Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 7.5.2003
Svátek má Stanislav




  Výběr z vydání
 >VÝSTAVA: Malý kulturní tip aneb co s dítkem v pubertě v Praze
 >FEJETON: Včely
 >POLITIKA: Inkvizitoři středověku.
 >MROŽOVINY: Když dva dělají totéž
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kde jsou ty staré zlaté časy zimy!
 >PSÍ PŘÍHODY: Případ se slepýšem
 >POOHLÉDNUTÍ: Asijský přínos
 >POLITIKA: Poslanec Laštůvka opět proti USA
 >FEJETON: Výhody alkoholismu
 >DOPRAVA: Co se děje na silnicích
 >PRÁVO: Soudní podivíni II.
 >MÉDIA: Advokátská žurnalistika
 >EKONOMIKA: Ve čtvrtek ECB rozhodne o úrokových sazbách
 >PENÍZE: Mýty dneška o bydlení
 >POSTŘEH: Znovu o nutičích reklam

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
7.5. MROŽOVINY: Když dva dělají totéž
František Novotný

Představme si, že při noční toulce v parku uslyšíme steny a spatříme na trávníku dvě se zmítající těla. Pak budeme mít velké potíže rozeznat, zda jsme překvapili nenasytné milence, nebo jsme se bezděky stali svědky brutálního zločinu - znásilnění. Můžeme si ale představit i jiný děj: Vidíme muže v černé kombinéze, který leží na střeše se snajperskou puškou v ruce. Ani v tomto případě nám pohled neřekne, zda se jedná o teroristu, nebo naopak střelce URNA, který právě teroristu likviduje.

Ať už milenec nebo násilník, policista či zabiják, aktéři oněch scének se chovají k nerozeznání stejně - a přesto jsou jejich činy diametrálně odlišné. Nicméně dokážeme odlišit jejich pohnutky, klasifikovat je a určit, které jsou zavrženíhodné a nebezpečné pro společnost, a které naopak jsou pro existenci společnosti nutné, když nás chrání před násilím. Velice jasně chápeme, že když dva dělají totéž, není to totéž.

O to více je zarážející, že v oblasti mezinárodních vztahů a zahraniční politiky, která podléhá těmže obecně logickým pravidlům, až příliš mnoho lidí odlišné motivy a charakter "aktérů" nebere do úvahy, respektive nad nimi nepřemýšlí, nebo je odmítá vzít na vědomí. Ačkoli názory některých mužů, že ženy touží po tom, aby byly znásilňovány - a není tudíž rozdíl mezi milostným aktem a znásilněním, v obou případech se přece děje totéž! - se dnes diagnostikují jako odporný případ násilného a primitivního myšlení, veřejnosti nedochází, že každý, kdo klade rovnítko mezi minulou přítomností sovětských vojsk a eventuální vojenskou přítomností americkou, uvažuje stejně primitivně.
V srpnu 1968 bylo Československo vpádem Sovětů nepochybně znásilněno a vnucena mu loutková vláda. I když možná znovu uvidíme na českých silnicích americké vojenské transporty, které se budou od těch sovětských lišit jenom jinak tvarovanými vozidly - protože všechny vojenské konvoje jsou si podobné jako vejce vejci - bude to znamenat další znásilnění ČR? Vnutí nám Pentagon nějakého amerického Husáka? A přesto hlava českého státu, schovávající se za spekulaci o českém veřejném mínění, naznačila shodu obou aktů - jak toho násilného, tak toho dobrovolného.

Právě v těchto dnech je tomu rovných 58 let, co se oba "srovnávaní aktéři" na území tehdejšího Československa o "totéž" pokoušeli. Ačkoli jak americká tak sovětská armáda měly na jaře 1945 tentýž osvobozovací úkol, určitě to nebylo "totéž" - i když pomineme rok 1948 a omezíme se na bezprostřední průběh osvobozování. Známá herečka Květa Fialová byla v 15 letech sovětskými vojáky "osvobozena" zcela jinak než děvčata z Plzně a západních Čech, která se pak provdala za americké vojáky, přestože to na první pohled vypadalo velmi stejně. A koneckonců do povědomí našich rodičů nevstoupila věta "give me your watch", ale "davaj časy".
To, co jsem napsal výše, není míněno jako úmyslné ostouzení vojáků Rudé armády, kterých na území Československa padlo "neurekom" (žádný český výraz není tak výstižný jako tento slovenský) a jejichž posledním potěšením před smrtí byl právě ten pohled na předloktí zaplněné nakradenými hodinkami. Mým úmyslem není kopat do mrtvol, ale jenom co nejnázorněji demonstrovat, že když dva dělají totéž, není to totéž - ani ve válce a při osvobozování spojence!

Pohled na armádu pronikající na cizí území je vždy stejný a v tomto ohledu se americký postup na Bagdád vůbec nelišil od německého postupu na Varšavu nebo na Paříž. Jenže, pokud se spokojíme jenom s pohledem na kolony vojenských vozidel, nemůžeme vidět zase nic jiného než odstřelovače na střeše, aniž nám obraz prozradí, jestli je to policista nebo zločinec. Lidé, kteří pak protagonisty konfliktu dlouhodobě nesledovali a nejsou schopni analyzovat jejich pohnutky (i ty neverbalizované), jsou pak zmateni protichůdnými (des)informacemi a nezbývá jim, než aby se spokojili s tímto povrchním prvoplánovým pozorováním - s vizuální ikonou. Tím ztratí šanci zjistit, zda sledují v akci policistu nebo teroristu a protože jim někdo, komu to vyhovuje, natloukl do hlavy, že když něco stejně vypadá, musí to mít i stejné pohnutky, dají přednost zkratovému řešení Bush = Hitler.
Dovedou si ale tito lidé kupříkladu představit, že by americké jednotky za postupu na Bagdád nechávaly zajaté Iráčany nastoupit do řady a ty, kteří by se přiznali k členství v BAAS, na místě zastřelily ranou do týla - tak jak to dělal Wehrmacht v Rusku? Domnívají se lidé, pro něž je Bush novodobým Hitlerem, že americká armáda vypálí, vykrade a vyloupí celý Irák, jak to udělali hitlerovci v SSSR? Vyloupili snad Američané po 2. světové válce svoji německou okupační zónu tak jako Rusové tu svoji? Vyloupili snad i okupované Japonsko? Uvědomují si vůbec tito lidé, že americká armáda je pod kontrolou Kongresu, což se o armádě žádného diktátora říci nedá, a že se právě válka v Iráku vedla i proto, aby se taktéž irácká armáda dostala pod demokratickou kontrolu?

Souhlasím, že předchozí odstavec obsahuje samé triviality. Jenže v tom je právě trik všech těch agitátorů a aktivistů, jimž vadí vůdčí role USA v dnešním světě. Počítají s tím, že tyto triviální otázky si nikdo z lidí, které zpracovávají, nepoloží - právě pro jejich trivialitu, a dá jim za pravdu! Jsou totiž tak samozřejmé, že si je stydíme položit - a právě proto na ně zapomínáme. Jsme pod uhrančivým vlivem obrazu toho odstřelovače na střeše, což lidé, kteří nás potřebují získat pro svoji "věc", velice dobře vědí. Je pak tristní, jak ukázaly nedávné demonstrace proti válce v Iráku, jak mnoho studentů, u nichž se dá analytické myšlení předpokládat, se dalo ošálit, jak mnoho mladých lidí podlehlo a podléhá vizuálním ikonám.

Nepopírám, že existují lidé, jimž se z náboženských důvodů příčí jakékoli násilí a kteří programově nedělají rozdíl mezi odstřelovačem z URNA a vrahem. Jejich bezpečnost pak musejí zajišťovat právě ti, jimiž opovrhují, což jejich "čisté" morálce zřejmě nevadí. A navíc riskují, že jejich ochránci si vyberou za svoje služby patřičný desátek. Pokud si do tohoto abstraktního vzorce dosadíme kupříkladu lamaistický buddhismus, pochopíme, proč Tibet dopadl tak, jak dopadl. Je to smutné, ale tato země v dohledné době svobodná nebude, neboť svou vírou v nenásilí a rezignací na mocenské vazby se již dávno vzdala strategických spojenců, kteří by měli důvod a sílu za ni intervenovat. Proč by měl někdo zahájit o Tibet mocenskou hru, když duchovní elita této země právě takovými mocenskými hrami opovrhuje?

Na závěr jsem si nechal otázku, komu se hodí tvrdit, že když dva dělají totéž, je to totéž. Komu se hodí hlásat, že v případě zásahu v jiné zemi musí jít vždy o znásilnění - jako by i každý milostný vztah musel být znásilněním - a komu vyhovuje, aby veřejnost v chlapovi na střeše s flintou viděla vždy jen a jen vraha.
Odpověď je nasnadě. Je to v bytostném zájmu násilníků, ať už jednotlivců, či těch ve státní podobě. Získávají tak ochranné mimikri, mohou splynout s "davem", takto eliminují smrtelné nebezpečí, že budou srovnáváni s lidmi, kteří používají násilí k ochraně práva a tudíž demaskováni - je tudíž v jejich zájmu, aby byl smazán rozdíl mezi dobrem a zlem.
A je také nasnadě, proč jsou v českém parlamentě v čele tohoto tažení za stejnost komunisté. Neboť jejich ideologie nikdy ničím jiným než čirým násilím nebyla a nebude. Ať pánové Ransdorf, Grebeníček a ostatní říkají v médiích cokoli, stačí zajít na některý komunistický mítink, aby se na člověka vylily celé kýble nenávisti, xenofobní agrese a vzteku především na USA, které zlikvidovaly jejich říši.
Na rozdíl od anarchistů a jiných extrémistů to byli také komunisté, kteří si již v praxi vyzkoušeli, jaký prospěch to násilnému režimu přináší, když se smaže rozdíl mezi policistou a vrahem a to, co se nabízí z lásky, se degraduje na pouhé znásilnění. Důkazem budiž Gorbačovova "perestrojka" - jakmile se tento sovětský vůdce pokusil zvrátit tuto normu stejnosti, jakmile se pokusil dělat totéž tak, aby to nebylo totéž, Sovětský svaz zkolaboval, neboť žádný komunistický režim není schopen přežít rozlišování mezi dobrem a zlem (jak velice dobře ví Fidel Castro).

Některým čtenářům zřejmě připadne, že jsem spletl páté přes deváté, že jsem spojil věci, které spojit nejdou, či se spojovat nemají. Chtěl bych namítnout, že právě dnešní postmoderní svět, kde informačními kanály vše souvisí se vším, si luxus oddělování zdánlivě protilehlých věcí dovolit nemůže. Že si nemůžeme dovolit povrchní pohled na věci, které sice na obrazovce televizoru vypadají zcela stejně, ale přitom jsou z podstaty věci zcela rozdílné. Pravda, ta podstata je obvykle ukryta někde uvnitř, "za obrazem", a hledat ji nemusí být zcela jednoduché, neboť rozliční manipulátoři se pokoušejí právě tuto vlastnost "skrytosti" využít pro své mocenské cíle a hry. Přestože si stačí položit pár triviálních otázek, aby se člověk orientoval, chápu, že pro mnoho lidí uvláčených honbou za chlebem pak může být hledání nad jejich síly a časové možnosti, takže řeči, že dříve jsme lezli do zadku Rusům a dnes lezeme Američanům, patří a zřejmě nepřestanou patřit ke koloritu české hospody.
Avšak absence hlubšího vhledu u politiků, natož konzervativních, je neodpustitelná. A pokud politici jenom proto, aby souzněli se štamgasty v hospodě, též činí rovnítko mezi mediálními obrazy a pomíjejí vnitřní rozdílnosti, které jsou rozhodující, pak trestuhodně přispívají k matení myslí svých spoluobčanů, posilují jejich přesvědčení, že svět je nepochopitelný, nevypočitatelný - a proto děsivý.
Vzdání se vhledu, že tytéž jevy i v oblasti zahraniční politiky a mezinárodních vztahů mohou mít diametrálně rozdílné příčiny, znamená fatální prohru v oblasti rozlišování jednotlivých událostí, rezignaci na nezbytné chápání mocensky se přestavujícího světa, když sugeruje zavádějící přesvědčení, že svět je chaos, kde jsou všichni zlí. Což je názor, který lidi naleptává, mění v zatrpklé a podrážděné osobnosti a může vést až k duševnímu rozkladu.
O to odpovědnější mi připadá role těch, jimž se říká vůdcové národa. Oni mají znalosti, vzdělání a všechny instrumenty, aby do tohoto chaosu vnesli řád - mají i ústavní pravomoci, aby jako ústavní činitelé společnost vedli a nikoli se jí podbízeli pivními názory.
A proto ani hlava státu nemá právo, aby nepřesnými srovnáváními stírala hranici mezi dobrem a zlem, i když v dnešním informatickém světě jejich ikony nebezpečně splývají. O to důležitější je nezapomínat na moudrost, k níž lidé dospěli už dávno - že když dva dělají totéž, není to totéž. Kdyby toto někdo vysvětlil lidem, kteří se letos na jaře v Česku upálili, především pak těm dvěma studentům, jsem přesvědčen, že jejich deziluze by nedosáhla až toho ohnivého dna.

Psáno v Praze 5.5. 2003


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku