Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 21.5.2003
Svátek má Monika




  Výběr z vydání
 >EKONOMIKA: Koruna v měsíčním horizontu pravděpodobně oslabí
 >REAKCE: Rodit doma?
 >FRANCOUZSKÉ POHLEDY: Lotrinské a šampaňské marmelády.
 >MROŽOVINY: Absolutně geniální posedlost
 >PSÍ PŘÍHODY: Obratný jako Houdini
 >TÉMA: Kdo chce být mučedníkem?
 >TÉMA: Sebevražedný terorismus
 >PRAHA: Vůz č. 2077 - tramvaj, barikáda a kavárna
 >FEJETON: Jen aby tu madurýdu udělal, aneb :Jak se máš Maruško?
 >UNIE Kolaps Evropské unie za dveřmi - a jak z toho ven
 >MÉDIA: Jenom jedny zprávy …
 >PENÍZE: Šance penzijního připojištění
 >NÁZOR: Volební právo dětí a mezigenerační konflikt
 >CHTIP: Zeměpis ženy a zeměpis muže
 >HUDBA A ZVUK: Hudební vývoj v nejranějším věku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Francie  
 
21.5. FRANCOUZSKÉ POHLEDY: Lotrinské a šampaňské marmelády.
Marcela Bendáková

Téměř každá francouzská oblast má nějakou gastronomickou zvláštnost, které si tam náležitě považují a všude se jí chlubí. V Lotrinsku, především v Nancy a Metz, to jsou mirabelky. Ano, ty malé žluté blumičky, co se najdou i v leckterém našem sadu, a kterým moje babička říkala špendlíky. Na první pohled žádná exotická vzácnost, pokud se nepěstuje na 400 000 stromech, jejichž úroda představuje asi 70 % celé světové produkce. To se potom opravdu z malé slívy stane symbol kraje. Jejich pěstování se rozšířilo po prohrané válce roku 1870 na bývalých vinicích. A setkáváte se s nimi opravdu na každém kroku. Není tu cukrárna a pekárna, která nenabízí rozmanité koláče s tímto ovocem, ve výloze jsou vyrovnané sklenice všech velikostí s marmeládou nebo kompotem, po boku láhví s mirabelkovou pálenkou. Na sklonku léta se konají velké mirabelkové slavnosti s trhy a volbou Miss Mirabelle. Kvůli štíhlé láhvi "špendlikovice", kterou jsem dostala od svých přátel, vyplavaly na povrch některé moje temné vlastnosti. Byla tak jemná a výtečná, až ve mně probudila lakomce a frťánka dostávali opravdu jenom nejlepší kamarádi. A i těm jsem nalévala hluboko pod rysku, aby lahodná tekutina vydržela co nejdéle.

Lotrinskou krajovou specialitu jsem tedy okusila v nejrůznějších podobách vlastními chuťovými pohárky. Na další jsem narazila při dohledávání informací v kraji Champagne. Je také ovocná. Bar-le-Duc - renesanční městečko z minulého itineráře, je považováno za metropoli rybízu. Také z něho vyrábějí leccos. Bonbony, rybízový moučník zvaný vévodský, ... jak jinak, když zde bylo sídlo vévody..., nebo svěže perlivý alkoholický nápoj. Z celé nabídky mě nejvíc zaujala marmeláda. Proč, když tu i u nás vyrábí každý, kdo má na zahrádce alespoň dva keříky rybízu? Kvůli technologickému postupu. No schválně, porovnejte si ho s tím svým. Zdejší džem má prý tradici sahající do roku 1344 a vyrábí se z odpecičkovaného rybízu. Postup je jednoduchý, i když vyžaduje trochu zručnosti a spoustu trpělivosti. Rybízovou kuličku uchopíte mezi palec a ukazováček, seříznutým husím brkem propíchnete slupičku, a aniž pochroumáte dužinu, odstraníte jadýrka. A pokračujete pěkně bobulku po bobulce, až získáte, zhruba po třech hodinách piplavé námahy, přibližně kilogram suroviny. Vložíte ji opatrně do cukerného nálevu a lehce povaříte, aby se uchovala vůně a barva. Tak jak, děláte to podobným způsobem? Ani náhodou, co? Vybavuji si výrobu skvělého rybízového rosolu své babičky, při které jsem musela jako robě každé prázdniny asistovat. Ta rybíz umlela, propasírovala přes plátno a šťávu dlouze svařovala. Pracná příprava mi přišla jako vrcholný "vopruz", raději bych chroustala semínka. Ovšem v porovnání s výše popsanou metodou …

Není divu, že se této speciální marmeládě přezdívá barský kaviár a je dodneška považována za dosti luxusní zboží. Dopřávali si ji na královském dvoře, vychvaloval ji Victor Hugo, každé ráno mlsal Alfred Hitchcock. A nejslavnější zdejší rodák, Raymond Poincaré (prezident v letech 1913-20), zavedl její konzumaci v elysejském paláci.

Aby to nebylo tak přeslazené, nakonec drobnost z jiného - slaného soudku. Že to není jenom marmeládový kraj dokazuje jen několik kilometrů vzdálené sympatické městečko St. Menehould. Zdejší specialitou jsou vepřové nožičky. Do prezidentského paláce to s nimi nedotáhli, ale mě konečně došlo, co to před lety při mém průjezdu na náměstí inzerovalo to růžové kašírované prase.

A ještě doušku o kořalce. Pálence se ve Francii říká roztomile "l´eau-de-vie" - živá voda. Což by mohlo malinko naznačovat, čím to vlastně v pohádkách kropili nebo napájeli mrtvé krále a princezny. Nedivím se, že po požití několika kapek čiperně vyskočili. Jen mě honem nenapadá, co byla ta mrtvá voda ...




Další články tohoto autora:
Marcela Bendáková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku