Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 29.4.2003
Svátek má Robert




  Výběr z vydání
 >IRÁK: Levicová válka?
 >Z KNIHY: Kmotřička smrt
 > ŠAMANOVO DOUPĚ: Sudetoněmecké smíření ve smyslu dobrého evropského sousedství aneb Vraťte uloupené majetky!
 >MÉDIA: Chystané znárodnění Novy
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Druhá invaze Marťanů
 >PSÍ PŘÍHODY: Příliš obtížný úkol
 >FEJETON: Povím vám o tom, jak bývalí kuřáci pijí kafe
 >ARCHITEKTURA: Okna, dveře a Bruce Springsteen
 >PENÍZE: Banky změnily podmínky při ztrátě karty
 >EKONOMIKA: Letní korekce bude nákupní příležitostí
 >HUDBA A ZVUK: Na návštěvě v Supraphonu
 >SPOLEČNOST: Malá vzpomínka na velkou oběť
 >INETRNET: Co číst?! aneb Vzpomínka na předscény
 >LITERATURA: Odraz světa v ploškách krystalu
 >DOPRAVA: Stupidita, nebo gaunerství?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Hudba a zvuk  
 
29.4. HUDBA A ZVUK: Na návštěvě v Supraphonu
Lubomír Fendrych

Hudba a zvuk 298

Úterý 29.4.2003 Forbína Opera Smrt Klinghoffera má pokračování v reálu - přípodoteky Dvě nové a zajímavé opery; Klavírní kvintet A dur A. Dvořáka vícekanálově - recenze Karel Ančerl Dvořák Requiem (M. Stader, S. Wagner, E. Haefliger, Kim Borg zpěv, Pražský filharmonický sbor a Česká filharmoni - Karel Ančerl ); Tilia - lidové písně, J. Krček Tři tance ve starém slohu, O. Mácha Zpěvy Horňácka (Tilia) - ftipy - Na návštěvě v Supraphonu… s Vítem Roubíčkem


Přípodoteky Forbína
Jedna z oněch oper připomínaných dole - Smrt Klinghoffera měla nedávno své pokračování v reálu - strůjce únosu oné luxusní lodi byl znova chycen a snad bude předán postižené zemi. V Itálii byl už tehdy v nepřítomnosti odsouzen. Co vím, tak teď říká, že smrt rukojmích (prý byli nakonec dva?) byla fatálním omylem, věcí neplánovanou a prý nezamýšlenou. Takže zbytečnou….

No věřte, nevěřte.


Přípodoteky
Dvě nové opery: E. Viklického Máchův deník a J. Adamse Smrt Klinghoffera jsou zajímavé především svými náměty, které, jak se zdá, nejsou výsledkem křečovité snahy po novém, ale které se dneška skutečně dotýkají.

Máchův deník je nekonvenční pohled na básníka, prostý národnostní sentimentality, ale respektující jeho vskutku zásadní význam. Je to ovšem Mácha, jaký zřejmě skutečně byl a jak jej znají literární historici, ne tak už česká čtenářská obec, natož školní čítanky. Premiéru má mít symbolicky na 1. máje v Divadle Kolowrat - je to komorní opera o jednom dějství.

Smrt Klinghoffera je možná vůbec první operou zabývající se dnes tak aktuálním námětem - terorismem. Podkladem je skutečná událost: jde o smrt amerického rukojmího na italské luxusní lodi unesené teroristy. tTéma je pojato spíš filosoficky, než čistě dějově, pro manžele Klinghoferovy a palestinské teroristy se vše odehrává jakoby teď, pro ostatní to je už vzpomínka. Autor napsal minimalistickou operu o prologu a dvou dějstvích, hudebně tu jsou nezvykle až maximálně náročné party pro sbor. Česká premiéra bude 22. května v Národním divadle.

Klavírní kvintet A dur Antonína Dvořáka nahrál pro společnost ArcoDiva Wihanovo kvarteto a mladý český klavírista Martin Kasík, vítěz mezinárodní soutěže Young Artists Competition z New Yorku, nositel Davidoff Prix a čerstvý nositel Ceny časopisu Harmonie pro mladého českého umělce. Nahrávka bude pořízena novou DSD technologii, která svým formátem 24 BIT a 96 kHZ umožňuje vícekanálový přenos na progresívním nosiči DVD audio nebo SACD.

Vzhledem k mimořádným uměleckým kvalitám obou partnerů je tato nahrávka podle společnosti ArcoDiva jedním z nejvýznamnějších příspěvků vydavatelství k jubileu Antonína Dvořáka v roce 2004.


recenze

>Karel Ančerl Dvořák Requiem

M. Stader, S. Wagner, E. Haefliger, Kim Borg zpěv, Pražský filharmonický sbor a Česká filharmonie - Karel Ančerl

2 CD Supraphon SU 3673

Requiem - mše za zemřelé se v době (1890), kdy Dvořák komponoval své rozsáhlé dílo již zpravidla nebylo míněno jako katolická církevní skladba, hudební doprovod pohřební či zádušní mše. Na koncertní pódia přicházely skladby v nichž autor jakoby kombinoval bilanci svého dosavadního života a díla se zamyšlením nad tím, co asi bude. Nicméně je zřejmé že autoři takových to skladeb měli v sobě kus víry - i když třeba ne ortodoxní, zato hlubší. Bez ní přesvědčivé Requiem skladatel byť geniální, prostě napsat nedokázal. Ono je takových skladeb v 19. století pořídku. Na Dvořákovi je neokázalá vnitřní zbožnost poznat už z prvních taktů. Vnějším popudem arciť byla snaha přijít - po Stabat Mater, Svatebních košilích a Svaté Ludmile Requiem nebylo psáno na přímou objednávku, ale skladatel projevil zájem o účast na birminghamském festivalu - zřejmě už s tím, že napíše nové, monumentální dílo.

Dvořák zhudebnil v podstatě tradiční už text a zhudebnil jej celý, jen rozdělil celý devadesátiminutový celek do dvou dílů a vyvážil je podle svých uměleckých potřeb.

Do detailů tu jít nemůžeme takže jen konstatuji pro Dvořáka příznačnou marnotratnost melodických nápadů a na druhé straně svrchované už mistrovství formy.

Pokud jde o interprety - vokální i instrumentální složku můžeme tu slyšet , co bylo ve své době nejlepšího - je to vzácně zvukově i muzikantsky vyrovnané a myslím, že to těžko překonat i dnes. Ančerl je tu doma: Requiem má dokonale rozvržené, monumentální přesně tak, jak je potřeba, s náležitým citem pro detail.

Také jsem po letech - nahrávka je z roku 1959 (Šíp,Burda) - s radostí zjistil, že i po těch letech co jsem ji recenzoval prvně, se nijak neztrácí mezi dnešní digitální produkcí, ba naopak - svou hudebností, vyvážeností zvuku, srozumitelností a "vzduchem" může být vzorem. Doporučuji pozornosti.


>Tilia

Folklór, J. Krček Tři tance ve starém slohu, O. Mácha Zpěvy Horňácka

Tilia, ar. P.Vyroubal

CD Arco Diva UP 0058

Tilia je latinské slovo - česky lípa: starý slovanský strom, a toto je CD s českou lidovou hudbou - (word music, s odpuštěním:tenhle název mi vůbec nesedí). V každém případě to je nefalšovaně cítěný folklór interpretovaný lidmi, kteří si na nic nehrají, jen tuhle hudbu mají rádi a podávají ji, jak ji cítí. Jsou tu lidové písně tu méně tu více stylizované, ba i původní skladby: J. Krček Tři tance ve starém slohu, O. Mácha Zpěvy Horňácka. Je to návrat ke kořenům? V době divoké globalizace by nebylo divu, kdybychom hledali pevný bod ve vesmíru a nalézali ho pocitově - kde jinde, než v hudbě. Kdo potřebuje očistnou lázeň….zde je.


Ftipy

> Není dobré sedat vedle kritika, když se hraje dílo, které jsi napsal. Je - li upřímný - a jsou i tací - zklame tě třeba hned. Ne - li rozčaruje tě referátem.

Jestliže tě devět kritiků pochválí, upozorní tě řada přátel na tu desátou.

Máloco imponuje autorovi, jako vynález náhubku.

Neděkuj referentovi za příznivý posudek, protože kritik, který tě zná, a má fantazii - někteří ji mají - by si dovedl představit i ty nadávky, které by provázely jeho případný nepříznivý referát.


Na návštěvě v Supraphonu
s Vítem Roubíčkem
Už jsem vás onehdy v Haz zpovídal takže se ví, že jste zodpovědný za mnoho kulatých hudebních nosičů. A za rapidní zlepšení úrovně hudební dokumentace a jazykové kultury kompaktních disků se lvíčkem ve znaku. Tentokrát se zastavme u Ančerlových nahrávek s Českou filharmonií. Je jich už celá řada a další se chystají, ale při početnosti archivu, který Supraphon vlastní, nejspíš přece jen musíte vybírat...

Padne něco pod stůl? Třeba kvůli nedobrému technickému stavu a tak podobně?

Během tří a půl roku vydáme 42 ančerlovských titulů (letos v červnu vyjde čtvrtý půltucet, a přehoupneme se tak přes polovinu). Ačkoli opravdu nevyjde všechno, co náš archiv z Ančerlovy nahrávací pozůstalosti nabízí, je toho, co jsme do řady nezařadili, pouhý zlomek, odhaduji, že méně než pět procent, a nic z toho nevypadlo a priori kvůli technickým problémům. Vynechali jsme například celou kapitolu Osvobozeného divadla, se kterým Ančerl spolupracoval, a nejen proto, že to jsou snímky nejstarší: vůbec by nám nezapadly do "vážnohudební" dramaturgické koncepce řady a v zahraničí, kam směřuje většina prodaných desek této řady, nutně tento žánr, navíc česky zpívaný, nenastolí zpětnou vazbu mezi hudbou a jejími posluchači. Ostatně většina z těchto nahrávek vyšla v sedmidílném kompletu Osvobozené divadlo v polovině 90. let. Pominuli jsme i skladby poplatné ideologii padesátých let, jestliže je kromě toho diskvalifikovala ještě i jejich slabá umělecká úroveň. A konečně bylo i několik případů, kdy se snímky např. instrumentálních koncertů dublovaly, pak jsme vybírali nahrávky novější či se slovutnějšími sólisty.

Vycházíte vždy z originálních pásů, nebo se někde zachovaly jen kopie pro výrobu? Kdo to pro Supraphon dělá? A podle jakých zásad?

To je otázka spíše pro zvukaře, ale pokud to jde, pracujeme s originály (ač z technického hlediska je výrobní kopie plnohodnotná, ostatně se z ní vyrábějí všechny komerčně užívané nosiče!), jen v případech starších pásů se někdy stane, že je místy opadaná emulze, pak s výhodou saháme po výrobních nástrojích respektive po všem, co je k dispozici. Myslel-li jste otázku tak, zda bereme při reedicích analogových nahrávek zvuk z již dříve digitalizovaných výrobních nástrojů, odpověď zní kategoricky ne. Technické možnosti rekonstrukce staršího zvuku se vyvíjejí tak rychle, že i pět let "stará" digitalizace je dnes chápána jako překonaná. Tyto práce dělá pro Supraphon ing. Stanislav Sýkora, jenž u firmy pracoval od počátku šedesátých let, kromě zvukařských dovedností je velmi muzikální (dovede se třeba suverénně orientovat ve velké partituře, což mnoho hudebníků či muzikologů zapomíná krátce po skončení studia). Podle našeho názoru svou práci odvádí velmi důkladně a s maximální citlivostí vůči původním zvukovým proporcím, jež ostatně sám spoluurčoval, ale nyní je velkou módou podobné výkony zpochybňovat a mám za to, že mnozí se vnitřně ztotožňují se zvukovým obrazem skladby tak, jak ji poslouchali třeba i desítky let na "elpíčku", a s trochu posunutými hodnotami se neumějí smířit. Ale doporučuji oslovit Standu Sýkoru za účelem speciálního rozhovoru, vidí (slyší) v tomto ohledu mnohem dále než já a čtenáři Haz by z toho mohli velice profitovat. "Provedu!" LF

Nebudu se vyptávat na technické fígle, ty si zvukaři docela rádi nechávají pro sebe, ale přece jen - jak to je a bude s monofonními snímky? Slyšel jsem a kdysi recenzoval "falešné stereo" (nahrávky Toscaniniho), rozšířené mono (roztažené přes celu bázi), ale také čisté mono ze středu. Čemu dáváte přednost a proč?

Pokud jsou všechny snímky na jednom disku monofonní, zůstávají takové i po remasteringu. Je-li přítomen monofonní signál vedle stereofonního, je nutné je sjednotit, tj. monofonní zvuk uměle poněkud "rozšířit", aby přechod při poslechu "nekopl" posluchače do uší. Vše se však dělá jen v minimální nutné míře a my si myslíme, že pro dobro věci. Existují ale i opačné názory. Většina posluchačů však sleduje jiné hodnoty, jež jsou uchovány vždy a zpravidla v lepší, čistší a přesvědčivější podobě než kdykoliv dříve.

Jak do celého procesu zasahujete vy? Podnikový tamtam mi řekl, že jste se speciálně pro tuto řadu nadchl, a vůbec se Vám jako muzikantovi nedivím...

Do zvuku se zasahovat už (naštěstí) moc nedá, maximálně u některých titulů s partiturou v ruce ve studiu se zvukovým mistrem ladíme správné trackování a pauzy mezi částmi atp. Mým úkolem je, aby Ančerlovy mistrné výkony nebyly poškozeny, ale naopak umocněny tím, jak je zvukový nosič vybaven a celkově zpracován. Mimořádnou pozornost jsme věnovali grafické stránce řady a trvalo nám několik měsíců, než jsme byli s výtvarnou koncepcí tak, jak ji výtvarníci předkládali, opravdu spokojeni a byli si jisti, že unese takovou mnohost a nevyčerpá se. Měli jsme velikou nouzi o Ančerlovy fotografie, bylo jich málo a nebyly bůhvíjak kvalitní. Pak se nám dostal do ruky kanadský dokumentární film, ve kterém Ančerl učí Toronto Symphony Orchestra hrát Vltavu, a dnešní technika umožňuje "vydolovat" z videofilmu krásné fotografie a ještě si i počkat na pěkný záběr. Také textové stránce bukletů věnujeme mimořádnou pozornost: texty jsou rozsáhlejší než u běžných titulů, od renomovaných autorů a vždy původní, nikdy nepřebíráme komentáře z našich starších vydání, aby řada působila i po této stránce opravdu exkluzivně. A dnes už můžeme říci, že se nám energie vložená do přípravy ančerlovské série vrací: je o ni, zejména v zahraničí, velký zájem a získala si svým obsahem i formou mimořádný respekt i v dnešní drtivé světové konkurenci.

Ale Ančerl není jediné, co v Supraphonu připravujete. Který svůj ediční čin, nebo činy považujete za nejlepší? Skromnost nechte v koutě za počítačem.

Za téměř osm let se dají tituly, na jejichž přípravě jsem se nějak podílel, již počítat na stovky, nechci uvedením jediného upozadit všechny ostatní. Vždycky je příjemné, když se podaří vydat něco nového, neznámého nebo "neznámého" - to je třeba případ Rejchových klavírních fug, mistrných a stylově ultranovátorských kompozic, jež s úctou zmiňují všechny učebnice dějin hudby, ale prakticky nikdo je neznal. Podobně je to i se Zelenkovou korunovační operou Sub olea pacis, která od svého vydání sklízí úspěch za úspěchem, zvukový nosič podporuje koncertní uvádění a naopak. Největší radost mám ovšem jako producent z "malých" titulů, které - ač netrhají rekordy v prodejích, nevyhrávají nabubřelé ceny, nejsou donekonečna vláčeny tiskem často nekompetentními novináři a cestu k nim si najde dohromady sotva pár tisíc zájemců - jsou tu už jednou provždy veřejnosti k dispozici a jejich umělecká hodnota je nezpochybnitelná. Takové desky mám osobně nejraději a jsem hrdý, že jsem je prosadil k vydání. Za všechny takové jmenuji například Sommerovu Vokální symfonii či reedici Novákova Pana v nezapomenutelném podání Františka Maxiána staršího nebo Prokofjevovu úžasnou flétnovou sonátu s Jeanem-Pierrem Rampalem. Velkou radostí je práce s archivem Supraphonu, za jejíž dramaturgii jsem od vydavatelského roku 2004 odpovědný, a mohu již nyní prozradit, že nás čekají veliká překvapení, například 3 CD s pražskými snímky Svjatoslava Richtera, z nichž 60 % dosud nevyšlo!

Natáčení samo je rébus i sázka do loterie. Nebyla by z onoho procesu nějaká zajímavost? Nemusí to být zrovna anekdota, spíš tečou nervy... Co například Sir Charles Mackerras?

Pan dirigent Mackerras je v tuhle chvíli ještě příliš horká kaše, než abychom ji mohli na této úrovni medializovat. Poslední léta natočil pro Supraphon s Českou filharmonií řadu zajímavých nahrávek a jeho vztah s orchestrem není jednoduchý. Spokojme se s konstatováním, že na výsledku provozní problémy (většinou) nejsou slyšet a že na určité animozitě, která z nahrávání dělá vše, jen ne bezzubou ospalou selanku, se podílejí obě zúčastněné strany.

Problém nahrávání a výroby nosičů (většinu produkce ostatně vyrábíme v Německu) v dnešní době je ten, že jsou stejně drahé jako na Západě (hlavně pronájem studií), naše ceny však musejí být z důvodu konkurenceschopnosti výrazně nižší. Proto se snažíme na minimum omezit natáčecí frekvence. Ale ouha! Muzikanti občas do studia přicházejí nedobře připraveni (a mohou to být i renomované symfonické orchestry!), protože v kolotoči "kšeftů", které je živí, nenašli dostatek času na přípravu k natáčení a dohánějí to ve studiu za peníze vydavatele. Vyhodíme-li je ze studia, odpískáme titul, jenž je již anoncován zahraničním distributorům a poškodíme si ediční program, který nám nebude včas vydělávat, zaplatíme velkou část pronájmu sálu či penále a navíc riskujeme, že neseženeme termín, kdy všichni zúčastnění budou mít volno. Proto raději zatneme zuby a ve studiu "vyrábíme pohodu" a modlíme se za dobrý výsledek i za cenu trochu větších nákladů. Naštěstí to dnes není běžný jev, či spíše: dnes je čím dál méně příležitostí k nahrávání u dobrých firem s mezinárodní distribucí a muzikanti si šancí začínají vážit, a to i ti dobří. Nezřídka ale podobný kolotoč nastane, když někdo z účinkujících onemocní, ale to je situace dostatečně známá třeba z divadelního provozu…

Lubomír Fendrych





Další články tohoto autora:
Lubomír Fendrych

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku