Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 13.5.2003
Svátek má Servác




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Český stát vystupoval na MS v ledním hokeji ve Finsku jako stát bez jména.
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: To by se historikovi Špidlovi stát nemělo
 >VĚDOHLED: Bakterie - největší přítel historických památek a soch?
 >POLITIKA: Kdo dělá zahraniční politiku?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Rusalčin konec
 >PSÍ PŘÍHODY: Noční lovci
 >ZAMYŠLENÍ: Vůle k životu
 >ARCHITEKTURA: O romantickém zámku a dvou věžích
 >HUDBA A ZVUK: - Za pár minut ostudu na léta
 >RECENZE: Connie Willisová, I když půjdu roklí šeré smrti
 >PRÁVO: Obtížné vyčkávání spravedlnosti
 >EKONOMIKA: Akcie versus dluhopisy
 >OZNÁMENÍ: Příležitost ke studiu
 >PENÍZE: Skandinávec ve výslužbě
 >ZDRAVÍ: Co je to SARS a co s ním

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Hudba a zvuk  
 
13.5. HUDBA A ZVUK: - Za pár minut ostudu na léta
Lubomír Fendrych

Hudba a zvuk 300

Úterý 13.5.2003 Forbína Haz po třísté - přípodoteky Hudební klenoty z Prahy; Mezinárodní kytarový festival Brno - recenze K. Ančerl Ravel Tzigane, Lalo Symphonie esapagnole, Hartmann Concerto funebre (I. Haendel housle, A. Gertler housle Česká filharmonie K. Ančerl; Smetana Má vlast (Igor a Renata Ardaševovi čtyřruční klavír) - ftipy - Za pár minut jedné árie si můžete pořídit ostudu na léta, aneb ještě ze života muzikantů…LF
Forbína
Haz po třísté, je to číslo kulaté, ale přece ještě ne úplně jubilejní, vcházíme každé úterý a nevím o tom, že bych kdy vynechal, takže ještě pár čísílek navíc - nechtějte abych to počítal, to nedovedu - a je hotovo šest ročníků. Nedá mi, abych nepoděkoval všem, kdož si na Haz klikli a vydrželi změny tu k lepšímu tu k horšímu, jak je přinesl život v němž peníze, ba i to zdraví, hrají roli až tak, že hlavní. Do budoucna - sice ubývá fyzička, ale rozhodě se budu snažit dělat Haz dokud bude zájem a já tu dokážu udržet, eventuálně o něco zvětšit potřebnou úroveň.


Přípodoteky
>Sukův komorní orchestr si Vás dovoluje pozvat na koncerty 7. ročníku mezinárodního cyklu komorních koncertů "Hudební klenoty z Prahy Evropou do světa 2000 - 2005"

pořádaný pod morální záštitou UNESCO ve dnech 13. - 25. června 2003

Wolfgang Amadeus Mozart, Johanes Brahms, slavné hudební miniatury velkých Mistrů, Leoš Janáček, Zdeněk Lukáš, Antonio Vivaldi

Předběžné objednávky vstupenek na info@suk-ch-o.cz.

Mezinárodní kytarový festival a kurzy Brno se bude konat sice až v srpnu (10 - 16), ale upozorňuji na něj už teď, protože tu bude především výběr toho nejlepšího kytarové hudby Evropy i světa a pak, že budou pořádány kurzy - sice placené, ale pro začínajícího virtuóza vlastně k nezaplacení.

Kurzy: účinkující na koncertech festivalu + Milan TESAŘ, Zdeněk DVOŘÁK, Vladislav BLÁHA - um. ředitel festivalu

Přednášky: N. NORTH , J. R. MONROY, P. STEIDL /

Odpolední koncerty: vítězů mezinárodních soutěží a účastníků, Honza&Divoženky, Vladislav Bláha&hosté (I. Bitová, Cimbal Classic, ad.)

Křest CD s kytarovou hudbou M. ŠTĚDRONĚ

Mistři kytaráři: Jan a Michal SCHEIDEROVI, Peter BARTON, Jeroen HILLHORST, Petr MATOUŠEK, ad.

Kontakt: Česká společnost klasické kytary, Mgr.Vladislav Bláha, Pellicova 5d, 602 00 Brno, e-mail: vlblaha@sky.cz , guitarfestivalbrno@sky.cz, http://vlblaha.sky.cz


recenze

K. Ančerl

Ravel Tzigane, Lalo Symphonie esapagnole, Hartmann Concerto funebre

I. Haendel housle, A. Gertler housle Česká filharmonie K. Ančerl

CD Supraphon SU 3677

Španělská hudba se stala svého času - od dob Bizetovy Carmen - ve Francii mocným lákadlem hudebního světa. Ono vůbec je lákavé přinést do poněkud jednotvárného koncertního provozu něco co voní exotikou jiného světa, folklórem. Také Maurice Ravel (1875 1937), po matce baskického původu, přidal k tomuto trendu svůj díl - při jedné bujaré oslavě přiměl maďarskou houslistku, aby hrála cos maďarského. Uslyšel maďarské cikánské písně a poslouchal až do rána. Po dvou letech tu byla tato skladba: virtuózní, temperamentní jak maďarské čardáše bývají. Málokterý houslista nepodlehne jejím svodům a nezařadí ji do svého repertoáru - takže Tzigane je skladba obecně známá a už skoro osmdesát let stále hraná (premiéra 1924). Naštěstí je natolik obtížná, že ji zahrají jen skuteční virtuózové takže neputovala z koncertního pódia do salonů, jak se to stávalo tolika skladbám jiným. Edouard Lalo (1823 - 1892) měl - podobně jako Ravel španělské kořeny a právě díla, kde využívá hispánského hudebního výraziva mu zajistila největší úspěch. Zde uslyšíte Španělskou symfonii d moll pro housle a orchestr (1873). Její předností je nejen dráždivý španělský nádech, netradiční pětivětá forma, a svěží "francouzská" orchestrace, ale i sám houslový part. Lalo byl výtečný houslista a tak psal ten part tak, aby využil všech předností instrumentu - jsou tu virtuózní pasáže právě tak jako širokodeché melodie.

Ida Haendel - britská houslistka polského původu byla svého času světoznámá - dost často jsem se setkával s jejími nahrávkami, které vyznačovala virtuozita s velkou muzikálností.

Karl Amadeus Hartmann (1905 -1963) není autor u nás příliš známý. Jeho Smuteční koncert pro housle a smyčcový orchestr vznikl v prvních válečných dnech 1939 a je zcela proniknut dobovou atmosférou. Jako základní a emotivně věru silný hudební materiál užil skladatel staročeský chorál Ktož jsú boží bojovníci a jako protipól ruský revoluční zpěv - pochod (Nesmrtelná oběť). Příznačné je, že Hartman v dobách nacismu nepublikoval ani jedno své dílo.

André Gertler maďarský houslista, se prosadil především jako propagátor moderní hudby - pro Supraphon natočil soubor houslových skladeb B. Bartóka. K nahrávce Hartmannova koncertu nemohl být vybrán interpret kvalifikovanější.

Ančerl tu je v roli "doprovázeče", citlivého, stylu dbalého a pozorného. Jsou to vesměs snímky z šedesátých let , zvukově vcelku dobré - jen houslový zvuk je místy poněkud ostrý - to ovšem byl i na původních LP deskách, které jsem svého času recenzoval.


Smetana Má vlast

Igor a Renata Ardaševovi čtyřruční klavír

CD Supraphon SU 3712

Leckdo se podiví - proč úprava orchestrálního díla, které už bylo tolikrát hráno a jeho budoucnost jako součásti živého koncertního repertoáru byla už v dobách života Bedřich Smetany zajištěna? A přece tuto klavírní úpravu pořídil sám skladatel. Bylo pro to několik důvodů - z těch objektivních upozorňuji na faktický stav hudebního života druhé poloviny předminulého století u nás. Orchestrálních koncertů zdaleka nebylo tolik, jako dnes - o kvalitně reprodukované hudbě si mohli příznivci hudby jen zdát. Ale byl tu klavír, instrument všestranný a co do zvuku už dokonalý - nezbytná součást domácnosti jen poněkud zámožnější rodiny a ovšem významné středisko každého měšťanského salónu. Hrát na něj nějak uměl kdekdo - ne jako dnes. A tak není divu, že hlavním prostředkem šíření hudby - už od komořiny - byly klavírní výtahy, a pro virtuózy transkripce. Dalším, subjektivním důvodem vzniku této klavírní úpravy, byla Smetanova nejistota zda, už jako hluchý, správně vypracoval partituru. Byla to tedy kontrola vlastního skladebného postupu. Co z této úpravy dnes vyčteme?

Podle mne tu je zřetelně vidět a slyšet co pokládal Smetana za významově důležité a co méně, je to i jakési připomenutí, že by bylo třeba se vrátit k původnímu znění Smetanovy partitury, která byla - jistěže v dobré vůli - všelijak upravována a modernizována, aby údajně lépe vyhovovala novějšímu ideálu orchestrálního zvuku.

Interpretace sourozenců Ardaševových je si zřejmě těchto skutečností vědoma: hrají prostě tak, aby vyniklo právě to, co sám Smetana považoval za podstatné. Což se týká například i temp, která leckterý - i světoznámý dirigent - přehání. Takže ne virtuózní kusy pro orchestr, ale geniálně prosté vyprávění, interpretované bez upřednostňování virtuózních prvků - to je skutečná Má vlast s přirozeným vrcholem v Táboru a Blaníku. Samozřejmě, že čtyřruční úprava je hodně náročná na souhru, v nahrávce se vyskytly i některá po této stránce ne tak dokonale zdařilá místa, ale to tu není věru podstatné, Smetanův záměr postihli výborně. (Existuje i úprava pro dvě ruce, kde souhra není problém, ta byla pořízená mnohem později - jestli se nepletu K. Šolcem. Je už neúnosně virtuózní a hlavně dbá na novodobou koncertní praxi víc, než na Smetanu).

Tuto nahrávku doporučuji k poslechu docela rád. Vlastně je k pochopení toho "co chtěl básník říci" nezbytná.


Ftipy

Nevypočítávej kritikovy omyly, může se stát, že některý vynecháš - především některý, který tě chválí.

Při koncertě o němž referuješ nespi, abys nemusel jen chválit.

Nevykládej o přestávce své názory, když pak chceš - musíš - napsat opak.

Před číslem, o němž budeš referovat odcházej nenápadně.



Za pár minut jedné árie si můžete pořídit ostudu na léta
aneb Ještě ze života muzikantů

Interpretem býti neradím nikomu: - jednu věc právě hraje, druhou cvičí, třetí opakuje a piluje a další plánuje, protože agenturám se musí vykázat reprezentativním výčtem toho, co má na repertoáru a co tedy může zahrát na požádání. Ten soupis bývá úctyhodně dlouhý a nechybí tam zpravidla jediný běžně hraný koncert s orchestrem, může jich být mezi 10 - 20, množství sonát a vůbec hudby mnoha různých stylů a období - od renesance k nejžhavější současnosti. A protože se hraje z paměti, je toho k udržování časem neúnosně moc. Například jeden titul V. Nováka Pan - je pětivětý, cca 50 minut hudby obsahující kus. Co vím, byli jen dva klavíristé, kteří jej hráli zpaměti.

Operní zpěvák aby při tom všem zpívání a hraní ještě dával pozor na paruku, oblečení, líčení, vhodnost pohybů, zevnějšek. Navíc je často nucen lézt po krkolomných schodech nebo zpívat pod pražícími - reflektory. Instrumentalisté jsou zase navlečení do fraku což je pracovní oděv vybraně nepohodlný.

Dosáhnut určité úrovně a hlavně se na ní udržet vyžaduje enormní úsilí, jehož plody lze kdykoli ztratit - doslova ve vteřině. Proto se každý interpret snaží využít času co nejvíc, a tak je agenti po světě přímo štvou. Tak vznikla odrůda dirigentů takzvaní světoběžníci, kteří jen cestují po světě a oddirigovávají stále stejný repertoár, který se prostě po nich všude žádá.

Interpreti jsou neuvěřitelným způsobem pověrčiví, nosí s sebou nejrůznější cetky, vykonávají před koncertem nejnemožnější obřady. Jsou ale muzikanti pověrám odolní, ale ani oni nejsou ušetřeni všelijakých úrazů:

Koncertoval cellista (jména uvádět nemohu - užasli byste příliš) po českém venkově. No prostě šňůra, každý večer koncert v jiném městě, namáhavá cesta, horko, po koncertě večeře, oslavy, přípitky….doprovázel ho znamenitý pianista, symfonický dirigent - a ke konci zájezdu se to stalo: Cellista hraje Dvořákovo Rondo a cítí, že klavír mu nějak nestačí. Tak zahraje jakoby v afektu, že jej ta hudba unáší a pootočí hlavu na klavíristu - hrůza, právě usínal. Ale cellista byl zkušený: Při nejbližší pauzičce se jakoby v nadšení rozmáchl smyčcem a citelně bodl klavíristu do nohy. A bylo vystaráno.

Hůře dopadl jeden možná vám známý tenorista. Ženil se mu kamarád, zkrátím to…. Přes značnou podroušenost se na jevišti držel i to vysoké céčko ve třetím dějství mu vyšlo, leč když jej Rusalka po prvním smrtelném polibku něžně uložila, usnul jak dřevo. Jeho další "líbej mne, líbej, mír mi přej !Polibky tvoje hřích můj posvětí" už nebylo. To hrál jenom orchestr. Ale princovo závěrečné "..umírám šťasten, umírám ve tvém objetí" byl průšvih naplno, protože tam má orchestr už jen držené dlouhé akordy. Že ho chtěli za tu nebetyčnou ostudu vyhodit? Inu chtěli, ale vyhoďte tenora a k tomu hvězdu!

Muzikanti jsou zpravidla zvýšeně citliví, protože žijí ve stresu a nejistotě, navíc zacházejí s emocemi ne právě slabými a protože nevědí, proč se jim daří pomocí svého nástroje či hlasu navázat kontakt s obecenstvem, obávají se podvědomě, že tu schopnost ztratí. A to pak vede k výstřelkům - k ješitnosti, náhlým přechodům z pocitu méněcennosti do nemožného velikášství, k různým podrazům.

Takže několik rad při styku s nimi:

Když se mluví před kumštýřem o jiných, nebo o jiném téhož cechu vyplatí se mlčet. Může se vám dostat - a to v lepším případě - odpovědi: "bóže, co na něm vidíte, taková hrající rakev…" Ale ani skladatelům neradno mnoho dodávat k jejich hře, pokud hrají jeho skladbu. To se musí takhle:

Hrál jeden slavný, leč postarší houslista přítelovu skladbu. Ten poslouchá za dveřmi u pódia a říká - "už to není ono, gicht je gicht…." Sotva houslista celý upocený vyjde, vrhne se mu kolem krku: "Pepíčku zlatej, to jsem si poplakal."

Souboje o nejlepšího hudebníka se odehrávaly odedávna, v poslední době se s nimi roztrhl pytel. Bývají vícekolové, první kolo za plentou, kde porota zná jen čísla. Vždy jsou předepsány skladby povinné a podle vlastního výběru. Jsou to spíš nervy, než hudba takže náhodnost výsledků může být vysoká. Nemám soutěže rád, ale přeji vítězům - také je často začerstva, nebo po letech v Haz zpovídám. Nakonec přece z některých, ba z mnoha z nich vyrostou či vyrostli muzikanti jedna radost. Však řada těch, jež jsem vítal do světa huby recenzemi jejich prvních "soutěžních" nahrávek, jsou dnes - po čtyřiceti letech kumštýři, s nimiž svět počítá: kolik je mezi nimi například koncertujících profesorů AMU .

Lubomír Fendrych





Další články tohoto autora:
Lubomír Fendrych

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku