Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 9.4.2003
Svátek má Dušan




  Výběr z vydání
 >DOKUMENT: Neprofesionalita řízení resortu vnitra
 >MROŽOVINY: Čím a jak se bojuje v Iráku
 >ZA ZRCADLEM: US Army je z velké části armáda neamerických občanů zvaných "potrava pro pušky".
 >POLITIKA: Vítejte v Klauslandu aneb Prezidentská volba jako politický zvrat
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Za internet bezpečnější
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart už nekulhá, ale...
 >FRANCOUZSKÉ POHLEDY: Na Montmartre
 >SPOLEČNOST: Medvědí služba
 >SPOLEČNOST: Životní styl typu Big Mac
 >O KNIHÁCH: Vaculíková aneb vzpomínka na Jana Lopatku
 >KOMENTÁŘ: Milan Hejduk
 >ZAMYŠLENÍ: Mizaru, kikazaru, iwazaru
 >NÁZOR: Americká válka
 >EKONOMIKA: Inflace klesla, sníží ČNB úrokové sazby?
 >NÁZOR: Byla RRTV skutečně odvolána?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Francie  
 
9.4. FRANCOUZSKÉ POHLEDY: Na Montmartre
Marcela Bendáková

Když se zmíní pařížský Montmartre, tak si většinou i ten, kdo zná Paříž pouze z obrázků, vybaví návrší s bílou přes celé město viditelnou basilikou. K tomu se připojí další asociace - zábava, noční podniky, kabarety, striptýz a kankán. V druhém kole možná naskočí některá známá jména umělců nejrůznějších oborů - Toulouse-Lautrec, Renoir, Monet, Van Gogh, Sisley, Cézanne, Picasso, Apollinaire, Zola, Nerval, Nadar, Jean Marais …

Ale na počátku to byl spíš "svatý kopeček", a proto něco málo z jeho duchovní historie. Jedno vysvětlení původu jména Montmartre se váže ke zde popraveným křesťanským mučedníkům (Mons Martyrium). Denis a jeho druhové roku 250 s úspěchem obraceli obyvatele na křesťanskou víru, byli proto uvězněni, mučeni a odsouzeni. Poprava se měla konat na vrcholku kopce před Merkurovým templem, ale vojákům se nechtělo plahočit do stráně a popravili odsouzené na půli cesty (v místech rue Yvonne-Le-Tac). A legenda dál praví, že popravený Denis se zvedl, uchopil hlavu a v doprovodu anděla pokračoval v cestě. Nahoře umyl hlavu v prameni a došel ještě asi 6 km k severu, kde padl a byl pohřben. Na jeho hrobě okamžitě vyrašilo obilí. Místo se dnes jmenuje Saint-Denis a v krásném gotickém chrámu věnovaném tomuto světci, vystavěném nad jeho hrobem, jsou pohřbeni mnozí francouzští králové. Na místě popravy postavili svatyni Sanctus Martyrius, k níž se váže ještě jedna zajímavá historická událost. V roce 1534 v ní Ignác z Loyoly se svými 6 přáteli slibem chudoby a čistoty položil základ Tovaryšstva Ježíšova - řádu jezuitů. Kaple zmizela za francouzské revoluce, a proto v 19. století jezuité koupili pozemek, kde pravděpodobně původně stávala a zbudovali novou jako vzpomínku na kolébku svého řádu.

Církevní historie kopce je ještě pestřejší. Ve 12. století skoupil král Ludvík VI. Tlustý pro svoji ženu Adélu Savojskou, sestru papeže, pozemky na Montmartru, aby zde mohla založit klášter. V něm se usadil řád benediktýnek a jejich klášter se stal brzy nejbohatším a nejdůležitějším v celém království. Řeholnice podporovaly pěstování vinné révy na okolních svazích, z které měly právo lisovat víno. Řád fungoval do r. 1794, kdy mu za francouzské revoluce vše zkonfiskovali, poslední jeptiška byla popravena, majetek rozparcelován a rozprodán. Noví majitelé strhli a rozebrali budovy na stavební materiál. Tak skončila éra, v níž hrál Montmartre důležitou roli v duchovním životě Paříže. Zmizela kaple zasvěcená památce sv. Denise, z významného kláštera zbyl pouze kostel Saint Pierre, který měl také namále, po benediktýnkách zůstaly jenom vinice, a i ty to měly spočítané.

Zhruba po 100 letech se objevila myšlenka postavit basiliku Sacré Coeur. Co k ní vedlo? Po strašném roce 1870, kdy byla u Sedanu poražena vojska Napoleona III., Paříž nekonečně dlouho obléhána Prusy a obyvatelé trpěli zimou a nedostatkem potravin, až jedli psi, kočky, krysy i zvířata ze zoologické zahrady, velká část katolických věřících považovala jeho pohnuté události za trest boží. Na usmířenou, a jako ochranu před možným budoucím neštěstím, přislíbili dva bohatí zbožní měšťané postavit chrám zasvěcený Nejsvětějšímu srdci Páně. Národní shromáždění odsouhlasilo veřejnou prospěšnost této stavby a hledalo se vhodné místo, kde by mohla stát. Požadavku, aby byl kostel dobře viditelný z každého koutu Paříže, vyhovoval v podstatě pouze pahorek Montmartre. Ze soutěže 79 kandidátů byl vybrán návrh v římsko-byzantském stylu inspirovaný chrámem Hagia Sofia v Istanbulu a benátským kostelem sv. Marka. I když suma věnovaná hlavními donátory byla značná, nepostačila. K získání dalších peněz byla uspořádána akce, v níž přispělo více než 10 miliónů dárců. Měli možnost zaplatit např. kamenný kvádr, anonymní i dražší s vlastními iniciálami, pilíř nebo celý sloup. Méně majetní se skládali nebo zakoupili alespoň pohlednice po 10 centimech.
Místo vybrané pro basiliku Sacré Coeur dominovalo celému městu, ale vyžadovalo také nákladné zemní práce, kterými se musel zpevnit terén narušený letitou těžbou sádrovce. Ten se zde získával již v době nadvlády Římanů (zhruba od počátku našeho letopočtu). Nejvyššího stupně dosáhla těžba v 17. stol., kdy k rozsáhlé výstavbě Paříže byla potřeba spousta materiálu. Tehdy se říkalo, že je více Montmartru v Paříži, než Paříže na Montmartru. Původně se kopalo v otevřeném lomu, ale později museli přejít z králova příkazu pod zem. Vznikl tak spletitý labyrint chodeb, který poskytoval úkryt poustevníkům i pronásledovaným. Intenzivní podzemní dobývání narušilo nejen spodní vodní zdroje, ale také stabilitu terénu. Ačkoliv bylo lámání nerostu ukončeno již v 19. století, zpevňovací práce se prováděly ještě v osmdesátých letech dvacátého.

Tato v okolí široko daleko jediná vyvýšenina, která dnes nese bělostný chrám, bývala v minulosti také důležitým strategickým bodem a nevyhnul se jí žádný válečný konflikt či povstání. Při obléhání Paříže Prusy v roce 1870 byla z popudu fotografa Nadara zorganizována skupina výzvědných balónů, z nichž pozorovali nepřátelské linie, a které startovaly s náměstí na úpatí parku pod basilikou (place Saint-Pierre). Při těchto průzkumných akcích začali používat v té době nový fotografický materiál - celuloidový film, na který pořizovali špionážní mikrosnímky.

Až do 19. století byl Montmartre samostatnou vesnicí s mnoha větrnými mlýny a vinicemi na přilehlých svazích, která byla oblíbeným cílem nedělních výletů. Vinice patřily k tomuto místu od pradávna, od časů, kdy na nich hospodařil řád benediktýnek. Po válečných útrapách v 15. století musely řeholnice rozprodat vinohrady místním hospodářům, kteří v činnosti pokračovali a pěstovali na nich skvělé odrůdy. Koncem 16. století nastává velký rozkvět Montmartru. V té době v Paříži podléhalo víno vysoké dani a to vedlo k uzavírání podniků ve městě, ale zároveň ke vzniku spousty nových za jeho hranicí, a tak se na Montmartru otevíraly nové hospody a kabarety, kam se Pařížané houfně vydávali za pitím a zábavou. Vše fungovalo až do r. 1860, kdy byl Montmartre připojen k hlavnímu městu jako jeho 18. okrsek. Vinice začaly jedna po druhé mizet, až došlo k úplnému úpadku místního vinařství. To se ale nakonec přece jenom dočkalo obnovení. Ve 30. letech minulého (20.) století skoupila skupina spisovatelů a umělců některé pozemky, na nichž začala vysazovat nové vinné keře. Chtěli tak uchránit poslední volná prostranství před necitlivou zástavbou velkými obytnými bloky. Během několika let se zde pěstovalo více něž 3 000 hlav a brzy se obnovila i tradice místního vinobraní, která trvá podnes. Navštívíte-li Montmartre na podzim, můžete být hosty "Le Clos Montmartre", jediného opravdové pařížské vinobraní.


Další články tohoto autora:
Marcela Bendáková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku