Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 17.4.2003
Svátek má Rudolf




  Výběr z vydání
 >HUDBA A ZVUK: Partitura a jak se dostává na světlo boží
 >PRÁVO: Soudní podivíni
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Život je komunikace
 >INTERNET: Konečně za paušál - a bez drátů!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Druhý den na Interkameře
 >PSÍ PŘÍHODY: Objevil se spolubojovník
 >INTERNET: Další nehoráznost Telecomu
 >EKOLOGIE: Tupý meč ministra Ambrozka
 >POLITIKA: Prezidentův užitečný nápad
 >POLITIKA: Vítězství svobody v Iráku
 >NÁZOR: Maskot a pan "generální"
 >NÁZOR: O pravdě a přátelství
 >KOMENTÁŘ: Studený čumák (4)
 >RODINA: Jak uhlídat děti
 >NÁZOR: EU - myslet stále ještě bolí.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Hudba a zvuk  
 
17.4. HUDBA A ZVUK: Partitura a jak se dostává na světlo boží
Lubomír Fendrych

Hudba a zvuk 296

Úterý 15.4.2003 Forbína Chvála archívů - přípodoteky - Carmina burana v Rudolfinu; Rusalka v Ypsilonce - recenze - K. Ančerl Mozart Koncert pro housle K 216, Koncert pro fagot K. 191, Voříšek Symphony in D (Oistrach, Bidlo ČF - Ančerl); Suk Jaro, Pohádka léta (SOČR - Hrnčíř) - ftipy - Harmonie na duben - Partitura a jak se dostává na světlo boží
Omlouvám se za zdržení, Haz byl připraven včas, ba s předstihem, na vině je můj počítač, který s tvrdohlavostí sobě vlastní (nebo, že by to měl po mně?) odmítal se připojit na internet. Přemluven k další činnosti byl až dnes. LF
Přípodoteky Forbína
Tentokrát tu jsou dva archívní snímky - jeden ze Supraphonu, druhý dokonce i mono.

Oba muzikantsky zajímavé, ba unikátní. Dalo nemalou práci ty záznamy "očistit" ba vypulírovat do dnes žádané podoby. Naštěstí se tak stalo bez zřetelné ztráty na nuancích pro muziku tak důležitých. Setkávám se s lidmi, pro něž kvalita zvuku je nade vše a zase z jinými jímž je hudba vším. Netřeba říkat kam patřím já. Nicméně fakt, že ani dnešní špičková nahrávací a reprodukční technika nedokáže přenést dost značnou část toho, čím působí hudba živá - byť snímaná ve studiu - mne dost mrzí. Ale i když si odmyslíme peníze a stav dnešní

"užité"techniky - tedy ten kompromis, který představuje CD - je tu ještě akustika a mnoho dalšího, objektivního, co nám bude vždy bránit odstranit předěl mezi hudbou živou a její reprodukcí. Nakonec myslím, že to je tak dobře.Jen se děsím těch, kdož pokládají MP3 za vrchol zvukové techniky a za hudbu samu.


Přípodoteky
19. 4. 2003 - RUDOLFINUM PRAHA - nejslavnější dílo Carla Orffa, monumentální skladba pro filharmonický orchestr a 3 sbory v provedení předního českého hudebního tělesa Hradecké Filharmonie zazní opět v pražském Rudolfinu.

Rusalka v Ypsilonce měla premiéru koncem března. Podstatné je, že pokračuje v intencích, které se objevily při "zpracování" Smetanovy Prodané nevěsty. I toto zde je vlastně koláž, která má s Dvořákovou Rusalkou společného jenom něco, ale je to vtipné, neuráží a hlavně divadlo a "pachatelé" tohoto představení se netváří jako spasitelé klasické opery .


recenze

>Karel Ančerl

Mozart Violin Concerto K 216, Basson concerto K 191; Voříšek Symphony

D. Oistrach, K. Bidlo, Českou filharmonii řídí Karel Ančerl

CD Supraphon 3678

S Mozartem to mají muzikanti těžké: jeho instrumentální koncerty, sonáty aj. se hrají vesměs už v nižších třídách konzervatoří, protože bývají technicky relativně nenáročné. A mladí muzikanti plni romantismu tíhnou samozřejmě od Beethovena dál k Chopinovi, Lisztovi, kde se mohou předvést i jako virtuózové. Teprve mnohem později, asi tak ve třicítce, se k Mozartovi vracejí a najednou je velice těžký. Ne hráčsky, ale na pochopení - je v těch skladbách uměřenost a řád, jas a jakási objektivita - tedy opak toho, co zažíváme a co je vlastní dnešní době. Navíc to jsou kompozice průzračné, kde je všechno i jen trochu špatné slyšet a kde krom stylových požadavků hraje velkou roli kvalita tónu, vyrovnanost, prostě maximální nároky na instrumentalistu i jeho nástroj. Zde uslyšíme pojetí Oistrachovo a K. Bidla. D. Oistrach byl světoznámý houslista jehož věhlas žije i dnes, obávám se ale, že fagotistu K. Bidla mnoho lidí už nezaregistruje, byť zemřel před jedenácti lety. Byl to náš nejlepší fagotista s ušlechtilým tónem, ovšem gramofonových nahrávek nemá a ani nemohl mít tolik. Pokud jde o skladatele, Mozarta jsem snad trochu charakterizoval, takže: Jan Václav Voříšek (1791 -1825) z Vamberka byl zázračné dítě, nadaný klavírista i dobrý skladatel. Jeho učitelem hudby byl V. J. Tomášek velekněz tehdejšího pražského hudebního života. V hudebníky přeplněné Praze nenašel Voříšek uplatnění, zkusil to ve Vídni (1813), kde se stal až po deseti letech varhaníkem - o dva roky později zemřel na tuberkulózu. Jako skladatel zanechal dílo dosti početné a hlavně pozoruhodné. Vzorem mu byl Beethoven s nímž se stýkal a který ocenil hlavně Voříškovy skladby klavírní. Jeho jediná symfonie in D (1823) je dílo zralé, které dobře obstojí i vedle symfonií Beethovenových. Myslím, že je třeba ji znát.

Interpretce přesná, tj. stylová, a vzhledem k výkonu sólistů má i ony žádané světové parametry a pokud jde o Voříškovu symfonii řekl bych, že je vzorová. Zvuková stránka (ADD) vzhledem k první půli padesátých let, kdy snímky vznikaly, vcelku dobrá.


>Josef Suk Jaro op. 22, Pohádka léta op. 29

Symfonický orch. Českého rozhlasu J. Hrnčíř

CD Radioservis CRO 262

Jaro (1902), pětidílný klavírní cyklus později upravený pro orchestr (Provazník, Dědeček) je výtrysk radosti nad narozením syna, arciť provázený obavou nad zdravotním stavem manželky, Pohádka léta (1907 -1909)je druhým dílem Sukovy velkolepé tetralogie (Asrael, Pohádka léta, Zrání, Epilog) - je to vyrovnání se ztrátou manželky Otylky a tchána A. Dvořáka. Znamená návrat k životu a jeho krásám, ne sice přímočarý, ale zřetelný.

Interpretace standardní a solidní, ale je tu i něco navíc, co mohou dát Sukovu dílu jen čeští dirigenti a orchestry . Zvuková stránka dobrá,- jak to ani u rozhlasových praktiků jinak nejde, i když to jsou nahrávky už historické - z roku 1950.


Ftipy

Pentatonická hudba - hudba, kterou lze hrát na dudy

Portamento - schopnost přejít z falešného tónu na správný, aniž by si kdo všiml chyby

Posuvka - jiná nota zahraná naschvál (třeba g, gis….)


Harmonie na duben > Hlavním článkem je rozhovor s Pavlem Šporclem - jde hlavně o jeho specifický způsob propagace vážné hudby mezi mladými. Klavírista z něhož možná bude světová hvězda pochází z Číny a jmenuje se Yundi -Li. Zde je jeho profil. Seriál o polyfonii se ve své čtvrté části zabývá nám už povědomými osobnostmi renesančních hudebníků. Z hudební historie tu je článek zabývající se korespondencí mezi B. Martinů a O. Šourkem. Skladatelem měsíce je Sergej Rachmaninov.

Velice zajímavý je rozhovor s ředitelem Pražského jara. Svůj profil tu má Peter Konwitschny operní režisér, který se podrobně zajímá o partituru, což je - bohužel - dost velká výjimka. Ještě je třeba zmínit přehledný článek o opeře v Olomouci. Nakonec připomínám obsáhlou recenzní rubriku.


Partitura a jak se dostává na světlo boží

Myslím, že jsem dlužen připomenutí, cože to partitura vůbec je:

takže především výdobytek doby, úlitba dirigentům, kteří jsou nuceni ovládat čím dál větší a různorodější hudební těleso a od určitého okamžiku to už od cembala, ani z partu prvních houslí prostě nešlo.

Představte si notový rukopis - stránka o cca 32 řádcích - kde je svědomitě vypsáno vše co zrovna hraje i to, co má pauzu. Ovšem je tu naše dnešní notové písmo, nedokonalé dokonce do té míry, že je nutné vypisovat party - samozřejmě i v partituře - v několika různých klíčích. Navíc jsou instrumenty, které znějí jinak, než se píší - i pro to jsou pádné důvody. Dirigent to nemá lehké, navíc když je nucen dirigovat z rukopisu, byť pořízeného dobrým kopistou.

Ovšem jsou dirigenti se sloní pamětí, kteří dokáží oddirigovat i rozsáhlé opery, nehledě už na symfonie, prostě zpaměti. A to tak, že hravě z hlavy opraví nějakou tu chybu třeba druhé flétně - ať už vznikla tím, že bylo to místo špatně zahráno, nebo tam bylo vepsáno několik not omylem špatně. (Za všechny například Arturo Toscanini).

Ještě k notopisu: byly pokusy o jeho zjednodušení: Obuchov například vynalezl znaménko, které odstraňuje nepříjemné shluky v psaní dis,es aj. - stačí napsat x - pro noty označené křížkem, nebo b.

Skladatel konečně dopíše partituru - když to umí tak čitelně jako zručný kopista tak sám, když ne musí zaplatit opis. Těch je ale zapotřebí víc,navíc je třeba pořídit spoustu partů, cca 62, z nich některé třeba dvoustránkové (triangl) jiné samozřejmě obsáhlejší. Materiál k jedné symfonii váží celkem pěkných pár kilo.

Ke slovu proto přichází - aspoň u skladeb častěji hraných - rozmnožovací technika. Fotografická ne, to není praktické - buď by se musely ty fotografie stránka po stránce slepovat, nebo by se dirigent uobracel. Navíc fotokopie nebývají někdy čitelné.

Takže zbývá tisk: tady je ovšem třeba vytvořit předlohu. Byly tu různé cesty a možnosti - klasické a svou kvalitou dosud nepřekonatelné jsou ryté noty. Je to namáhavé a chce to znát aktivně hudbu, rytecké řemeslo a mít vyvinutý estetický cit.

Dělá se to tak: rytí spočívá ve vyrážení not, všech znaků i písma do zinkových (pěkně těžkých) ploten. Ale obráceně, aby vznikl zrcadlový obraz. Na všechno - noty, klíče,obloučky aj. jsou razidla v různých velikostech a typech. Hustá partiturová stránka trvá zpravidla celý den. Samozřejmě, že každá stránka, vlastně dvě stránky najednou, jsou předem rozvrženy tak, aby bylo snadné obracení a aby tisk vypadal esteticky. Z každé notové stránky se pořídí obtah - negativní - co je v konečném tvaru bílé, je zde zelené, aby se tolik nenamáhal zrak korektorům. Po vyznačení chyb se obtahy vrátí, rytech vše opraví - což znamená , že chybná místa vyklepe a zbrousí, aby je mohl vyrazit znova. Druhá korektura je kontrolou, zda bylo vše opraveno správně. Někdy se koriguje ještě jednou a konečným stavem je imprimatur - povolení k tisku.

Druhou, relativně levnější možností, jsou kreslené noty, planografie. Většinou to působí jako pečlivější opis. Ovšem když má kreslíř na vše razítka a užívá pravítko, tak se výsledek blíží notám rytým. Někdy jsou "kresby" vytvářeny ve velkém zvětšení, aby po zmenšení na tiskový formát vypadaly lépe. Kreslíř si vše předem naskicuje a teprve pak začne s vlastní prací.

Je tu ještě jedna možnost, dnes hojně užívaná, totiž vytváření partů a partitur pomocí počítačových programů. Tady se bohužel nepodařilo vytvořit ty programy tak, aby usnadňovaly čtení. Noty jsou rozmisťovány mechanicky, mezery jsou strojově "stejné" a pro muzikanta málo přehledné. Je velký rozdíl, zda noty píše, opisuje, ryje, kreslí člověk, který je sám muzikant, nebo jen řemeslník byť dobrý.

Korektura je bolavé místo vždy a všude, u not pak zvláště. Nejvíc chyb přehlédne autor - ten koriguje spíš svou představu, ne to co je skutečně napsáno v notách. Korektoři jsou dobří, lepší, ba i geniální. Alestejně jsou nutné přehrávky k vychytání chyb - hlavně v orchestrálních partiturách. Ale leccos se najde v tištěných notách i třeba při desátém vydání: špatný klíč, chybějící posuvky….

LF

Lubomír Fendrych





Další články tohoto autora:
Lubomír Fendrych

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku