Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 4.6.2003
Svátek má Dalibor




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Vyjádření názoru se nesmí trestat vězením!
 >POLITIKA: Armádu čeká více změn než dosud
 >MROŽOVINY: Základní bezpečnostní problém Evropy (a Česka)
 >ŽERTÍK: A všichni budou konečně šťastní!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Okouzlující návštěva Paříže
 >PSÍ PŘÍHODY: Aféra s včelou
 >NÁZOR: Ošklivý sen koalice i koncesionářů
 >TÉMA: Český sen - Vám to asi nedojde...
 >MOBIL: Trápení s hlasovou schránkou
 >GLOSA: Blbě načasovaný Český sen
 >NÁZOR: Proč do EU?
 >EKONOMIKA: Slabý dolar může být problémem pro Evropu
 >UNIE: Evropská mumie
 >GLOSA: Češi objevili kámen mudrců !
 >PENÍZE: Na dovolenou jenom s kartou? Rozhodně ne!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
4.6. MROŽOVINY: Základní bezpečnostní problém Evropy (a Česka)
František Novotný

Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že za 10 dní česká veřejnost řekne vstupu do EU ano. Nejen z vládní kampaně, z diskusí a polemik, které se již několik let o vstupu do EU vedou, ale i z názorů skalních odpůrců vypadlo to nejdůležitější - strategický pohled na celou záležitost.
Veškeré diskuse se zatím omezují toliko na ekonomiku, na to, kolik z Evropské unie vymáčkneme a kolik zase naopak vymáčkne ona z nás. Vládní politikové se chlubí, že sjednali ty nevýhodnější podmínky, operují příspěvky na rozvoj regionů, volným přístupem na evropský trh, svobodným pohybem po Evropě a studijními možnostmi pro mladé, opozice naopak upozorňuje na vnitřní náklady vstupu a diskriminační opatření, omezující kupříkladu volný pohyb českých pracovních sil i po nabytí členství.
Celý problém vstupu do EU byl tak veřejnosti předestřen jen v jedné rovině - a to ještě v té méně důležité rovině ekonomické. Někdo může namítnout, že právě rovina ekonomická je ta nejdůležitější, že o peníze přece vždy jde až v první řadě. Měl by pravdu, kdyby EU zůstala výhradně tím, čím byla v době, kdy si do ní Česko přihlášku podalo, kdyby se stále jednalo jenom o ekonomickou strukturu bez mocenských ambicí. To už ale není pravda, právě probíhajícími pracemi na Evropské ústavě překročilo společenství svůj ekonomický Rubikon a rozhodlo se pro tažení, které má z EU vytvořit globální mocenský faktor. Znamená to, že kromě ekonomického získává unie i rozměr geopolitický, což by se mělo, jak diktuje zdravý rozum, promítnout v kandidátských zemích i do diskusí o vstupu. A vzhledem k zanedbání a strategickým rizikům, jež jsou s takovými ambicemi spojeny, je tato geopolitická rovina vstupu dlouhodobě důležitější než ekonomická.
Jenže na takové diskuse již není čas - a to je na pováženou, i kdyby vše ostatní bylo v pořádku. Jenže není - události posledních měsíců nasvědčují, že EU, která se chce stát globálním mocenským hráčem, buď neví, nebo skrývá, jakou hru má vlastně hrát, když nemá jasno ani v základní bezpečnostní otázce Evropy. Ta zní - je EU schopna bojovat s islamistickým terorismem sama?

Proč tato otázka.
Napřed si pokusíme doložit, že položená otázka je opravdu základní bezpečnostní otázkou Evropy. Ačkoli se o islamistickém terorismu hovoří jako o světovém nebo globálním, platí toto označení jenom prostorově, nikoli geopoliticky. Podle výběrů cílů a podle ideologie samotných teroristů se naopak jedná o terorismus velice selektivní, zaměřený výhradně proti Západu. Přívlastek "světový" je pak zavádějící, když kryje selektivní válku proti euroatlantické civilizaci. Islamistický terorismus tedy nevyhlásil válku světu, ale pouze jedné civilizaci, takže nevidím důvod proč nenazývat tuto válku válkou civilizační - tak, jak ji chápe Bushova administrativa a podle toho koná.
Kandidáta členství v této nové EU, jež se pokouší o globální mocenskou hru, by již mělo zarazit, že je to právě unie, která se brání současné realitě doutnavé civilizační války, že to jsou její politikové, kteří o konfliktu hovoří jako o "světovém terorismu", aby jej mohli prohlásit toliko za apolitický "policejní problém".
Ostří teroristických útoků je sice téměř výhradně zaměřeno proti USA a Izraeli, nicméně žádný terorista nikdy veřejně nevyhlásil, že Evropa je jako cíl vyjmuta. Vzhledem k civilizačním hodnotám, které jak Starý, tak Nový svět sdílejí, nelze pak doposud existující šanování Evropy chápat jinak než jako taktiku teroristů, která má oddělit Evropu a Ameriku ještě něčím jiným než Atlantikem.

Podle odmítavých reakcí EU na konkrétní protiteroristické akce USA lze usuzovat, že tato taktika vrazit mezi Evropu a Ameriku klín v podstatě teroristům vychází. Pozorovatel se nesmí nechat zmýlit verbální stránkou, neboť slovy "bojuje" bruselská byrokracie proti terorismu velmi zdatně. Když ale dojde na lámání chleba, "Brusel" přestává existovat a do popředí se dostávají partikulární mocenské zájmy velkých kontinentálních členů - Paříže a Berlína.
To nevěští pro budoucí společnou zahraniční politiku a mocenské vystupování evropského superstátu nic dobrého. Vzhledem k dlouholeté podpoře Arafatovy administrativy, která vlastně fungovala jako vlivová agentura islamistického terorismu, vyvstává kupříkladu otázka: Do jaké míry by byla samostatná Evropa, bez atlantické vazby, ochotna garantovat bezpečnost státu Izrael? Mohla by vzniknout situace, v níž by osamocená Evropa byla schopna Izrael i odepsat, když především tento stát je kamenem úrazu mezi Západem a arabským světem?
Pokud se tyto otázky jeví po porážce Saddámova režimu jako hypotetické a silně nepřípadné, když se na Blízkém východě blýská na lepší časy, je to prostě jenom proto, že USA po 11. září 2001 konaly tak, jak konaly. A to znovu nastoluje otázku, zda by měla EU vůli bojovat proti terorismu jako samostatný hráč - a na počátku 21. století činí z této otázky základní bezpečnostní problém našeho kontinentu.

Historické paralely.
Je zbytečné, abych skrýval svoje přesvědčení, že Evropa sama o sobě tohoto boje schopná není. Nic není zadarmo, evropskou kulturní rozmanitost a to, že tento kontinent 2000 let fungoval jako zkušební polygon rozličných konceptů společnosti, zaplatila Evropa ve 20. století ztrátou mocenské samostatnosti. Ač je matkou moderní demokracie, nedokázala sama vzdorovat ani Hitlerově nacistické diktatuře, ani komunistické diktatuře Stalinově a jeho následovníků. V obou případech musely ve prospěch demokracie intervenovat USA. Na jejich bedrech leželo nejen financování spojenců v obou světových válkách, ale k dosažení vítězství bylo nutno zapojit i lidské a průmyslové zdroje Nového světa.
Islamistický terorismus je ohrožením téhož druhu a průběh posledních let dokazuje, že na mocenské slabosti Evropy se ani v 21. století nic nezměnilo. Spíše se ještě prohloubila. V posledních 50 letech se západní Evropa, chráněna "atlantickým valem" USA, oddávala budování sociálního státu. Minimální náklady na obranu umožňovaly především Německu, aby rychle zaujalo ztracené místo mezi ekonomickou elitou světa, a celé EU pak vynakládat nebývalé sumy na sociální jistoty. Proto dnes vojenské síly členských států neodpovídají jejich ekonomickému významu a s výjimkou Velké Británie nejsou schopny rychle a globálně reagovat.
Válka v Iráku prokázala, že v boji proti režimům, které s různým stupněm přímosti podporují islamistický terorismus, se USA bez pomoci EU obejdou, ale obráceně by to platilo stěží.

Irácká zkušenost.
Tažením v Afghánistánu a hlavně v Iráku USA prokázaly, že válku s terorismem myslí vážně. Jejich zahraniční politika, respektive strategická doktrína má čitelnou tvář - i pro ty, kteří ji pokládají za ďábelskou. Američané jsou odhodláni obětovat i životy za hodnoty euroatlantické civilizace a pro tyto účely mají k dispozici dvousetletou nepřerušenou tradici zásad, které sice podstatně modifikovali, ale nikdy z jejich základu neslevili, včetně wilsonovského přesvědčení, že zahraniční politika toho kterého státu je odvislá od jeho vnitřního uspořádání, že stupeň zahraniční agresivity je nepřímo dán mírou demokratizace jeho institucí.
Přestože jednotlivé evropské velmoci mají ještě delší strategickou minulost, žádná společná strategická zkušenost neexistuje. Británie svá nejlepší mocenská léta strávila ve "skvělé izolaci", když hrála roli jazýčku na mocenských vahách, Francie toužila ovládnout střední Evropu a z německých opožděných pokusů o vlastní strategickou hru byla vždy krvavá lázeň - napřed pro sousedy a pak pro celý svět.
Ve strategickém ohledu by tedy evropský superstát musel vařit z vody, čímž se vyjevuje, jak je jeho vznik umělý - jak má napřed vzniknout nástroj, pro který se bude zpětně hledat užití. Přístup francouzsko-německého bloku k iráckému konfliktu pak ukázal, že podle představ tohoto hnacího motoru unijní integrace nemá být strategickým smyslem evropského superstátu obrana před islamistickým terorismem, když, což zase vyplývá z jednání Konventu o Evropské ústavě, vzniklý politický celek by usiloval o "atlantickou" emancipaci, o rozvolnění vazby na USA. Vznik evropského superstátu tak neposiluje evropskou bezpečnost, ale naopak generuje bezpečnostní riziko.

Česká bezpečnostní rizika v EU.
Odpověď na zásadní otázku zahraniční politiky proponovaného evropského superstátu - zda se zapojit do boje proti islamistickému terorismu po bok USA, nebo zůstat stranou a lovit v poněkud kalných neutrálních vodách - má další bezpečnostní význam pro Česko a všechny kandidátské země z bývalého sovětského bloku. V geopolitice se nelze spoléhat na rétoriku, ale je nutno brát v úvahy především strategické potenciály jednotlivých subjektů. A z toho všeho, co bylo uvedeno, ze strategické minulosti dnešních unijních lídrů vyplývá, že nový evropský superstát, pokud by se vzdal atlantické vazby, by měl především potenciál k ovládnutí středoevropského prostoru - k ovládnutí ekonomicky slabších bývalých sovětských satelitů.
Snaha Velké Británie brzdit evropskou integraci a angažovanost Blairova kabinetu na straně USA v irácké válce je pak z tohoto zorného úhlu ještě více pochopitelná. Neboť Británie nedělá nic jiného, než co dělala po celé 19. století - snaží se v rámci EU omezit německo-francouzskou hegemonii na kontinentě a stůj co stůj udržet atlantickou vazbu, která těmto německo-francouzským snahám nasazuje mocenskou ohlávku.

To, čeho jsme dnes svědky, je toliko pokračováním tradičních politik evropských mocností, pravda, pod pláštíkem EU, respektive pod ještě sofistikovanější maskou navrhovaného evropského superstátu. Soudím, že rizika, která z toho pro Česko vyplývají, nelze řešit tím, že bychom zůstali stranou. Naopak, jediná šance je v členství a v zasazení se o udržení atlantické vazby, o taková pravidla evropské zahraniční politiky, která by ani náhodou nemohla narušit operativnost NATO. Tím by se eliminovalo jak riziko vyplývající z islamistického terorismu, tak riziko z historického tíhnutí francouzsko-německého tandemu podřídit si střední Evropu. Je v bytostném zájmu Česka, aby mělo "v záloze" garanta své nezávislosti zpoza Atlantského oceánu.
Z bývalých sovětských satelitů je si této strategické nutnosti nejzřetelněji vědomo Polsko. Ačkoli v jeho čele stojí ještě socialističtější vláda než Špidlova, stalo se v irácké válce přímým spojencem USA, aniž by se ohlíželo na odpor Berlína a Paříže. A prezident Kwaszniewski neváhal několikrát veřejně prohlásit, že Polsko zůstává neochvějným americkým spojencem a pokládá USA za garanta své demokracie. Bohužel, v Česku se nikdy strategické myšlení nenosilo a v případě Špidlova kabinetu dosáhlo absolutního dna. To, co se v iráckém konfliktu zpočátku jevilo jako taktické lavírování, se nakonec ukázalo jako bezkoncepční bezradnost - s náznaky, že ve vládní ČSSD jsou přímo lidé, kteří zahraniční politiku vlády rozkládají zevnitř (Kavanův a Falbrův návrh na protiválečnou rezoluci na sjezdu ČSSD). Ze současné garnitury politiků je si jenom poslanec Zahradil z ODS vědom skutečnosti, že vazba na USA je pro Česko strategickou nezbytností, po vstupu do EU ještě více než před ním.

Psáno v Praze 3. 6. 2003


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku