Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 23.4.2003
Svátek má Vojtěch




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Je to těžký
 >ZAMYŠLENÍ: Proč chtít do Unie?
 >O CHYTRÝCH LIDECH: Protiklady potomka antiky (2)
 >MROŽOVINY: Štít svůj čistý!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Bezvýchodná situace
 >PSÍ PŘÍHODY: Druhý košík během jednoho měsíce v čudu!
 >ŽIVOT: Psové a jiné animálie (8)
 >SCI-FI: co nového v literatuře i filmu?
 >POVÁLEČNÁ REKONSTRUKCE IRÁKU: Kdo, jak, proč?
 >FEJETON: Revoluce v digitální fotografii
 >EKONOMIKA: Inflace jako by přestala existovat
 >NÁZOR: Krátká koláž o našem vstupu do EU.
 >NÁZOR: OSN obchodující s ropou
 >NÁZOR: Mobilita?
 >NÁZOR: Regulování nájemného je tyranie a vydírání

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
23.4. MROŽOVINY: Štít svůj čistý!
František Novotný

V předtelevizním věku byly v oblibě rozhlasové hry a já si stále pamatuji, jak někdy v první polovině 50. let, mohlo mi být tak deset či dvanáct, jsem poslouchal rozhlasovou inscenaci divadelní hry "Cyrano z Bergeracu" francouzského dramatika Edmonda Rostanda. Z rádia se linul nenapodobitelný hlas Zdeňka Štěpánka v titulní roli a důstojnou partnerkou v roli Roxany mu byla Vlasta Fabiánová. Žádný režisér mi nevnucoval tváře herců, žádný kameraman neomezoval zorné pole mé fantazie hledáčkem kamery, ani mi nebyly předestřeny kulisy a kostýmy podle představ výtvarníka - byly jenom hlasy, z nichž jsem mohl vytvářet vše, co mi jen představivost dovolovala.
Nikdy nezapomenu na poslední scénu, kdy umírající Cyrano, fanfarón, básník, šermíř a rváč s obludným nosem, přichází na obvyklou sobotní návštěvu ke své věčné lásce Roxaně, aby ji těsné před smrtí bezděky prozradil, že ji celý život miloval - a to tak silně a nezištně, že pomáhal svému soku Kristanovi, neboť Roxana si Kristiana vybrala a on sloužil své lásce tímto "sebevražedným" způsobem.
Později jsem viděl i filmová zpracování, avšak to byly sice příjemné, ale přesto jen dobrodružné barvotisky. Divadelní inscenace se mi nějak vyhýbaly, až teprve toto velikonoční pondělí jsem jako pomlásku dostal vstupenku na poslední nastudování Národního divadla v Praze s Davidem Prachařem v titulní roli - a nebyl jsem zklamán.

Cyranův fenomén.
Již neúprosný kritik F. X. Šalda se pozastavoval nad zvláštním fenoménem této hry. Ač "ohmatána a očenichána popularitou" zůstává stále "krásnou sochou", ač není "velikým činem básnickým", je to "veliké dílo umělecké kultury". Šalda ocenil i hlavní postavu - "bizarní rek, směs nejpříkřejších kontrastů..., dobrodruh i učenec, rváč i chvastoun a přitom duševně čistý a ideální službě srdce oddaný rytíř a pamfletista,zapomenutý spisovatel..." Podle Šaldy se "Cyrano" vyznačuje zvláštní lehkostí a smělostí života, chvatně horečnatou touhou a dobrodružnou celostí, vzdání se osudu bez rezervy, bez opatrnické zálohy...
Přesto ale není postava horkokrevného Gaskoňce zcela vymyšlena. Hector-Savinien Cyrano de Bergerac, jahož si Rostand vzal za vzor, se narodil 6. března 1619 v Paříži a spolu s životním přítelem Le Bretem vstoupil v roce 1638 do gaskoňské gardy. Prý míval každý den souboj a byl pokládán za démonického šermíře. V roce 1639 je poprvé raněn a o rok později, při obléhání Arrasu, podruhé - šlo o bodnou ránu do krku. V letech 1640 - 45 studuje filozofii, v roce 1653 vstupuje do služeb vévody z Arpajonu, který vydává jeho literární díla, včetně komedie "Napálený školomet" a tragédie "Smrt Agrippiny". Představení v Burgundském divadle je ale kvůli protestům diváků přerušeno a Cyranovi spadne na hlavu trám, když vchází do vévodova paláce. Jeho sestra a sestřenka paní de Neuvillete (pravzor Roxany) se ho pokoušejí obrátit na víru, avšak Cyrano de Bergerac v roce 1655, ve věku 36 let, umírá na bratrancově statku.
Pro fanoušky a historiky sci-fi je pak podstatné, že péčí Le Breta posmrtné vychází Bergeracův utopický cestopis "Cesta na Měsíc" (1657) a v roce 1662 i "Státy a říše na Slunci".
Nu a k této historické postavě v roce 1897 sáhl francouzský dramatik Edmond Rostand (1868 - 1918). Jeho dramatické začátky nebyly nijak slavné, literárně ho zastínila i jeho snoubenka Rosamunda, avšak po sňatku se své literární kariéry vzdala ve prospěch manžela. Pětiaktová novoromantická veršovaná komedie "Cyrano z Bergeracu" měla premiéru 27. 12. 1897 a znamenala ohromující úspěch - ovace trvaly 2 hodiny a ještě před koncem se přítomný premiér odebral do šatny, aby o přestávce autorovi symbolicky udělil řád Čestné legie.
Rostand obdařil svého hrdinu nejen velkým duchem, ale i velkým nosem (všichni známe Vrchlického rým, "velký nos velkého ducha značí"). Jeho Cyrano, ač navenek fanfarón, rváč a zuřivý pamfletista, hluboko v sobě tají cit ke své krásné sestřence Roxaně. Když se mu ale dívka svěří, že se zamilovala do nováčka v jeho pluku, krasavce Kristiana, zapře svou lásku a slíbí Roxaně, že vezme Kristiana pod svou ochranu. Dokonce za nepříliš pohotového a nedůvtipného mládence píše milostné dopisy, při schůzkách Kristianovi napovídá a v kritickém okamžiku jsou to jeho slova, jimiž získává Roxanu - ale pro svého soka.
Kalichu hořkosti ale neujde ani Kristian. Poté, co se s Roxanou ožení, hrabě de Guiche, který se taktéž dívce dvořil, se Kristianovi a Cyranovi pomstí - při obléhání Arrasu použije gaskoňský pluk jako vnadidlo do léčky na Španěly. Aniž to Kristian ví, Cyrano jeho jménem píše Roxaně každý den dopis - a jsou to právě tyto dopisy, které ji přinutí, aby projela španělskými liniemi až do tábora Gaskoňců. Zde se svěřuje Kristianovi, že více než pro krásu ho miluje pro jeho ducha. Zoufalý Kristian vyzývá Cyrana, aby se Roxaně ke své lásce přiznal, v nastálém španělském útoku je ale zabit a Cyrano se znovu zapře - místo přiznání položí padlému na hruď svůj poslední dopis, aby Roxaně alespoň uchoval vznešenou vzpomínku na milovaného Kristiana.
A do třetice, ani Roxana není ušetřena svého hořkého poháru. Patří mezi tzv. "preciozky", dívky usilující o dokonalost - a to i o dokonalost v lásce. Proto i 14 let po Kristianově smrti žije Roxana jenom vzpomínce na svou "dokonalou" lásku, odmítá vytrvalé dvoření hraběte de Guiche a jenom o sobotách přijímá zestárlého Cyrana, s nímž může hovořit o svém milovaném Kristianovi. Rostand pak uzavírá dramatický oblouk své hry prohlédnutím Roxany. Následkem úkladného atentátu smrtelně raněný Cyrano předčítá sestřence poslední Kristianův dopis, když si Roxana všimne, že na čtení již není světlo a pochopí, že Cyrano je tím skutečným autorem, že "dokonalá" láska ji minula, když ji dala tomu nepravému.

Čeští Cyranové.
Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912) byl nejen básníkem, ale i vynikajícím překladatelem. Přeložil více než 80 knih klasiků všech dob a jazyků. S Rostandovým "Cyranem" se potkal v roce 1898 a prý hru přeložil a přebásnil za 3 dny! Prvním českým Cyranem byl Jakub Seifert a hra měla v ND premiéru 22. 3. 1899. Šalda představení strhal, jeho pardon si vysloužil jenom Seifert. Tento herec se pak v roce 1904 v obnovené premiéře postavou Cyrana rozloučil se scénou ND a jeho gala roli převzal Eduard Vojan. Hrál Cyrana ještě v roce 1919, kdy mu bylo 66 let, spolu s Annou Sedláčkovou v roli Roxany a Oldřichem Novým jako Kristianem. V roce 1920 se ujal Cyrana Rudolf Deyl, ale inscenace nebyla příliš úspěšná, dočkala se jenom 12 repriz.
Poté hrál Cyrana ve Stavovském divadle Bedřich Karen, avšak v roce 1925 zapůsobil na Vinohradech jako zjevení Cyrano devětadvacetiletého Zdeňka Štěpánka. Po 2. světové válce se hrál "Cyrano" ve hvězdném obsazení, v titulní roli se střídali Zdeněk Štěpánek, Karel Höger a Eduard Kohout, jako Roxana excelovala Vlasta Fabiánová. V roce 1974 hráli Cyrana Vladimír Brabec a Roxanu Jana Březinová a nelze vynechat ani skvělou kreaci Jaromíra Hanzlíka na Vinohradech.

Dnešní Cyrano.
Současná inscenace ND se hraje na střídmé scéně Davida Marka, který velmi dobře využil horizontu - nejpůsobivěji na závěr prvního jednání, kdy evokuje Paříž zalitou měsíčním světlem a odráží povznesenou náladu Cyrana, jehož Roxana pozvala na dostaveníčko a nedokáže ho zastavit ani 100 pobudů, kteří na něho čekají u brány Nesle.
"Cyrano" režiséra Michala Dočekala je "Cyrano" mladý, "Cyrano" nové herecké generace, když titulní postavu ztvárnil David Prachař, Kristiana Saša Rašilov, Le Breta David Matásek a v představení, které jsem shlédl, Roxanu Martina Válková. Staří matadoři se ale blýskají ve vedlejších rolích - především osmdesátiletý Radovan Lukavský v noblesní postavě starého d´Artagnana, Miloš Nesvadba jako pan divák a Miroslav Doležal jako kardinál Richelieu a kapucín.
Prachařův Cyrano je i přes veškeré chvástání a prokázané siláctví nečekaně křehký a až příliš zranitelný. Není to žádný suverén, jeho cit je blízko povrchu, který ale nepůsobí jako povrchní póza. Malou vadou na kráse je příliš rychle mluvený slavný monolog z prvního jednání, v němž Cyrano předvádí vikomtu de Valvert, jak si měl utahovat z jeho nosu. Role Kristiana pochopitelně není tak efektní a Saša Rašilov je nejlepší tam, kde je nejlepší i text - tedy ve čtvrtém jednání - ve scéně, kdy do tábora Gaskoňců u Arrasu přijíždí Roxana, aby Kristianovi sdělila, že ho miluje hlouběji, když miluje jeho duši - a tím mu vlastně říká, že nemiluje jeho, ale Cyrana.
Martina Válková hraje svoji preciozku jako rozhodnou a vtipnou dívku, která ví, co chce a jak se k tomu dostat. Ona je vlastně strůjcem děje, Cyrano a Kristian plní její plány a o to je její prozření tragičtější - nakonec doplácí na svou cílevědomost a "dokonalost" - ze všeho jí zůstávají pouze "dokonalé" vzpomínky.

Mon panache!
Rostandova hra není jenom komedií o zvláštním hořkosladkém propletenci lásky, ale také o zvláštním charakteru a životním stylu, pro které má francouzština nepřeložitelný výraz "panache". "Avoir du panache" znamená něco jako mít formát, mít styl, nebo, jak již odhalil Šalda, „vzdání se osudu bez rezervy, bez opatrnické zálohy“, či slovy Jana Wericha, "neztratit glanc". Ostatně Rostand to ve Vrchlického překladu Cyranovými ústy definuje takto:

Mám hledat ochránce nebo mít patrona
a jako břečťan být, jenž stromy objímá
a pak jim z vděčnosti pokorně líže kůru?
Ne vlastní zásluhou, lstí se dostávat vzhůru?
Dík! Finančníkům snad mám verše dedikovat,
na šaška změnit se a ve všech vodách plovat?
V té podlé naději, v tom horším zklamání,
že na rtech ministra se zjeví usmání?

Tak začíná slavný monolog v druhém jednání, kde Cyrano toto vše tisíckrát odmítne a uzavírá:

Jen k sobě úctu mít a cenit vlastní básně
a zhrdat břečťanem, jenž žije cizopasně,
a třeba ne jak dub či lípa k výšinám
se vznésti, ale být svým vždycky a vždy sám.

A proto, když umírá Roxaně u nohou, může hrdě říci, že smrt mu může vzít vše - až na jedno. A když se Roxana zeptá, co to je, s životem vydechne: Mon panache!
Jaroslav Vrchlický tento překladatelský rébus, jímž se hra uzavírá, vyřešil geniálně. A proto i toto pondělí v Národním divadle poslední Cyranova slova zněla jako vždy: Štít svůj čistý!
A v době, kdy se na "čistotu štítu" všeobecně kašle, je dobře, když tato slova zaznívají alespoň z divadelních prken!

Psáno v Praze 22. 4. 2003, údaje z publikace "Cyrano z Bergeracu", kterou u příležitosti premiéry 31. 10. a 1. 11. 2002 vydalo ND.


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku