Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 30.4.2003
Svátek má Blahoslav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Volání po návratu socialismu
 >MROŽOVINY: Buďme lidmi, nikoli partajemi.
 >FOTOMOMENTKA: Jídlo prostě vede
 >POLITIKA: Senátorka Gajdůšková si dovolila příliš!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Včera Marťané, dnes bomba
 >PSÍ PŘÍHODY: Pane, já tě nechápu
 >POSTŘEH: O zemědělství
 >FOTOGRAFIE: Šest smyslů
 >FEJETON: Státní zakázka
 >NÁZOR: Slovenské reformy v České republice neproběhnou
 >EKONOMIKA: Klid, sazby stabilní, koruna posiluje k dolaru
 >NÁZOR: Nové kolonie EU?
 >PENÍZE: Klientům pojišťoven zvoní na lepší časy
 >NÁZOR: Přísný metr na supervelmoc
 >IRÁK: Míroví aktivisté slabí duchem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
30.4. MROŽOVINY: Buďme lidmi, nikoli partajemi.
František Novotný

Možná mě některý čtenář usvědčí z omylu, ale pokud si v mysli vybavuji ta čísílka, žádná z demokratických institucí, jako je parlament nebo třeba Ústavní soud, nikdy ve veřejných průzkumech nedosáhla takových preferencí, jakých běžně dosahují jednotliví politici. Připomínám fenomén Vladimíra Dlouhého, který těmto veřejnoprůzkumným hitparádám vévodil dlouhá léta, aniž by se to dalo racionálně vysvětlit. Ze srovnání pak vyplývá, že lidé spíše spojují existenci státu a záruku demokratických hodnot nikoli s demokratickými institucemi, ale s jednotlivými politickými bossy. V nich zřejmě mohou vidět otcovskou autoritu, nikoli však v anonymní instituci.

Této skutečnosti nasvědčují i mnohé čtenářské komentáře na Neviditelném psu. Obzvláště poté, co jsem začal psát úvodníky, jsem si povšimnul "závislosti" některých účastníků diskuse na tom kterém politikovi. Pověstný je především "fanklub" Václava Klause, zhrzeně se nyní cítící "fanklub" Miloše Zemana a budoucnost ukáže, jestli se z "hradního fanklubu" bývalého prezidenta Václava Havla třeba nestane nová politická strana.
Nic proti obdivovatelům těchto politiků (a dalších), kdyby úcta a obdiv nebyly často spojovány s nulovou tolerancí k jakýmkoli jiným názorům. Tito lidé jako by nebyli schopni uznat, že žádný člověk nemůže mít ve všem pravdu, natož v tak ošidné oblasti, jako je politika. Kupříkladu představa, že co se týče EU může být eurorealista jako Václav Klaus a současně v otázce irácké války souhlasit s Cyrilem Svobodou, je pro člena „fanklubu“ nepřijatelná.
Pokud se člověk vyjádří v souhlase s jejich idolem, je ihned vítán jako nový "člen", jakmile ale ve zcela jiné věci a situaci souhlasí s názorem jiného politika z "nepřátelského" tábora, je ihned označen za zrádce, který konečně ukázal svoji pravou "odpornou" tvář. Kdo pochybuje, nebo si myslí, že přeháním, nechť si někdy s chladnou hlavou a s odstupem přečte komentáře třeba k některému úvodníku či k nějakému kontroverznějšímu článku zde, na Neviditelném psu.

Ačkoli riskuji, že mi bude sprostě vynadáno, nemohu říci nic jiného, než že mi takový přístup připadá stupidní. Marně přemýšlím, kde ti lidé nechali svoje sebevědomí, když musejí i s chlupy přebírat názory někoho jiného, byť to byl, nebo je prezident nebo nějaký jiný politický boss. Vždy jsem byl přesvědčen, a za bolševika jsem z toho měl menší potíže, že člověk má mozek proto, aby ho používal a utvářel si svůj vlastní názor, byť není král, ale jenom kmán.
Souhlasit v jisté věci s jedním politikem, či politickou stranou, a ve věci jiné s jiným politikem a jinou politickou stranou - a třeba opoziční - není žádná bezcharakternost či ztráta tváře, ale naopak nutný přístup, který demokracie bytostně vyžaduje.

Proč se tedy takto chováme? Použil jsem množné číslo, neboť i já se přistihnu, že si řešení určitého problému, o němž si myslím, v podstatě bláhově, že s ním stojí a padá demokracie, spojuji s konkrétním politikem. A v tom je jádro pudla. V prvé řadě bereme politiku příliš vážně, máme pocit, že když někdo nesouhlasí s naším politickým idolem, ohrožuje samu podstatu stávajícího politického systému a dává prostor "těm druhým", kteří by s Českem určitě udělali něco "hrozného" - prostě ohrožuje nás přímo osobně.
Po 50 letech okupací a diktatur, kdy se za názory i popravovalo, je sice takový postoj pochopitelný, nicméně to neznamená, že je racionální a zralý. Prozrazuje politickou nedospělost a nestrávení principů, na nichž je založena demokracie, kde garantem kontinuity nejsou žádné jednotlivé osoby, ale instituce, respektive instituty jako svoboda tisku, právo na majetek atd.. Tyto instituce a instituty pak zajišťují chod tržiště názorů a řešení, kde si občan může vybrat - kde je dokonce žádoucí, aby nenakupoval pořád u jednoho stánku. Kvalita "zboží" pak nemusí záviset na poctivosti či nepoctivosti toho kterého trhovce, ale na konkurenčním prostředí, které špatného prodejce postupně likviduje - jako třeba US/DEU, abych příměr zkonkrétnil.

Již slyším posměváčky, že takhle to nefunguje, že čeští političtí stánkaři šidí až běda. Připouštím, že to, co jsem popsal, je ideál, avšak nepřispívají k permanentně tristní situaci české politické scény pravě ony "fankluby" se vzájemnou nulovou tolerancí? Není to právě nekritický obdiv k těm kterým politickým idolům - mylné přesvědčení jejich obdivovatelů, že jenom oni jsou garanty demokracie - co nás vlastně od demokracie vzdaluje? Není to právě ten patriarchální obdiv, který české politiky svádí, aby na politickém tržišti šidili - a v konečném důsledku pak všechny, bez ohledu na to, zda přísahají na Klause, Havla, Zemana, na ODS, ČSSD či na Zelené, nebo věří jenom občanským iniciativám a všichni politici jsou pro ně prašiví?
A proto, až zase půjdeme chatovat na internet nebo do hospody se bavit o politice, měli bychom mít na mysli, že garantem demokracie není náš hlas pro tu kterou stranu ve volbách či členství ve "fanklubu" toho kterého politika, ale demokratické instituty a instituce - to, že si můžeme vybrat a pokaždé volit jinak. Jedině toto stojí za důvěru demokrata.

Kdysi Voskovec a Werich zpívali - už nejsme lidi, ale jenom partaje. Chtěli tím říct, že je třeba partaje zrušit, jenže pak se ukázalo, že když se partaje odstraní, místo lidí vznikne jenom jedna velká Partaj. Bez partají se tedy neobejdeme - z toho ale automaticky nevyplývá, že musíme být jenom partaje.

Psáno v Praze 29. 4. 2003


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku