Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 14.4.2003
Svátek má Vincenc




  Výběr z vydání
 >LIDÉ: Osamělý bojovník František Kriegl
 >BELMONDO: Sedmdesátiletý "sympatický darebák"
 >ZAJÍMAVOST: Iluze či vize?
 >SOUTĚŽ: Jak jsme putovali do Evropy…
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Cesta na sever
 >PSÍ PŘÍHODY: To se může stát hlavně v sobotu
 >NÁZOR: Volání z druhého břehu
 >ZAMYŠLENÍ: Je ministr Šimonovský hrdina nebo podvodník?
 >POLITIKA: Evropská unie a válka v Iráku
 >GLOSA: V pátek třináctého
 >SVĚT: Mešitu u každé posluchárny?
 >REAKCE: Píseň noci 29. října
 >POLITIKA: Nová politická nabídka
 >GLOSA: Zachrání nás před tabákem a alkoholem?
 >PODVOD: Další konkurz - Zbrojovka Brno

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Francie  
 
14.4. NÁZOR: Volání z druhého břehu
Helena Berthelon

Po ostudném a opovržení hodném výroku francouzského presidenta o našem právu mlčet, který nám nemile znovu přiblížil postoj Francie v obdobné krisi roku 1938, obrátila se redakce Polygonu, ve snaze otupit toto negativum z úst hlavy jedné z vedoucích a rozhodujících zemí EU, na naši odedávna přesvědčenou Francouzsku, paní Helenu Berthelon. Vyhověla nám. Děkujeme. Nekomentujeme.

Volání z druhého břehu
Helena Berthelon
Budu se snažit objasnit a pokud je to možné obhájit, postoj Francie k současné válce v Iráku, který rozjitřil city tolika Čechoslováků. Nevím kde všude žijí čtenáři a autoři Polygonu, osobně znám jen Jana Beneše a jsem si jista jeho integritou ve vztahu ke Spojeným státům i Československu. Ventilovaný francouzský resentiment (nejen jeho) považuji za výsledek nedostatku informací.
Pokud jde o mne, já jsem od roku 1968 spojila svůj život s Francií, vystudovala jsem zde politické vědy a historii, ale za experta na zahraniční politiku Francie se rozhodně nepovažuji. Protože však zde žiji, žila jsem, pracovala, rodila a vychovávala, sleduji místní media a rozmlouvám se sousedy, tak snad o místní mentalitě cosi vím. Předem musím podotknout, že nejsem v žádném případě stoupenec politických názorů, či strany pana Chiraca. Patřím mezi levicové voliče a všeobecně tudíž nesouhlasím s jeho politikou. Domnívám se současně, že Francie, ani Francouzi se tentokrát nemají potřebu jakkoli obhajovat, ale pokusím se čtenáři bez dostatečné znalosti této země a její historie, cosi vysvětlit.
Historicky není příliš složité dokázat, že hodnoty soudobé moderní společnosti sevřené do hesla ROVNOST - VOLNOST - BRATRSTVÍ, vzešly z textů francouzských filosofů a do oběhu se v Evropě dostaly Francouzskou revolucí roku 1789. Po islandské a britské demokracii je ta francouzská v současné Evropě nejstarší. Ráda bych zde vzpomenula Francouze Lafayette, který se neváhal vypravit budoucím Američanům na pomoc v době války za nezávislost a výroku velitele amerického expedičního sboru v Evropě, generála Pershinga u jeho hrobu roku 1917: "Lafayette, tak jsme tady!" Ještě přes vstupem USA do oné války se ostatně americká dobrovolnické letecká eskadra ve Francii, rovněž pojmenovala Lafayette.
Ve Francii tudíž neexistuje žádné pohrdání Svobodou a demokracií, nejen u nás doma, ale kdekoli ve světě. Saddámův režim nikdy neobhajovala. Samozřejmě, že s tímto diktátorem obchodovala a dokonce ho i ozbrojovala, ale o nic více ani nic méně než Německo, Británie či samotné USA. Tato fakta jsou známá a mediálně dostupná.
Pohled do francouzské historie přinese realitu schopnou vysvětlit současný francouzský postoj, postoj politiků, vázaný ohledem na mínění veřejnosti a nechuť k účasti na ozbrojeném konfliktu v Iráku, respektive válce jako takové obecně.
Francie si během XIX. století pořídila a to celkem krvavě rozsáhlou koloniální říši, jejíž značná část ležela právě v arabsko-muslimských oblastech. Což je faktor nutný k pochopení dnešního postoje Francie. Francie totiž dost dobře zná obyvatelstvo těchto dnes nezávislých zemí, jejich mentalitu a arabský nacionalismus (třeba, viz Nasser v Egyptě, dosud poněkud sterilní) a dopad islámu a uvědomuje si nebezpečí, plynoucí z porážky Iráku. Ta bude dalším políčkem do tváře populace muslimského Středního východu ale i severní Afriky, tedy oblastí známých Francii opravdu až příliš dobře. Sem připočtěmě i francouzské špatné svědomí z Alžírska. Zde se teprve několik posledních pár let u nás hovoří o válce, vždy dříve to byly pouhé "události". Francie se prostě nechce znovu ocitnout v posici nepřátel Arabů. Už proto, že ve Francii dnes žijí miliony arabsko-muslimských přistěhovalců, kteří jsou plnoprávnými občany země a jejichž velká část je v nebezpečném věku hledání "ideálu" za který třeba bojovat. Což u nás za posledních 20 let prakticky znamenalo desítky atentátů a desítky mrtvých, stovky zraněných. V době míru. Nešlo o válku.
Jsem si vědoma toho, že v Československu (osobně rozdělení neuznávám, zůstává mou rodnou zemí ve svém celku) jsou lidé citliví na argument "no jo, Francouzi, Mnichované". Zde bych chtěla podotknout, že právě tak, jako tehdy kromě Chamberlaina existoval v Británii Churchill, byl ve Francii de Gualle. Mnichov dnešní rozdílnost postoje Francie a Velké Británie nevysvětluje. To spíše ztráty během První světové války, v případě Velké Británie 760 000, v případě Francie 1, 360 000, což není totéž. Stačí se projít po francouzském venkově. Před každou radnicí naleznete pomník s dlouhým seznamem padlých. Někdy celých rodin, 5-6 synů. To Francii na dlouhý čas poznamenalo, ale zejména to vysvětluje její meziválečný bezbřehý pacifismus. Dejme tomu, že to v tomto případě zachránil de Gaulle. Od roku 1945 se však Francie snaží za každou cenu zabránit jakémukoli konfliktu a tak zvaně "být v právu" a nepodnikat nic bez souhlasu OSN a v rámci OSN nalézt jiné než válečné řečení.
Zajisté, účastnila se akcí na Balkáně, kde se Mitterand v rámci tradičního franko-srbského přátelství" dost dlouho choval prosrbsky. Což je vysvětlení, nikoli omluva. V případě prvé války s Irákem se Francie do války úspěšně zapojila, ale byla to válka s mandátem OSN. Irák tehdy anektoval Kuwait a TEHDY BYL nebezpečný.
Dnešní situace byla podstatně jiná. Francie, respektive její představitelé respektující veřejné mínění svých voličů, měla zato, že Irák je dostatečně oslaben a daleko méně nebezpečný než před 12 léty, a že cesta jak donutit Saddáma vzdát se moci vede jinudy, než válkou. Nikoli jen ve Francii panuje názor, že přinést Iráku "svobodu" za cenu tak krvavou, není asi příliš dobré. Osobně si nemyslím, že za svobodu se nemá bojovat (zde jsem si ostatně už své dokázala) ale nezapomínejme, že v tomto případě budou svobodu přinášet "nevěřící" a bude to tedy zásah do práv Islámu. Kdo ho trochu poznal, ví jak je to důležité.
Podobně je všeobecně známo, že vládnoucí vrstvu v Iráku tvořila asi dvacetiprocentní menšina sunnitů nad osmdesátiprocentní většinou šíitů a Kurdů, které Saddámův režim týral. Tato většina byla před 12 léty spojeneckým velením doslova vyzvána k povstání proti Saddámovi a vzápětí ponechána na pospas jeho masakrům. Tohle se nezapomíná a netvoří to solidní základ žádné demokratické a proamerické mocenské struktuře v zemi.
Ačkoli se momentálně může zdát, že se sice Irák obejde bez občanské války a skládání účtů s tisíci místních obětí, není na druhé straně vůbec jisté, že iráckým posunem nedojde k dominovému efektu v okolních zemích oblasti, kdy se začnou "přirozenou cestou Made in USA" demokratizovat ostatní země. Ve Francii prostě máme dojem, že Bush a jeho poradci, jako slečna Rice, nemají o podhoubí oblasti dost přehled. Což si ostatně, podle dostupných pramenů myslí i dost Britů a Američanů.
A konečně, poslední ale nejdůraznější argument, v němž jsem zajedno s vedením své adoptivní země, nevěřím Bushovi a jeho argumentům a už vůbec ne mesiášskému postoji. Ani v Československu ani ve Francii si žádný politik nedovolí ohánět se Pánem Bohem a jeho posláním na svých bedrech. Tento postoj křižáka je mně osobně nesmírně protivný a povede jen k tomu, čemu se úporně bráníme, totiž vzájemnému střetu civilisací, kdy už aby nám všem opravdu jen pomohl Pánbůh.
Zde ve Francii se všeobecně soudí, že o iráckou svobodu má Bush asi takové starosti jako o svoje dětské prádélko, a že byl ke konfliktu dotlačen vojensko-průmyslovou lobby, která financovala jeho volební kampaň. Část Američanů a velká část Evropanů nemluví o "zbytku světa" což představuje asi 5 miliard lidí. Francie, Německo a další země EU kromě momentální vlády Velké Británie (vyjma ty ministry jež podali demisi) se naštěstí snaží vytvořit nějaký politický, ekonomický a kulturní protipól USA. Ovládá nás pocit, dnešní hyper velmoc se snaží záměrně oslabit, vyšachovat, ne-li zamezit, vzniku jakékoli možné konkurence. Nu a o to ve Francii opravdu nikdo nestojí.
Chápu, že spousta Čechoslováků má k USA obdiv. Neberu jim to, pouze podotknu, že po roce 1948 pro nás neudělali nikdy nic. Rozhodně o nic víc než západní Evropa. Já osobně si však přeji žít v silné, nezávislé, mírumilovné a svobodné Evropě, nikoli v nějaké americké gubernii. Nejsem sama. Američané a Britové teď mají "francouzskou horečku", jenže to se časem srovná. Je na OSN, aby se chopilo své role a nenechalo USA vládnout světu.


Další články tohoto autora:
Helena Berthelon

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku