Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 21.5.2003
Svátek má Monika




  Výběr z vydání
 >EKONOMIKA: Koruna v měsíčním horizontu pravděpodobně oslabí
 >REAKCE: Rodit doma?
 >FRANCOUZSKÉ POHLEDY: Lotrinské a šampaňské marmelády.
 >MROŽOVINY: Absolutně geniální posedlost
 >PSÍ PŘÍHODY: Obratný jako Houdini
 >TÉMA: Kdo chce být mučedníkem?
 >TÉMA: Sebevražedný terorismus
 >PRAHA: Vůz č. 2077 - tramvaj, barikáda a kavárna
 >FEJETON: Jen aby tu madurýdu udělal, aneb :Jak se máš Maruško?
 >UNIE Kolaps Evropské unie za dveřmi - a jak z toho ven
 >MÉDIA: Jenom jedny zprávy …
 >PENÍZE: Šance penzijního připojištění
 >NÁZOR: Volební právo dětí a mezigenerační konflikt
 >CHTIP: Zeměpis ženy a zeměpis muže
 >HUDBA A ZVUK: Hudební vývoj v nejranějším věku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
21.5. MROŽOVINY: Absolutně geniální posedlost
František Novotný

Když 22. května v "napoleonském" roce 1813 povila žena lipského policejního aktuára deváté dítě, věděla jenom ona, kdo je pravým otcem. Nebyl jím manžel Carl Friedrich Wagner, ale milenec Ludwig Geyer, herec židovského původu. Šest měsíců po narození chlapce, který dostal jméno Richard, aktuár Wagner zemřel a jeho žena se za Geyera provdala. Podle amerického muzikologa Roberta Gutmana si Richard Wagner svůj sporný původ kompenzoval nenávistí k židům a jedovaté úponky antisemitismu se plíží jeho životem stejně jako jeho dílem.
Hudebně nadaný mladík s vynikajícím prospěchem absolvoval humanitní studia zaměřená k filozofii, zprvu pomýšlel na poezii a drama, avšak záhy ho pohltila hudba. K ní byl vyškolen v přísné bachovské tradici lipským kantorem Weinligem od sv. Tomáše. Protože se chtěl vyhnout povinné službě v saské armádě, přijal v roce 1833 místo ředitele sboru v bavorském Würzburgu a od roku 1834 působil jako divadelní kapelník v Magdeburku.
Bylo mu 24 let, když se oženil s herečkou Minnou Plannerovou. Seznámil se s ní velice jednoduše, najal si byt v domě, kde herečka bydlela. Minna přivedla do svazku nemanželskou jedenáctiletou dceru Natálii, kterou měla v 16 letech se saským gardovým poručíkem von Einsiedelem. Vydávala ji za svou sestru, nicméně i tak se dívka stávala rozbuškou prudkých a hysterických manželských hádek, při nichž Wagner projevoval neobvyklou náchylnost k lamentacím a nářku.

Náladovost a útěky před věřiteli hnaly Wagnera z jednoho německého státu do druhého. Působil jako operní kapelník v Královci, pak 6 let v Rize, kde začal komponovat operu "Rienzi". Nikdy nedokázal žít v relaci se svými příjmy, neustále dlužil za krejčovské účty a za pořádání nákladných hostin. V roce 1839 utekl před věřiteli do Paříže a přestože nad ním převzal ochrannou ruku dobrosrdečný Meyerbeer, Wagner byl pobytem ve Francii krutě zklamán - "hlavní město románského úpadku", jak Paříž nazval, nemělo pro saského hudebního skladatele ani ždibec uznání, natož obdivu. Pro dějiny operní tvorby je významné, že v Meudonu během sedmi týdnů roku 1841 vytvořil skicu "Bludného Holanďana".

Vlastní rozkoš jediným zákonem.
Po návratu z Paříže v roce 1842 se Wagner dočkal prvního úspěchu a uznání. 20. října 1842 je v Drážďanech s velkým úspěchem uveden "Rienzi" 2. ledna 1843 neméně příznivě přijat i "Bludný Holanďan". Skladatel byl jmenován dirigentem drážďanské opery s ročním platem 1 500 tolarů. Roku 1845 uvedl svoji novou operu "Tannhäuser", avšak podle Gutmana marnotratný a libující si v přepychu, domýšlivý a nesnášenlivý Wagner, podle Thomase Manna melancholik, trpící nespavostí a nejrůzněji trýzněný je opět těžce zadlužen.
To již Evropou obchází strašidlo komunismu a těkavý Wagner, i přes své velkopanské sklony, se stává přítelem Bakunina, otce anarchismu. Přichází revoluční rok 1848 a k povstáním dochází i o rok později. Lidové bouře vypukají v Sasku, ve Slezsku, Porýní, ve Falci i v Bádensku. V Drážďanech vypuká povstání 3. května 1849, ulice jsou přepaženy barikádami. Saský král uprchl a vzbouřenci ustavili prozatímní vládu, na jejíhož poradce se pasoval Bakunin. Na barikádách je i Wagner, jenž křičí protimonarchistická hesla a do deníku si píše: "Chci zlomit moc mocných , zákonů a vlastnictví. Pánem člověka ať je vlastní vůle a vlastní rozkoš jediným zákonem!"
Saská vláda povolala proti povstalcům pruské vojsko, které povstání brutálně potlačilo. 9. května Wagner, Bakunin s dalšími revolucionáři z Drážďan utekli. Na rozdíl od Bakunina, který byl v Saské Kamenici dostižen a zatčen, Wagnerovi se za pomoci švagra podařilo dostat se do Výmaru a odtud do Švýcarska, kde žil v curyšském exilu 12 let.

Bohatá víla.
V roce 1851 se Wagner v Curychu seznámil s manželi Wesendonckovými. Pan Otto jako obchodník s hedvábím disponoval nejen solidním jměním, ale i krásnou dvacetiletou ženou Mathildou. Manželé byli uchváceni Wagnerem hudebníkem, pan Wesendonck financuje koncerty, na nichž skladatel diriguje Beethovena. To už je v Curychu i Minna, avšak Wagner je věrný jenom svému heslu, podle něhož je vlastní rozkoš je jediným zákonem. M. Pospíšil ve své wagnerovské stati uvádí, že "půvabná Mathilda se stala Wagnerovi při kompozici Tristana Venuší i múzou současně, zatímco její velkorysý manžel Otto zapravoval umělcovy dluhy. A americký muzikolog Gutman dodává, k Wagnerově spokojenosti bylo v dramatu třeba všech osob: Minny s jejími schopnostmi dobré hospodyně, Mathildy s jejím mladým půvabem i Otty s jeho penězi - Wagner upotřebil vše. Ostatně zůstal ve svém citovém životě vždy dítětem a cítil se zanedbáván, pokud k jeho osobě nebyly neustále obráceny zraky všech."
Je třeba říci, že ve šťastném švýcarském exilu mají základ nejlepší Wagnerovy práce, v prvé řadě úchvatné dílo "Tristan a Isolda", ale též gigantická tetralogie "Prsten Nibelungův".

Cosima.
Ani Mathilda ale nedokázala učinit Wagnera dlouhodoběji šťastným. Často bučím jako tele po chlévu a po vemeni matky živitelky, napsal Wagner svému dlouholetému příteli a skladatelskému kolegovi Franzu Lisztovi. Znal i jeho dceru Cosimu, která byla manželkou slavného pianisty a Lisztova žáka Hanse von Bülowa. Von Bülow si k Wagnerovi uchoval obdiv a přátelství a nepřestal dirigovat jeho díla i poté, co padesátiletý génius našel v pětadvacetileté Cosimě konečně svou "matku živitelku". Jejich trojúhelník interesoval celou Evropu a Cosima, kdykoli otěhotněla, si nebyla zcela jista, kdo je otcem. Když pak Minna zemřela, Cosima von Bulöwa definitivně opustila a utekla za Wagnerem na jeho sídlo v Triebschenu, neboť čas nuzování byl pryč.

Králův Wagner a Wagnerův král.
Aniž to tušil, měl Wagner oddaného obdivovatele v bavorském korunním princi Ludvíkovi. Když se stal králem, osmnáctiletý Ludvík II. Bavorský se Wagnerovi ze své lásky vyznal, v roce 1864 skladatele pozval do Mnichova a dal ho na výplatní listinu dvora. Chybou bylo, že ani jeden z této podivné dvojice ve svém egocentrismu neznal míru. Můj milovaný krásný zázraku, můj příteli! Žádnou ženu, rodiče, žádného bratra, žádné příbuzné, nikoho nemiluji tak vroucně a z celého srdce!, psal Wagner svému královskému protektorovi. Kolik v tom bylo vypočítavosti, servilnosti a exaltace, a kolik latentní homosexuality, když Wagnerova povaha se bezesporu vyznačoval silnou ženskou stránkou, je těžko říci.
Každopádně Wagner plenil královskou pokladnici s takovým gustem, že v roce 1865 se Ludvík II. musel na nátlak dvorské kamarily svého favorita vzdát. Podstatné ale bylo, že Wagnerovi zůstaly zachovány královské důchody, Ludvík II. hradil i nadále skladatelovy damaškové župany a černé sametové čepičky.
Největším plodem jejich "lásky" je novogotický hrad "Neues Schwannstein" stojící nedalo jihobavorského Füssenu v předhůří Alp. Pohádková stavba pohltila v 60. letech 19. století pěknou řádku milionů, aby byla používána jenom necelý rok. Ludvík II. nechal hrad postavit jako poctu Wagnerově opeře "Lohengrin", veškerá symbolika stavby je zasvěcena tomuto Labutímu rytíři a jeho legendě.

Kult sebe sama.
V šedesáti letech se Wagner stal uznávanou osobností světové hudby a operní tvorby. Jeho obdivovatelé se ale spokojovali s dílem a osobním kontaktům s prchlivým a hysterickým skladatelem se vyhýbali. Italská hudba pro něho byla "nenasytná děvka", francouzská "koketa se studeným úsměvem". Rivalové zase o něm tvrdili, že "samochvála a pompéznost jsou rysy veškeré wagnerovské produkce". Když roku 1871 přijal umělce v Berlíně kancléř Bismarck, prohlásil, že s takovou domýšlivosti se doposud nesetkal.
Wagner se pokládal za hudebního Boha a v této roli potřeboval svatyni, v níž by se holdovalo jenom jeho hudebnímu géniu. Založil společnost na vybudování divadla-svatostánku v Bayreuthu, kde by se směla provozovat jenom jeho díla. Jsem německý člověk, jsem německý duch, vyznával se Wagner a zapřáhl do svého božství německý nacionalismus. K podpoře ideálu národního divadla umění v Bayreuthu přitáhl nejen široké masy obdivovatelů, ale i významné osobnosti, jakou byl i filozof Friedrich Nietzsche, který se bayreuthskému projektu osobně věnoval.
Nietzsche zpočátku patřil k horoucím Wagnerovým obdivovatelům. Poprvé skladatele a jeho ženu Cosimu navštívil v roce 1869. Wagnerovu novou hudebně-dramatickou syntézu pokládal za znovuzrození antického ideálu a záchranu německé kultury. Sám tělesně neduživý opřel své názory o Schopenhauera a Darwina. Podle Schopenhauera je podstatou světa vůle a z Darwina vyvodil, že síla je největší ctností a slabost největším hříchem. Ve Wagnerových dílech pak viděl umělecké ztělesnění své filozofie. I když se postavy "Prstenu Nibelungova" chovají velice podobně - berou si vše, na co mají sílu - byl Nietzsche zklamán, když v roce 1876 shlédl světovou premiéru této hudební tetralogie.
V roce 1877 následovala posvátná scénická hra "Parsifal" s námětem Svatého grálu a Nietzsche se znechuceně od Wagnera odvrátil. Wagnerovo umění je nemocné. Problémy, které přivádí na jeviště, jsou problémy hysteriků... přehlídka invalidů... Hrdina, jenž vítězil, najednou bezmocně a celý zničený klesá před křesťanským křížem... Z Wagnera se stal pobožnůstkář... Lohengrin obsahuje slavnostní zákaz veškerého zkoumání a kladení otázek. Tím se Wagner stává zastáncem křesťanského pojetí - musíš a budeš věřit, to jsou slova, jimiž se opěvovatel sobectví, militarismu a aristokratismu rozešel se svým idolem.
Nicméně odkaz na křesťanství jako na základ západní civilizace s jejím pojetím milosrdenství, to, že Wagnerovi hrdinové pochopili, že jsou poplatni morálnímu řádu, zachránilo skladatele a jeho dílo pro budoucnost a umožnilo, aby se stalo jedním z vrcholů hudebního umění 19. století a přežilo i zneužití nacismem.

Kombinace psychologie a mýtu.
Jako u každého génia je nepochopitelné, jak Wagner ke svým dílům dospíval, kde se vzala idea propojit jevištní drama a hudbu do jediného ryzího slitku. Ač to v případě opery zní protismyslně, Wagnerova hudba je navýsost scénická a tak nabitá emocemi, že to, co bylo zkomponováno předtím, působí nevýrazně a někdy i jarmarečně. Wagnerova hudba je proud, tryskající gejzír citů, který se u jiných hudebních skladatelů v této mohutnosti nenalezne a při jejím poslechu tímto proudem stržený posluchač rázem zapomene na nesnesitelný infantilní charakter jejího tvůrce.
Wagner dokáže uchopit duši posluchače a unášet ji na vlnách tónů, kam si jen zamane. Přitom je to hudba sice aristokratická, nikoli však elitářská. Svatební pochod z "Lohengrina" doprovázel po celém světě k oltáři určitě již milióny dvojic a stal se samoznakem svatby.
Jako vrcholný představitel pozdního romantismu si Wagner volil pro svá hudební dramata téměř výhradně gotické náměty - středověké eposy, legendy a mýty, které sám přebásňoval do libret tak, že původní postavy moderně psychologizoval. Řídil se Nietzscheho představou, že tragédie je novou formou estetického vědomí, že je to především způsob vnímání světa a že pouze hudba může člověka k tomuto vnímání přivést.
K nejznámějším operám Richarda Wagnera patří "Bludný Holanďan", "Mistři pěvci norimberští", "Tannhäuser", "Lohengrin", "Tristan a Isolda" a "Parsifal". Zvláštní místo v jeho tvorbě zaujímá scénická slavnostní hra ve třech večerech a předvečeru "Prsten Nibelungův". Za základ použil rytířský epos ze štaufské doby "Píseň o Nibelunzích" a "Nářek nad hrdiny písně", který zkombinoval se severskou mytologií. V krutém příběhu, v němž vystupují bohové, trpaslíci, obři a polobožští nadlidé, je vylíčena cesta osudného Prstenu Moci, který nakonec způsobí i pád Wotanovy družiny bohů. Nedokáže mu zabránit ani rek Siegfried z rodu nadlidí, které si Wotan zplodil, aby za něho bojovali.

Kulturním štítem nacismu.
Richard Wagner zemřel 13. února 1883 v Benátkách, pět let předtím, než se narodil Hitler. Budoucí Führer objevil Wagnera již za svého předválečného pobytu ve Vídni a stal se jeho nadšeným vyznavačem. V roce 1923 poprvé navštívil vilu Wahnfried v Bayreuthu, kde žila rodina. Navázal úzké přátelství s Winnifred Wagnerovou, snachou skladatele, která organizovala každoroční byareuthský festival. Po nástupu nacismu k moci se Wagner stal modlou režimu a je třeba říci, že svým němectvím, antisemitismem a mytickou látkou o nadčlověku dokonale splňoval požadavky na "arijské nacionálně socialistické německé umění".
Nacismus sice nemohl postihnout již mrtvého skladatele, ale těžce zatížil jeho dílo. Kupříkladu až loni se v Izraeli uskutečnil první wagnerovský koncert, přestože se dá Wagnerovo dílo vykládat zcela jinak než nacionálně. Někdy koncem 70. let byl např. inscenován "Prsten Nibelungův" jako protikapitalistický epos - zlato Rýna, uzmuté rusalkám, z něhož je ukut osudový Prsten, symbolizovalo odcizený kapitál a zlo, které kolem sebe šíří, smrt, kterou každému majiteli přináší, pak představovalo nepřirozenou moc kapitálu.

Wagner dnes.
Wagnerova hudební dramata tvoří neodmyslitelný repertoár světových operních scén a vytvořila ryzí hudební kult pro tisíce nadšených obdivovatelů tohoto génia. Zpívat ve Wagnerovi je vrcholnou poctou pro každého operního pěvce, mezi něž se zapsaly i české interpretky Ema Destinová, Ludmila Dvořáková a Eva Randová, z pěvců pak v předchozí generaci slavný český tenorista Karel Burian, o němž Enrico Caruso prohlásil, že nikdy neslyšel tak skvěle zpívat Parsifala.
Vzhledem k reminiscencím na německou okupaci se na českých jevištích objevuje Wagner méně, než by si jeho čeští milovníci přáli. Na zneužití nacismem nejvíce doplácí "Prsten Nibelungův", i v minulém režimu byli přijatelní "Mistři pěvci norimberští", "Bludný Holanďan", "Lohengrin" a "Tannhäuser". Posledním svátkem českých milovníků Wagnera byla nedávná Pitínského inscenace "Tristana a Isoldy", díla doposud na českých jevištích vzácného. Český rozhlas pak oslavil letošní kulaté výročí skladatelova narození sérií kompletních nahrávek a přenosů jeho hudebních dramat.

O úspěchu umělce nerozhoduje jeho život, ale jeho dílo. Vzájemný vztah obého může být ve Wagnerově případě použit jako ilustrace neostré hranice mezi genialitou a zrůdností, avšak to posluchače jeho hudby naprosto nemusí zajímat. Ať už byl její autor jakýkoli, ta hudba je božská a pomáhá člověku žít, snášet vlastní smrtelnost. Její charakter pak nejlépe vystihují Nietzscheho slova: Dionýský duch v hudbě nám umožňuje uvědomit si, že každý živý tvor musí být připraven čelit bolestnému zániku. Nutí nás hledět do tváře hrůzám individuální existence, aniž při tom pohledu zkameníme.

Psáno v Praze 20. 5. 2003. Prameny: Stať dr. M. Pospíšila v programu k "Lohengrinovi", Státní opera Praha, Louis Barthou, "Milostný život Richarda Wagnera", L. Gane, K. Chanová, "Nietzsche"


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku