Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 6.5.2003
Svátek má Radoslav




  Výběr z vydání
 >FEJETON: O rozpoznávání milionářů
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Pátý květen
 >DOKUMENT: Musí být garance zákonnosti
 >POLITIKA: Konec nemravného párování
 >PSÍ PŘÍHODY: Přídavek ve tři ráno
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ohlédnutí za Prvním májem
 >ARCHITEKTURA: Lodě brázdí Karlín aneb nové pražské dominanty
 >Zvýšit rychlost nebo snížit cenu? Co takhle obojí?!
 >EKONOMIKA: Po Iráku SARS
 >HUDBA A ZVUK: Interpretace je, když…
 >SPOLEČNOST: Jak se česky řekne "Spin doctor"
 >MEDIA: Ohlas na příspěvky k situaci TV v ČR.
 >ZAMYŠLENÍ: Chvála totality
 >MÉDIA: Obhajoba antikomunismu
 >GLOSA: Hodný a zlý

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Hudba a zvuk  
 
6.5. HUDBA A ZVUK: Interpretace je, když…
Lubomír Fendrych

Hudba a zvuk 299

Úterý 5.5.2003 Forbína festival Pražský podzim - přípodoteky Předběžně o Pražském podzimu 2003 - recenze Ančerl Brahms Koncert pro klavír č. 1 d moll, Tragická ouvertura (Erik Then Berg klavír, Česká filharmonie - K. Ančerl); Zpívá Dušan Holý - ftipy - Harmonie na květen - Audio na květen - Interpretace je, když…..
Forbína
Podzim je ještě daleko, ale upozornění na podzim pražský, a to hudební dávám už teď. Ne tak dávno jsem uveřejnil anketu, kde se mohli zájemci docela konkrétně i detailně vyjádřit k tomu, co by chtěli na takovýchto festivalech slyšet. Nevím, zda někdo téhle možnosti využil, nicméně bude zajímavé do jaké míry se sestavovatelé festivalu strefili do vkusu publika - zřejmě to nakonec zůstalo jenom na nich.


Přípodoteky
>Mezinárodní hudební festival Pražský podzim vstupuje v roce 2003 do svého třináctého ročníku.Počet koncertů dosáhl v letošním roce dvaceti, výrazně se zvýšil počet hostujících zahraničních těles, především symfonických orchestrů, ale i dirigentů a sólistů, návštěvnost dosahuje 80 - 90%, reklamní kampaň získala na intenzitě i účinnosti. Počínaje rokem 2001 se ustálila data pořádání festivalu a prodloužila se doba přípravy významných projektů, takže teď už se jedná o účasti zahraničních hostů na léta 2005 a 2006, 14. ročník na rok 2004 je prakticky připraven. Jeho program bude do značné míry věnován přednesu české hudby čtyř století v podání zahraničních orchestrů, dirigentů a sólistů.

Pražský podzim má své dominanty.V úvodním koncertě každého ročníku vystupuje jeden ze zahraničních orchestrů s ryze českým programem. Po loňském koncertu Královské filharmonie z Liverpoolu letos s tímto programem přijíždějí hned dva orchestry, Ruská filharmonie s Alexandrem Vedernikovem a BBC Scottish Symphony Orchestra z Glasgow. Při té příležitosti zazní jedna ze dvou světových premiér děl českých soudobých skladatelů - písňový cyklus pro baryton a orchestr na verše Jaroslava Seiferta skladatele Václava Riedlbaucha "Podzim v Praze" ještě jedno námi objednaní dílo: písňový cyklus skladatele Zdeňka Lukáše pro soprán a komorní orchestr na texty staré italské poesie v přednesu francouzské pěvkyně Elizabeth Vidalové a Pražského komorního orchestru. To je druhý pilíř našeho programu - pomáhat na svět soudobé české hudbě a zainteresovat k tomu významné zahraniční sólisty. Celkově letos zazní v podání zahraničních interpretů 12 děl české hudby.

Třetím důležitým programovým bodem Pražského podzimu je každoroční zařazení Dvořákova cellového koncertu - letos v podání Borise Pergamenščikova. Při dalších koncertech zaznějí v interpretaci slavných zahraničních hostů také další dva koncerty A. Dvořáka - houslový s Nanou Jašvili a klavírní s Andreasem Boydem.

V programu Pražského podzimu se posledních sedm osm let usadily natrvalo premiéry méně známých anebo objevených děl světových skladatelů.

V sérii populárního žánru byl v letošním roce pozván stočlenný cikánský symfonický orchestr z Budapešti.


recenze

>Ančerl

Brahms Koncert pro klavír č. 1 d moll ; Tragická ouvertura

Erik Then Berg klavír, Česká filharmonie - K. Ančerl

CD Supraphon SU 3675

Nepochopený koncert ( 1854 - 58) - to je charakteristika docela přesná vzhledem k tomu, že dílo se dočkalo uznání až skoro za půl století. Proč? Inu tehdejší obecenstvo bylo zvyklé na zcela určitý způsob zacházení se sólovým klavírem . Ten vždy a všude dominoval, navíc u starší hudby - Mozart, Beethoven, ale i Chopin a ovšemže Mendelssohn drželi doprovodný orchestr v pozadí: byl průzračný a čistý a -- méně diplomaticky řečeno - neobtěžoval. Ale to u Brahmse bylo docela jinak. Klavír a orchestr jsou tu rovnocenné složky - někdy dokonce převažuje orchestr. Nemluvím tu o zvuku, i když i po této stránce je Brahmsův klavír v zásadě součástí orchestru, ale o hudebním významu. Tak už na začátku musí posluchač nějakou - tehdy nezvyklou dobu čekat, než konečně nastoupí sólový klavír. Zkrátka i pro renomované muzikanty to byla "symfonie s obligátním klavírem". Jenom ještě: klavírní part tu je neokázalý prostý různých těch běhů a skoků, nicméně není o nic méně náročný, možná spíš naopak: Brahmsova klavírní stylizace - akordická a oktávová - je v té době něčím zcela novým. To až později zase Rachmaninov, ale o tom jindy.

Dnes se soustřeďujeme na Brahmsovo sdělení - je závažné, dosti pochmurné a snad i trochu drsné. Ale druhá věta je tím nejniternějším, co Brahms napsal, Brahms byl zbožný - i to se tu nenásilně odráží. Tragická předehra (1880) je vyjádřením tragiky samotné, osudu, hrdinství, patosu - tedy právě toho, co dobová společnost vlastně v celé Evropě zcela postrádala, přesněji řečeno, nebyla toho schopna. Třeba jen připomenout (ono to je samozřejmě slyšet), že to, co Brahms sděluje, není romantizující, zpravidla stylizovaný seběstředný světobol, kterého bylo (už tehdy) dost a dost.

Dirigent je u Koncertu pozorným doprovázečem, Tragická ouvertura dává dirigentovi a i orchestru - zvláště žesťům - dostatek příležitosti k vyniknutí. Však pro svůj velkolepý zvuk bývá často hrána.

Snímek Klavírního koncertu je ještě mono (1958), Tragická ouvertura z roku 1963 už stereo. Ale kvality té hudby dají zapomenout na rozdíly - nadto je monofonní snímek sejmut velice dobře.


Zpívá Dušan Holý

CD Radioservis CRO 256

Portrét zpěváka z let 1953 - 1989 většinou s doprovodem BROLNu. Je to výběr písní především z Horňácka a zpěvákův střihový portrét. Uslyšíme folklór zpívaný sice na základě vědeckého poznáním té materie (Dušan Holý byl folklorista a muzikolog), ale s bezprostředností lidového muzikanta. Čili dokument, kterých už mnoho nenatočíme, ba dost těžko i sestřiháme. Pro nás to je dodnes osvěžující pramen vody živé.


Ftipy

> Kritiky pohrdej, nic jim nedělá tak dobře, jako zlobíš - li se pro jejich úsudek. Namlouvají si, že mu přikládáš větší důležitost, než oni sami.

Ptá - li se kritik, který tě zepsul, co říkáš jeho posudku dělej, žes jej nečetl. Pojme k tobě úctu.

Hleď aby tvá skladba měla aspoň jeden klad. Referent, který ti je nakloněn, si jej nechá na konec a referát vyzní kladně. Střez se však mít jen jednu vadu. Je - li referent tvým úhlavním nepřítelem nechá si na konec právě tuto vadu.


Harmonie na květen

Hlavní zpovídanou osobností je dirigent Michael Tilson Thomas, který podle svých vlastních slov se snaží dělat hudbu pro lidi. Dále violoncellista Pieter Wispelwey, tak trochu divoch, ale výborný instrumentalista, Barbara Maria Willi, německá cembalistka, varhanice, pedagožka a badatelka pochází z Německa, ale žije a působí řadu let v Brně - její krédo? Autentičnost je fikce. Dalším zastavením v seriálu o polyfonii je Orlando di Lasso a Giovani Pierluigi da Palestrina. Skladatelem měsíce se stal Sergej Prokofjev. Dále tu je poněkud překvapivě série karikatur více či méně známých muzikantů spojená se soutěží o ceny. A řada dalšího. Trvalou součástí je jazzová rubrika a recenze.


Audio na květen

Testy - deset nejlepších minisystémů, CD přehrávače střední a vyšší třídy, podlahové reprosoustavy extra třídy, žhavé novinky jsou tři SCAD/DVD videopřehrávač ,předzesilovač a výkonový zesilovač Rotel, sluchátka Bose TriPort1.

Teorie se zabývá akustikou poslechové místnosti a vlastnostmi reproduktorových soustav, Historie připomíná existenci Edisonových diamantových gramodesek a Analogový koutek seznamuje s novinkami ( přenosky, gramofony, přenosková raménka) a také s novými analogovými gramodeskami. Je tu i hudební příloha a přehršel zajímavých inzerátů.


Interpretace je, když...
se někdo naučí znát noty a ty noty přečíst,
hrát na instrument nebo zpívat podle těch not,
když má dost drzosti předstoupit s tím před publikum,

Už tohle chce tak deset - dvanáct let dřiny cca 4 - 10 hodin denně svátek nesvátek a pak doživotní udržování se v kondici.

Dnes existuje dost vědecky podložených metod, zapálených učitelů hudby a videokurzů a tak lze naučit hrát, ba i virtuózně, téměř každého (se zpěvem to je ovšem horší).

Ale to ještě zdaleka není interpretace, jen přehrávání pouhé. Jsou "maličkosti", které naučit nelze: muzikálnost, schopnost rozluštit z not a tlumočit sdělení skladatelů různých dob a směrů do té míry srozumitelně, že je řada všelijak naladěných posluchačů přijme za své, talent vyjadřovat se - v uměřené míře - osobitě i v hudbě stokrát obehrané.

Mít dobrého učitele je veliké štěstí. Nejvíc proto, že se uniklo učitelům špatným. Pak jdeme do života: zpěvák do sboru opery či operety, někdy i jako sólista - koncertní činností by se totiž neuživil. Je-li rozumný, dá přednost malé scéně, kde se spíš dostane k velkým rolím. Ale instrumentalisté….pochybuji, že je hodně například houslistů, kteří studují proto, aby zakotvili v orchestru - myslí především na dráhu virtuóza, nebo členství v nějakém komorním souboru. Samozřejmě, že nakonec skončí převahou v orchestrech, nebo učí. Mne například učil houslím přímý žák Otakara Ševčíka, který "jen" nezvládl trému a nemohl vystoupit sólově, i když Paganiniho vystřihl ukázkově a zcela bez námahy - přede mnou.

A tak se celé výkonné umění hemží nezdařenými kariérami.

Ale i ti, kdož to přivedli nejvýš, to nemají lehké: Především tu je pomíjivost výkonu. Atmosféru koncertního sálu naplněného nadšeným obecenstvem bohužel sebelepším zvukovým, ba ani AV záznamem nelze přenést - ani live. Atmosféra na koncertě, v opeře… to je prostě jev sociálně psychologický a na to technika nemá. Ztrácí se tak mnohé, co může dát jen kolektivní prožitek.

Dále tu je vliv počasí: kvalita ovzduší, střídání teplot a vlhkosti, ztuhlé či klouzavé prsty. Vyschlým hrdlem nedostane zpěvák, ani hráč na dechové nástroje ven ani tón.

A co udělá změna temperatury jen o pár stupňů s prsty a ovšem s instrumenty, najmě strunnými, je neuvěřitelné.

Pro dechaře i zpěváky je životní podmínkou dokonale zdravý chrup, o dýchavičnosti nemluvě.

Ale hrát se někdy prostě musí - dost často s horečkou, při níž normální člověk volá pohotovost. Ale obecně - koncerty, přejezdy, nepravidelný život, napětí - to chce zdraví, jaké každý nemá.

Stálým průvodcem koncertního umělce je strach - že ho něco, někdo - cokoliv -z každodenního konkurenčního boje vyřadí. Ten boj je čím dál tvrdší - začasté udělá kariéru ten, kdo je připraven a jednou prostě zaskočí za indisponovaného kumštýře. Celý život se pak třese, že to někdo udělá jemu (nebo jí).

Tréma je zvláštní druh strachu - za život ji pozná každý. Ale málokde může mít tak ochromující účinky jako u interpretů. Vybere svou daň dříve nebo později - ten kdo v mládí nastupoval zcela trémy prost, ke stáru zjišťuje, že na pódiu i ve studiu

je schopen třeba jen polovičního výkonu, technicky i emočně, než doma při cvičení. Tu nutně končí. Ubere-li tréma jen část z kvality výkonu je to na pováženou, ale ještě snad i na uváženou co s tím dál.

A jsou tu ještě výpadky paměti - takzvaná okna - o nich se šířit nebudu, dost je zpopularizoval třeba pan Donutil ve svých rozhovorech.

Nejdéle vydrží na pódiu asi pianisté - sedí, falešně hrát nemohou, zuby nepotřebují, ledaže ten ischias a neposlušné prosty, spíš jen přibývá překlepů ….. ale stačí hrát trochu soudobější hudbu a nikdo si toho ani nevšimne.

Abychom neskončili tak do moll aspoň jednu anekdotku přímo z hudebního života:

Sebevětší úspěch nemůže operní pěvkyni potěšit tak, jako když její soupeřka "shoří" v roli, kterou jí přebrala.

Zbývá maličkost: říci jak se to dělá, že člověk - interpret dovede hudbou mluvit, a to kolikrát tak sugestivně, že to je k nevíře… ale to vám nepoví nikdo - ani učitel, ani ten interpret. Ne, nechtějí si to nechat pro sebe, prostě to dodnes nikdo neví - nejméně oni sami.

Lubomír Fendrych





Další články tohoto autora:
Lubomír Fendrych

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku