Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 7.4.2003
Svátek má Heřman, Hermína




  Výběr z vydání
 >VESMÍR: Překvapení černých děr
 >NÁZOR: Skončí někdy privatizace bez pravidel?
 >ARCHITEKTURA:Památkáři k případu kavárny ve Vodních kasárnách v Olomouci
 >FEJETON: Tunel s uměním
 >RODINA A PŘÁTELÉ: O půjčování knih
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart kulhá už jen malinko
 >ZE ŽIVOTA: Skeptický klub Sisyfos dovalil balvany
 >PRAHA: Vzhůru na Everest ... pardon, na Petřín!
 >POLITIKA: Hlupák, nebo korupčník?
 >NÁZOR: Před úterním jednáním Sněmovny o dálnici D 47.
 >SPOLEČNOST: Příběhy české justice (6)
 >POVÍDKA: Čekání na spravedlnost
 >POSTŘEH: O toaletním papíru
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >ZAMYŠLENÍ: Jak být šťastný?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Malířství  
 
7.4. FEJETON: Tunel s uměním
Alex Koenigsmark

Jako občasný galerista navštívil jsem nedávno velký veletrh umění. Setkání obchodníků s kumštem připomínalo babylonskou věž. Snad tři sta galerií tam soutěžilo v obrovském výstavním paláci o zájem sběratelů a veřejnosti nejrůznějšími způsoby.
Podobně jako na velkém knižním veletrhu je návštěvník spíše sklíčen než povzbuzen: tolik umění a umělců je na světě? Má smysl k tomu ještě něco přidávat? Je možné si ještě něco nového vymyslet a především, má vůbec ještě smysl si vymýšlet něco nového? Totiž, musí to být za každou cenu nové?
Obcházel jsem mnohé ty expozice a představoval si smutně, jak bědně budou ty věci asi za třicet let zaprášeny působit někde v nějakém muzeu…
Hodně umělců se soustředilo na malbu vlastních genitálií. Jeden americký tvůrce rozmázaval své sperma v červené nebo modré barvě.
Ještě před sto padesáti lety by asi nahý performista, který by se pomazal hovězí krví a položil se na prostěradlo přímo před radnicí, byl okamžitě odvezen do nejbližší psychiatrické léčebny, kterým se tehdy ještě nepěkně říkalo blázinec a jeho tvrzení, že tímto činem zamýšlel vyjádřit myšlenku, že lidský život je pomíjející a krev je zdrojem všeho živého, zatímco jsme všichni přišli na svět nazí, by byly všeobecně pokládány za důkaz toho, že tam právem patří. A patřil, neboť by přišel s tím nápadem příliš, příliš brzy. Dnes s tímtéž nápadem přichází pro změnu příliš, příliš pozdě.
Připadlo mi, jak jsem tak bloudil tisícovkami metrů moderního umění, že už je asi důležitější teoretik, než sám umělec, rozhodně je jeho nezbytnost patrná. Umění (někdy člověk dobře chápe, že toto slovo vlastně už pro pojmenování toho všeho už nepostačuje) se už prostě neobejde bez vykladačů, vysvětlovačů a zprostředkovatelů, kteří jsou zároveň manažery, objednavateli a často i hlavními konzumenty. To oni seženou peníze (tj. vytvoří atmosféru, kdy jsou velké firmy a peněžní ústavy ochotny jejich projekty financovat a ty peníze nesmějí být malé, jinak by to umění nepůsobilo na sponzory dostatečně - jestliže má nějaká velká banka v rozpočtu sedmdesát milionů na polepení Karlova mostu zeleným staniolem, je to imponující čin, dvě stě tisíc na nějakou knížku naopak působí suspektně, skoro jako kapesné), to oni najdou prostor, to oni připraví veřejné mínění a dohlížejí, aby všechno fungovalo podle jejich představ; to oni pak donutí veřejnost, zastupovanou několika "odbornými" žurnalisty, kteří o věci budou pochvalně psát a pár zvanými hosty z haut société, kteří přišli na raut, umění komzumovat. Logicky se ovšem jejich smrtelným nepřítelem stává ten, kdo se pak podívá na uskutečněné a řekne nahlas, že mu to připadá jako pitomost.
Umělci mezi tím zbývá jen několik málo chvilek na "tvorbu". Čím dál víc je mu jasné, že rozhodující je v takovéhle situaci jen nápad a vhodné načasování. Píle malujících a tesajících nešťastníků je z tohoto hlediska spíše komická, protože úlohu uměleckých vykladatelů-manažerů vlastně vynechává.
Zatímco japonská umělkyně, o které budu hovořit níže, scestovala se svým dílem celý svět, dobrý český malíř může být rád, když bude mít na sklonku svých dní lepší výstavu v Praze.
Zmíněná japonská umělkyně, na kterou nikdy nezapomenu, si nacpala do mnohem větší podprsenky, než jakou skutečně potřebovala, kusy červeného melounu, tyto vyndávala a za nelidského vřeštění je sama požívala. Teoretikovi, který stál vedle mne, jsem po chvíli přemítání navrhl, že umělkyně chce vyjádřit myšlenku, že moderní lidstvo požírá samo sebe. Teoretik se jen zasmál a děl: "Právě toto je cesta falešná a pochybná, protože se jedná o jednoznačné a jen symbolické vysvětlování, které je zvláště v případě takovéhoto víceznačného uměleckého projevu naivní a zavádějící. Spíše je třeba zvážit všechny konotace uměleckého činu - umělkyně pracuje s přírodním materiálem, jehož pomíjivost a křehkost staví do působivého kontrastu s banalitou textilního výrobku a to zase spojuje paradoxně s nahým tělem, které je, jak známo, prvotním a zásadním vyjadřovacím prvkem umělkyniným, při čemž nudita tu nemá jednoznačný smysl, ačkoliv ani toho se nezříká, ale chce vypovídat o přímém kontaktu a osobním angažmá umělce v dobovém kontextu, při čemž nesmíme opomíjet tak podstatné faktory jejího expresivního sdělení, jako je místo, na kterém se performance odehrává, denní a roční doba a také nesmíme opomenout pozadí, jež je záměrně zvoleno jako náhodné, a také nesmíme nepovšimnutím přejít audiální faktor performance, rezignující na slovo jako signifikantní projev a nahrazující moment verbality momentem diskomunikační výzvy, apelující na mimoracionální percepci."
Mezitím Japonka snědla meloun a odešla, trochu polepená a kroužily kolem ní mouchy. Asi byl ten meloun sladký.
Naštěstí ve vedlejším prostoru vystavovali tři Magritty a to mi bylo velkou úlevou. Úlevu ano, nevím však, jestli i naději.


Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku