Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 8.4.2003
Svátek má Ema




  Výběr z vydání
 >ZE ZAHRANIČNÍHO TISKU: Kdo opravdu může za tragédii 11.září 2002?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Vltava sahala až sem...
 >VÝSTAVA: Bakchus kontra mystik
 >POLITIKA: Schizofrenní ODS
 >RODINA A PŘÁTELÉ: V hodině dvanácté, minutě šedesáté
 >PSÍ PŘÍHODY: Vrchní podnožní motač
 >HUDBA A ZVUK: Liszt a Grieg
 >ARCHITEKTURA: Olympiáda v Praze? Žádná novinka!
 >POLITIKA: Kam nás vedeš slepá vládo a ostatní sebevraždy
 >KONFLIKT: Špidla se kvůli Kavanovi musí dovolit OSN
 >EKONOMIKA: Světlo v tunelu
 >KOMENTÁŘ: Studený čumák (3)
 >NÁZOR: Více Landsmanschaftu, méně nacionalismu
 >POSTŘEH: O mincích
 >INFO: Zpráva k návrhu předloženému společnosti RadioMobil a.s.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Hudba a zvuk  
 
8.4. HUDBA A ZVUK: Liszt a Grieg
Lubomír Fendrych

Hudba a zvuk 295

Úterý 8.4.2003 Forbína Co tu ta předromantická hudba pořád chce? - přípodoteky Neznámá partitura G. Pucciniho; Hudební festival A. Dvořáka v Příbrami - recenze Karel Ančerl: Stravinskij Oedipus Rex , Symhony of Psalms (J. Desailly vypravěč, I. Žídek, V.Soukupová, K.Berman, E. Haken, Pražský filharmonický sbor a Českou filharmonii řídí Karel Ančerl); Edvard Hagerup Grieg Koncert pro klavír a orchestr a moll op.16, Sergej Rachmaninov Koncert pro klavír c moll op. 18 (Jan Simon SOČR Válek) - ftipy - Liszt a Grieg
Přípodoteky Forbína
> Množí se koncerty předromantické hudby - což určitě není náhoda. A jsou to muzikanti "vyšší kvalitativní třídy", kteří takto činí. Jistě že s rozmyslem a na základě starostivého průzkumu a doporučení svých agentur. Výkyvy vkusu v hudbě a umění vůbec jsou vcelku pravidelné a očekávané. Ale tento trend trvá už hodně dlouho nepochybně proto, že je silná poptávka mezi posluchači u nás i ve světě. To svědčí o jisté setrvačnosti v oblasti emocionálních potřeb: možná se tu hledá řád, který mnohým ve světě chybí, možná jakási nostalgie lidí toužících po klidu, po předvídatelném…. muzikantům to dává značnou volnost při výkladu a interpretaci těch partů. Muzikologie si toho všímá už delší čas, protože jde opravdu silný o trend. Není to tak docela marginální věc, protože emocionální rozpoložení dosti početné vrstvy obyvatelstva si žádá uspokojení - tak, či onak. A dovede si je vynutit. Naštěstí hudba je v podstatě neškodný prostředek jak dosíci svého.


Přípodoteky
>Neznámá partitura Giacoma Pucciniho: vnučka italského skladatele Giacoma Pucciniho objevila v umělcově domě celá desetiletí pohřešovanou partituru hymnu Děti krásné Itálie. A to v domě, přeměněném na muzeum. Informuje o tom italský tisk. Hymnus I figli d'Italia bella zkomponoval Puccini v roce 1877, když mu bylo 19 let a všichni znalci jeho díla považovali tuto skladbu za nenávratně ztracenou. Puccini složil hymnus pro soutěž, kterou vypsala obchodní komora v Luce, porota ale jeho dílo nevybrala. Vzhledem k špatnému stavu rukopisu bylo třeba dát tuto památku restaurovat, což si vyžádalo mnoho měsíců. Pucciniho zapomenutá skladba bude uvedena v polovině roku díky Puccinoho nadaci. O účast byl požádán Andrea Bocelli. K tomu lze jen dodati, že taková překvapení nebyla a ani nejsou v hudbě a kumštu vůbec ničím novým. Ne vždy za to mohou roztržití umělci. Hudba má v tom možná primát: svého času objevila a před zapomenutím zachránila dílo i osobnost J. S. Bacha. A to byl už nějaký objev jak co do významu tak i počtu skladeb.


recenze

>Karel Ančerl

Stravinskij Oedipus Rex , Symhony of Psalms

J. Desailly vypravěč, I. Žídek, V.Soukupová, K.Berman, E. Haken, Z. Kroupa, A. Zlesák zpěv, Pražský filharmonický sbor a Českou filharmonii řídí Karel Ančerl

CD Suprpahon SU 3674

Karel Ančerl to neměl lehké, když v polovině minulého století stanul před Českou filharmonii. Inu nároky měl veliké, ale dostal orchestr do světa - také díky tomu, že měl po Talichově éře na čem stavět. A dostal světovou hudbu k nám. Uváděl skladby žijících autorů, tvořících v plné síle a už proto v tehdejších poměrech u nás poněkud podezřelých - mezi nimi také toho "nejspornějšího" Igora Stravinského (pro ty mladší: tehdy byl podezřelým a nežádoucím i Bohuslav Martinů). Sofoklova Krále Oidipa doporučil Stravinskému básník J. Cocteau. Aby byl zachován smysl starořecké pojetí dramatu v němž vystupují lidé jako bezmocné hříčky osudu a úradku bohů a aby byla podtržena jeho nadčasovost, byl celý text - krom vypravěče -ponechán v latině a pokud jde o jevištní ztvárnění počítalo se s tím, že jednotlivé postavy budou stát na jevišti s maskami na obličeji jako sochy. Autor využil sestavu klasického orchestru se střídmými smyčci - nositelem dramatu jsou dechy, partitura je jasná, přehledná a průzračná. Premiéru této opery - oratoria (Paříž 1927) řídil sám autor, prý nepříliš přesvědčivě. Snad i proto přišlo porozumění publika poději. Žalmová symfonie (1930) je vlastně kantátou na latinský překlad knihy žalmů (ovšemže jen její části). Orchestr je zcela netradiční - chybí housle, violy a klarinety, rozšířeny jsou naopak ostatní dechy, k nim dva klavíry a dvě harfy. Bicí redukovány na tympány a velký buben; vokální a instrumentální složka jsou zcela rovnocenné. Celkově temnější zvuk je dán charakterem díla.

Ančerl uváděl ruské autory velice rád a pokud jde o Stravinského neslyšel jsem až dotud - krom nahrávek, kde je u dirigentského pultu sám Stravinskij - lepší interpretaci. I po zvukové stránce jsme měli velké štěstí, že snímky byly pořizovány už prostřednictvím tehdy nejmodernější techniky, takže i jejich přepis do digitalizované podoby (ADD) dopadl uspokojivě.


>Edvard Hagerup Grieg Koncert pro klavír a orchestr a moll op.16, Sergej Rachmaninov Koncert pro klavír c moll op. 18

Jan Simon klavír, Symfonický orchestr českého rozhlasu Vl .Válek

CD Radioservis CRO227

Oba romantické koncerty jsou sdostatek známé, takže jen: napsali je mladí skladatelé plní nadějí a elánu. Samozřejmostí byla nástrojová brilance, velký důraz na lyrické věty či části, obecně zdůrazněná citovost a vskutku nádherná melodika. A u Griega osobitý přínos, totiž vliv severského folklorního dědictví, což byla na koncertním pódiu vskutku novinka. Oba skladatelé byli mocni klavíru: Rachmaninov, klavírista světového formátu, hrával svá díla s nejraději sám, podle záznamů spíš klasickým, než rozevlátě romantickým způsobem. Jak chápal svou skladbu Grieg nám tehdy ještě primitivní snímací technika mnoho neříká, víme jen, že byl dobrý koncertní klavírista.

Jan Simon je coby klavírista svůj. Nejen pro suverénní techniku, ale hlavně pro své nezřídka z řady vybočující pojetí té které hudby. Jeho Rachmaninov je spíše klasický - v tom se nejspíš blíží pojetí samotného autora, u Griega podtrhuje hlavně to, čím tento severský skladatel přispěl nejvíce: severskými folklorními prvky. Po zvukové stránce rasantní snímek - klavír je temperamentní a prosazuje se vlastně už sám, orchestr jej následuje. Nepřekřikují se, nekříží, ale jsou jaksi na stejné lodi a tudíž vyvážení - hudebně i zvukově. Zajímavý titul.


Ftipy umí život líp, než lidé…aneb co se skutečně stalo.

Byly doby, kdy se u opery přehazovala jednání, když představitel některé role nebyl na místě. Dřívější akt se odehrál později, až zpěváka našli - samozřejmě v hospodě. Dnes by se sáhlo nejspíš k druhému obsazení, nebo zařídilo náhradní představení jiné opery. Rozhodně by se nezačalo bez představitele velké úlohy.

Metropolitní opera - sen dnešních sólistů - zajížděla kdysi každé jaro v plném obsazení a vybavení i do menších amerických měst. Jedno takové představení začalo po zpoždění vlaku o dvě hodiny později a se sotva polovičním orchestrem. Část nástrojů vezl totiž druhý vlak, který měl zpoždění ještě větší, takže další členové orchestru nastupovali podle toho, jak a kdy který muzikant ukořistil svůj nástroj na nádraží. Teprve koncem prvního jednání nabyl orchestr své žádoucí plnosti.

V kterémsi městě bylo jeviště tak malé, že se nenašel prostor z něhož by mohl v Othellovi nastoupit sbor. Tak se prostě vyřízl v zadním prospektu potřebný dveřní obdélník a benátské poselstvo vstoupilo do síně modrojasným blankytem kyperského nebe.


Liszt a Grieg

"Probíráme -li se dějinami národních škol v hudbě setkáváme se s podivuhodnou důsledností se jménem Ference Liszta. Ať už jde o Chopina, o opery Glinkovy, o novoruskou školu a o Borodina, nebo o Bedřicha Smetanu, vždy se objevuje v našem zorném poli postava tohoto veliké umělce, skladatele, virtuóza, člověka. Liszt působil různými stránkami své silné osobnosti: jako příklad, jako vzor, jako učitel, podněcovatel a podpůrce, jako tvůrce symfonické básně a nové pianistické techniky, jako rádce utvrzující v nastoupené cestě, jako přítel, který nabízí pomocnou ruku. I Lisztovy teoretické spisy zasáhly pronikavě do vývoje hudby. Určité invenční závislosti nebyl ušetřen ani Wagner."

Grieg byl ve své vlasti byl vlastně sám: neměl prakticky souputníka v nastoupením skladatelském směru a tudíž ani podporu. Tu mu v prvních lednových dnes 1869 přišel do Oslo tento dopis - jak víme, nebyla to náhoda:


Pane,

Teší mne neobyčejně, že Vám mohu říci o upřímném potěšení, jež mi způsobila Vaše sonáta (dílo 8.). Svědčí o silném, přemítavém, vynalézavém, skvěle uzpůsobeném skladatelském talentu, který nepotřebuje než sledovat svou přirozenou dráhu, aby dospěl vysoko. Mohu zajisté věřit, že nacházíte ve své vlast úspěchy a povzbuzení, jichž zasluhujete; neminou Vás ostatně ani jinde; a přijedete - li tuto zimu do Německa, zvu Vás srdečně na krátkou zastávku ve Výmaru, abychom se skutečně dobře poznali. Přijměte, pane, ujištění o mé úctě a o tom, jak velice si Vás vážím.

F. Liszt

29. prosince 1868 Řím

Lisztův zájem o Griega měl samozřejmě i své praktické důsledky: když byla provedena první Griegova houslová sonáta na matiné pro vybrané obecenstvo, přišel také Liszt a okázale dal najevo, jak se mu sonáta líbí. A to rozhodlo, protože "tleská -li Liszt, tleskají všichni - jeden víc, než druhý".

Ale nechme teď vyprávět samotného Griega:
"Nejprve Vás musím zpravit o své druhé návštěvě u Liszta; došlo k ní krátce po tom, kdy jsem odeslal svůj předešlý dopis, a nebyla o nic méně zajímavá, než návštěva první. Na štěstí jsem právě dostal z Lipska rukopis klavírního koncertu a mohl jej vzít s sebou. Kromě mne byli přítomni Windig, Sgambatti, jeden německý lisztovec, kterého jsem neznal a který přehání nápodobu do té míry, že se potlouká po městě v kostýmu abbého, a několik mladých dam známého druhu, které by nejraději Liszta se vším všudy snědly. Jejich obdiv je přímo komický. Předhánějí se, aby mohly být vedle něho, dotýkat se okraje jeho sutany a tisknout jeho ruku - dokonce, když potom hrál, nebraly ty dámy ohled na to, že pianista potřebuje místo pro volný pohyb paží, tlačily se kolem něho, hltaly očima jeho prsty, které by jako by měly v příštím okamžiku zmizet v rozevřené tlamě nějaké šelmy. Windig i já jsme byli v napětí, bude - li hrát můj koncert z listu. Já sám jsem to považoval za nemožné Liszt však na to pohlížel jinak. Zeptal se: - chcete hrát? - Ne, neumím to - odpověděl jsem rovnou (dodnes jsem totiž koncert sám necvičil). Liszt nato vzal rukopis a řekl se svým typickým úsměvem: - Nu, tak Vám ukážu, že to neumím taky - a začal hrát. Připouštím, že první oddíl koncertu hrál poněkud rychle a že začátek vyšel uspěchaně, avšak později, když jsem sám mohl udávat tempo, hrál dokonale.

Jeho přednes nelze docenit. Nespokojuje se nikterak jen hrou, současně ještě rozmlouvá a posuzuje. Prohodí duchaplnou poznámku brzy k tomu, brzy k onomu, pokyvuje významně napravo, nalevo, zejména, když se mu něco obzvlášť líbí. V Adagiu a ještě více ve Finále vrcholil jak jeho přednes, tak i souhlas.

Nesmím zapomenout na roztomilou episodu. Jak jistě pamatujete, opakuje se na konci Finále v ohromném fortissimu druhé téma. Při posledních taktech, tam kde gis, první nota první trioly se mění na g, zatím co celým rozsahem klavíru probíhá mocná škálová figura, přestal náhle hrát, vstal od klavíru, vtyčil se v celé své výši a začal přecházet velkolepými divadelními kroky a se vztyčenými pažemi rozlehlou klášterní halou, při čemž zpíval téma hlasem doslova lvím. Při zmíněném g napřáhl velitelsky ruku jako imperátor a zvolal: "g, g, ne gis! Skvělé" a k tomu docela pianissimo - a jako v závorce: "Smetana mi nedávno poslal něco podobného." Pak se vrátil ke klavíru, zahrál celu strofu ještě jednou a skončil. Když mi skladbu vracel, pravil se zvláštním procítěným přídechem: "Pokračujte tak dál, říkám vám, je to ve vás - a nedejte se odradit !"

Tato poslední slova mají pro mne neobyčejný význam. Vskutku je něco v tom, co by se dalo nazvat "zasvěcením" nebo "posvěcením" Potkám -li se se zklamáním, nebo trpkostmi, pomyslím na jeho slova a vzpomínka na onu chvíli si uchovává svou podivnou moc a udrží mne vzpříma ve dnech nepřízně."…..

Viztež knížku Edvard Grieg - Josef Bachtík, Hudební profily Praha, SNKLHU 1957

Jen ještě: Liszt míval ve zvyku hrát celou partituru - tj. orchestr i klavír. A obojí od sebe při tom zřetelně odlišovat. Je to schopnost vpravdě zázračná, a dost nevysvětlitelná - vyžaduje totiž prohlédnutí a pochopení (formový rozbor) celých stránek partitury - tedy zpravidla dvou najednou - jediným pohledem a paměť, aby bylo možno přehrávat skladbu v tempu, plynule a ještě při hraní komentovat styl, povedená či méně povedená místa. Navíc Liszt hrál z rukopisu, ne z rytých not. Grieg se ovšem snažil napsat dílo veskrze brilantní - však se svůj koncert nakonec musel sám dost tvrdě naučit.. …. Jen si ten koncert poslechněte.

Lubomír Fendrych





Další články tohoto autora:
Lubomír Fendrych

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku