká armáda šanci, aby Blitzwar zastavila či situaci "zvrtla". Zbývá jí jediné - záškodnické napadání křídel a komunikačních linií, což irácký ministr obrany nazval opotřebovávací válkou.
A zde jsme u prvního faktoru, jenž tvůrcům chmurných proroctví uniká. Opotřebovávací způsob boje vyžaduje velmi mnoho času, který ale režim Saddáma Husejna nemá. "Opotřebení" amerických vojenských sil ve Vietnamu, respektive amerického veřejného mínění, si od incidentu v Tonkinském zálivu v roce 1964 až po zastavení palby 28. 1. 1973 vyžádalo dlouhých 9 let! Kde je chce Saddám Husejn vzít - bez podpory velmoci v pozadí, jakou tenkrát Severnímu Vietnamu poskytl SSSR?!
Lidem, kteří naznačují, že by se Irák mohl stát druhým Vietnamem, je možno přiznat jako polehčující okolnost ten fakt, že vzali za bernou minci americkou rétoriku, která z pochopitelných důvodů nadsadila americkou převahu a bagatelizovala schopnost odporu Saddámova režimu. Nicméně prokazují mizivé vojenské znalosti, především ohledně partyzánské války. Z dějin vojenství se dá vyvodit pravidlo, že tato válka je úspěšná jenom za zcela konkrétních podmínek. V prvé řadě musejí být výcvikové tábory a základny na bezpečném území (Severní Vietnam a Kambodža v případě Vietnamu) a za partyzánskými jednotkami musí stát pravidelná armáda s týlovými službami jako zdroj zbraní a munice (severovietnamská armáda a v pozadí ještě SSSR v případě Vietkongu, spojenecké armády v případě protiněmeckých partyzánů za 2. světové války). Není znám případ, že by partyzáni dokázali sami zvrátit průběh války a osvobodit svoji zemi - i Titovým partyzánům pomáhalo při osvobozování Jugoslávie spojenecké letectvo a v konečné fázi Rudá armáda - hlavní ale byla změna celkové strategické situace ve prospěch Spojenců.
Žádná z těchto podmínek není splněna v případě Iráku. Nelze předpokládat, že se do léta globální strategická situace nějak změní v neprospěch USA a po obchvácení a blokování správních center a hospodářských zdrojů Iráku se již dnes irácká armáda rozpadla na nekoordinovaně bojující útvary bez možnosti dlouhodobého doplňování nutných zásob - pohonných hmot, munice a obměny zbraní. Nedá se ani předpokládat, že vznikne nějaká koalice arabských států, která vyhlásí USA válku a začne zásobami, zbraněmi a municí podporovat rozprášené irácké jednotky v partyzánské "opotřebovávací" válce proti Američanům. Neznamená to ale, že partyzánský způsob boje, k němuž se uchylují irácké jednotky, především polovojenští fidájínové, nebude po jistou dobu účinný. Může agónii Saddámova režimu prodloužit až na několik měsíců a vybrat si mezi Anglo-Američany krvavou daň. Ale džunglemi Vietnamu se pouště Iráku stát nemohou.

Stín Stalingradu
Může se Bagdád stát druhým Stalingradem? Odpověď na tuto otázku je nutno začít popisem toho, co se ve Staligradu stalo, především unikátní topografií tohoto města. V létě 1942 je tvořil dlouhý a úzký pruh zástavby výhradně na západním břehu Volhy. V neděli 23. 8. 1942, ještě než Luftwaffe v plošném náletu celé město zapálila, pronikly německé tanky k Volze a v říjnu zůstala Sovětům na západním břehu jenom několikasetmetrová předmostí, méně než 5 % plochy města. Rozhodující pro obranu, pro to, že Němci nikdy ten zbyteček nedobyli, bylo vytvoření mohutné koncentrace dělostřelectva na východním břehu Volhy, které přehradnou palbou rozbíjelo veškeré německé útoky - a postupné získání letecké převahy nad Luftwaffe. Totální obrat v bitvě pak způsobilo nasazení zbrusu nových jednotek v síle dvou frontů, o nichž Němci neměli ani tušení. Tyto sovětské síly pak prolomily frontu severně a jižně od Stalingradu a oboustranným klešťovým manévrem v prakticky dobytém městě uzavřely 6. německou armádu maršála Pauluse.
Srovnejme tyto skutečnosti s možnostmi irácké armády a Saddámova režimu. V Bagdádu není kde a z čeho vytvořit palebnou pěst, jež by bušila do pronikajících Američanů, o vyrovnání vzdušné převahy už vůbec nemluvě. Saddám také nemá žádné prostředky ani prostor, aby vytvořil něco jako vyprošťovací síly, jež by obklíčily Američany zvenku. Jediné, v čem paralela funguje, jsou pouliční boje, k nimž, v nejhorším případě, i v Bagdádu dojde. Je třeba říci, že americká armáda má s nimi malé zkušenosti a městským bojům se pokud možno vyhýbala. Nicméně v bitvě o vietnamské město Hue si americká námořní pěchota vedla výborně a nejsou zkušenosti, jaký efekt může v pouličních bojích přinést uplatnění moderních palebných prostředků, např. bitevních vrtulníků.
Bagdád se tedy nemůže stát druhým Stalingradem v tom smyslu, že by znemožnil americké vítězství, nebo dokonce znamenal obrat v irácké válce. Může přinést a zřejmě přinese boje, které válku prodlouží a vyberou si svoji krvavou daň. Od člověka typu Saddáma Husejna nelze čekat, že v bezvýchodné situaci by z humánních důvodů prohlásil Bagdád za otevřené město.

Válka nebo mír pro Palestinu?
K hlavním argumentům odpůrců současné irácké války patří tvrzení, že konflikt "zabetonuje" patový stav v Palestině a odsune mírové řešení do nedohledna. Toto tvrzení se pak prezentuje jako nezpochybnitelná pravda, aniž by někdo z těch, kdo se jím ohání, připustil, že se jedná o pouhou konstrukci nad fakty, která ještě nedoběhla do konce.
Já těm lidem jejich konstrukci neberu, nicméně nesdílím jejich jistotu, neboť nad týmiž fakty se dá zkonstruovat názor zcela opačný, geopoliticky oprávněnější a strategicky podloženější. Navíc tato konstrukce objasňuje, proč byl pro americký zásah zvolen právě Irák a nikoliv režim jiného diktátora.
Předpokladem je oprostit se od kouřové clony v podobě rétoriky arabského světa a vzít za fakt, že strategickým cílem arabských států Blízkého východu nebyl vznik samostatného palestinského státu, ale zničení Izraele. Tuto skutečnost dokládají veškeré dějiny Blízkého východu po roce 1948. Všechny války, které arabské koalice proti Izraeli vedly, měly jediný cíl - zničit tento stát. Izrael tak zůstal vyčleněn z ochrany mezinárodního práva, když z arabských sousedů jej nikdo diplomaticky neuznal, a mohl pouze spoléhat na sílu svých zbraní. Těmi se pak uhájil i ve válce Jom Kippur (1973), jež vyčerpala Egypt natolik, že v roce 1978 uznal Izrael de iure. Další prolomení nepřátelského obklíčení znamenal podpis mírové smlouvy s Jordánskem (1994), avšak tím byla zajištěna státní existence pouze z jihu a východu, neboť se Sýrií uzavřel Izrael pouze příměří a Irák se pak stal úhlavním nepřítelem, který, na rozdíl od diplomatičtěji se vyjadřujících arabských států, nikdy neskrýval, že mu nejde o nic jiného než o zničení židovského státu.
I pro palestinské Araby je požadavek na vznik palestinského státu pouze taktickým manévrem, když strategický cíl zničit Izrael přetrvává i v jejich plánech. Symptomatický je kupříkladu rozhovor s imámem Mahammadem Husajnem, duchovním v jednom z utečeneckých palestinských táborů v Jordánsku, který 31. 3. 2003 uveřejnily HN. Palestinci nemohou přijmout americké plány podle nichž máme dostat pár procent našeho území. Nám patří celá Palestina... Židé do ní přišli v minulém století. Arabové jsou velmi pohostinní, oni však nejsou vítanými hosty. A tak se musí vrátit tam, odkud přišli, odpověděl zpravodaji HN.
Před americkým útokem na Irák byla tedy strategická situace na Blízkém východě následující: Damaškem a Bagdádem neuznávaný a tudíž stále ohrožený Izrael se nemohl cítit bezpečně a byl nucen používat drakonické metody proti intifádě Palestinců poštívaných právě z těchto arabských států. Nikoli tedy americký útok, nýbrž stávající situace znemožnila pokračovat v palestinském mírovém procesu.

Stačí jediný pohled na mapu, aby člověk pochopil, jak dramaticky se americkou okupací Iráku situace změní ve prospěch mírového řešení. Poslední nepřátelský soused Izraele - Sýrie - bude odříznut od zbývajícího arabského světa a osamělý Damašek těžko obstojí diplomatickému nátlaku, aby konečně podepsal s Izraelem kompromisní mírovou smlouvu. (Nátlak již začal - právě dnešní LN uveřejnily Powellovo prohlášení, který v neděli na shromáždění židovských obcí ve Washingtonu řekl, že Sýrie může pokračovat v přímé podpoře teroristických skupin a umírajícího režimu Saddáma Husejna, nebo zvolí jinou, nadějnější cestu).
Nu a další zarytý nepřítel Izraele - Irák - bude eliminován, čímž palestinským Arabům vyschne jak finanční tak morální podpora a ztratí naději, že by někdy skutečně mohli Izraelce zahnat do moře (proto především Palestinci volají, Bushi, čeká tě smrt). Nezbude, než aby začali seriózně uvažovat o vzniku palestinského státu, který přestane být taktickou zástěrkou a z nezbytí se stane jedinou možností - což je první předpoklad trvalého míru na Blízkém východě.
Pokud nesouhlasíme s „vystěhováním“ Izraelců z Palestiny, což je arabský eufemismus pro další holocaust, pak jedinou cestou k míru na Blízkém východě je změna iráckého režimu. Nu a právě o to se v současné válce Američané s britskou pomocí pokoušejí. Opačné tvrzení může zastávat jenom emocionálně uvažující a strategicky nepoučený člověk, nebo ten, jenž skrývá, že mu jsou bližší arabské strategické zájmy.

Psáno v Praze 1. 4. 2003

Pozn.: I přes datum napsání se v tomto případě nejedná o žádný apríl - na rozdíl od včerejšího úvodníku. Připojuji, že proti panu poslanci Tlustému osobně nic nemám, ani proti ODS, s jejímž viděním zahraniční politiky se ztotožňuji. Inspirují mě ale fanatičtí stoupenci této strany, kteří postrádají sebemenší špetku sebereflexe a smyslu pro satiru a humor.
Mrož


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku