Potkal jsem ji jednoho mrazivého prosincového podvečera na vrcholku Anduláku. Já se tam nacházel proto, že pokaždé, když mám narozeniny, neudržím se a dám si nějaké pěkné předsevzetí. Například: "Méně alkoholu, žádné cigarety, žádné kafe a denně pohyb. Letos už bez debat!! Jinak jsem bahno, páchnoucí bahno a nic než bahno!!!" Taková slova musí být nutně následována chrabrými činy, aby se nestala vodou na mlýn všemožných posměváčků a pochybovačů.
Letos, podobně jako v několika minulých letech, jsem v záchvatu prvotního nadšení nazul běžky a vydal se pokořit nejbližší kopec. Před domem jsem ještě do popelnice odhodil poloprázdnou krabičku modrých el-emek, zapalovač a dvě balení Jihlavanky. Po strhujícím nástupu mě ve výšce kolem 410 m n.m. zaskočil nedýchatelně řídký vzduch. Byl jsem nucen zvolnit tempo a tím předejít rozvoji výškové nemoci, která by v extrémním případě mohla vyústit až v nekontrolovatelné přemístění plicní tkáně z vnitřku mého hrudního košíčku na zmrzlý sníh. Zkušené horaly mezi Vámi jistě napadne, že by bylo v takovém případě nejrozumnější pomalu sestoupit do základního tábora. Jenže, k hospodě Avalon, která se nacházela nejblíže pode mnou, bylo v tu chvíli něco přes tři kilometry. K chatě Bystrá, která se nachází ve výšce 559 m n.m., jsem to ale měl v ten moment co by bez běžek závějí dobrodil. Chtěl jsem tedy za své útočiště před zimou a následky extrémního sportu zvolit právě Bystrou. A to i proto, že tam vaří nejskvělejšího turka s rumem na světě a stále ještě prodávají kusovky. Těšil jsem se, jak v příjemném teple praskajícího krbu zvláčním a snad již posté mi dojde, že teprve důsledným pěstováním neřestí se život stává opravdu krásným. Už jsem se viděl, jak se po dvou, třech hodinkách pozorné péče hostinského Vráti vracím zpět do města. Sice opět poražen, ale zase na rok osvobozen od pokušení nepodléhat pokušením. Představy o tom, jak si před usnutím provoním ložnici kvalitním tabákem, byly třešničkou na dortu mého snění. Jen aby mě při nočním rabování vlastní popelnice zase nenačapal starej Jožák. Od loňska se na mě spiklenecky šklebí pokaždé, když jdu s košem.
Potkal jsem ji, protože letos měli na Bystré zavřeno. Když jsem zjistil, že mé plány ohledně večera jsou v troskách, vydal jsem se jen tak nazdařbůh nejbližší upravenou stopou. Narazil jsem na ni znenadání, poté co jsem ujel asi kilometr po hřebeni kopce. Stála opřená o strom na kraji lesa. Lesklé havraní vlasy jí sahaly až do pasu. Všude kolem několikametrová vrstva sněhu, teplota vzduchu hluboko pod bodem mrazu a ona měla na sobě jen bleděmodré bikiny. Jejich vrchní díl byl tak nepatrný v porovnání s tím, co měl zakrývat. Ladností svých křivek se podobala výtvorům antických sochařů. Zkrátka - byla překrásná.
Když jsem ji spatřil, napadlo mě, že jsem se musel pořádně přiotrávit koncentrovaným kyslíkem a ona, že je pouze trojrozměrná halucinace, jejímž vznikem mi chce dát můj přetížený organismus najevo, že tentokrát jsem to doopravdy přehnal.
"No to je dost. Už jsem se bála, že nepřijedeš." prohlásila svůdně nakřáplým hlasem a hezky se usmála.
"My se známe?" opáčil jsem a zapřemýšlel, jak moc jsem mimo, když můžu se svou líbeznou halucinací tak živě komunikovat.
"Já tě znám." Melodie jejího hlasu vyjadřovala něco jako - možná, snad či doufám "Jasmína," představila se a nastavila mi tvář k polibku.
"Co je?" zabručela naštvaně, když jsem nereagoval, a pokusila se mě zhypnotizovat svýma čokoládově hnědýma očima. Nasucho jsem polkl a zahájil oblíbenou seznamovací hru - kdo dřív mrkne. Nebyla moc silný soupeř. Po pár vteřinách spojení přerušila a upřela pohled na špičky mých bot. Zmocnil se mě pocit nepatřičnosti, asi jako kdybych stál v ložnici hraběnky Colloredo-Mansfeldové v zabahněných holínkách. Odepjal jsem tedy běžky a zabořil se po kolena do sněhu. Pocit nepatřičnosti se transformoval v pocit trapnosti. Jasmína se začala řehtat. To mě trochu uklidnilo. Vím, že nemám čím oslnit, alespoň jsem pobavil.
"Něco bych od tebe potřebovala" prohlásila poté způsobem žen, které nejsou zvyklé slýchat záporné odpovědi. Takové jednání mě dráždí. Zarytě jsem mlčel a přitom doufal, že výraz, který jsem ke svému mlčení přibalil, je opravdu výrazem lhostejného drsňáka. Jedna kámoška mi před časem v podobné situaci řekla, že vejrám jak nedovařenej knedlík. Jenže ona byla tenkrát opravdu hodně naštvaná. A navíc uměla splácat akorát tak špagety se špenátem. Tím pádem nemohla být v otázce knedlíků ani zdaleka kompetentní.
"Slyšíš mě?" Jasmína vypadala trochu zmateně. Jako by opravdu předpokládala, že bych to její řvaní mohl na těch půl metru přeslechnout.
"Dám ti bundu a svetr. Taky ti můžu půjčit šusťáky. Sice budu v tátovejch jegrovkách vypadat jako namrzlej pošuk, ale při záchraně života bližního svého nemůže být člověk přehnaně malicherný. Jen nevím jak s botama. Svoje ti dát nemůžu. Byly by ti velký, chápeš?" Argument týkající se obuvi byl lehce podlý. Jenže, já si ještě dovedl jakž takž představit, že přijdu při záchraně života své bližní do řečí, ale přijít při té taškařici taky o nohy, tak tomu jsem se vzpíral. "Pokusím se tě dolů snést." zvolil jsem vzápětí dostatečně mužný, i když hodně málo realistický přístup. Reagovala opět hlasitým smíchem. Sbohem zbytky mého sebevědomí.
"Nepotřebuju od tebe, abys mě někam nosil. Naopak. Sama tě chci unést. Do tepla. K moři. Tam nebudeme potřebovat ani boty, ani jegrovky." Řekl jsem si, že buď je ona cvok jak Karlštějn nebo já musím bejt kvalitně zkouřenej. Z chlastu jsem to mít nemohl. To, co stálo přede mnou, se totiž bílý myšce nepodobalo ani náhodou.
"Podívej, já jsem normálně bludička. Taková ta éterická bytost, co běhá po blatech s lucerničkou a zachraňuje životy zbloudilých alkoholiků. No, a protože jsem se s jedním z těch chlápků trochu zapletla, proměnila mě naše šéfka, mimochodem protivná stará panna, v holku z masa a kostí. Zatím mám ještě zbytek nějakých těch nadpřirozených schopností, ale během pár minut o ně přijdu. Potom ze mě bude úplně obyčejná osmnáctiletá buchta. Nemám ani základní školu a ve vašem světě budu něco jako sirotek. Táta hejkal se mě totiž určitě zřekne. Co myslíš, že mě pak čeká. V lepším případě doživotní pracák a v tom horším pupkatej prasák! ….nebo pasák.....? Jenom chlap s dostatečně pevnou vůlí, kterej má navíc dneska narozeniny, mě může zachránit. Seš široko daleko jedinej, kdo vyhovuje druhý podmínce. Budeš mít to srdce poslat mě definitivně ke dnu?!"
"Tam už jsi, pokud se spoléháš na mou vůli" napadlo mě. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Tohle přece nemohla být pravda.
Ona si to vyložila tak, že jí v tom jako nenechám. Přiskočila ke mě a cvrnkla mě do čela. Na chvíli se setmělo, a když se zase rozsvítilo, rozsvítilo se opravdu pořádně.
Mé uši byly rázem plné zpěvu šplouchajících vln, můj nos si pochutnával na nejjemnějších odstínech vůní jodidované soli a oči…..oči nevěřícně zíraly na výjev, který by mohl méně odolnému jedinci, než jsem já, vyorat do duše hlubokou brázdu. Nejkrásnější ženská, jakou jsem kdy v životě potkal, se ke mně blížila poledním sluncem rozžhavenou pláží a smyslně se pohupovala v bocích. Vlahý vánek si pohrával s jejími kadeřemi. Když byla pár kroků ode mě, vláčným pohybem pravé ruky si upravila neposlušný pramen vlasů a svůdně se usmála. Po modrých miniplavkách zbyla jen světlejší místa na její jinak dokonale opálené kůži. Celá ta scéna vyjadřovala jediné. "Vezmi si mě!!! Hned, teď a tady!!!" Bleskově jsem ze sebe serval větrovku, mikinu s nápisem University of Columbia, moirové tričko, běžkařské boty, vlněné ponožky i šusťáky. Před odložením posledního kusu oděvu - otcových jegrovek, jsem malinko zaváhal. Přece jenom, vzniklá situace na mě kladla nemalé nároky a já měl trochu strach, zda jsem schopen obstát. Pocit tlaku v jistých místech, a vzdutí jegrovek tamtéž, naznačovaly, že se není čeho obávat. Chtěl jsem tedy pokračovat v započaté činnosti, když mi to došlo. Jasmína přeci říkala, že jí může zachránit pouze muž s pevnou vůlí. Jasně. S pevnou vůlí, která dotyčnému umožní neschramstnout, co je mu nabízeno. S pevnou vůlí, pomocí které dokáže odolat pokušení. "Takový je tedy můj úkol!" zvolal jsem v duchu a hned si přísahal, že ho splním na jedničku. Zavřel jsem oči, zatnul zuby a začal zhluboka dýchat. Po nahých zádech mi stékaly lepkavé čůrky potu. "Kdybych tak měl alespoň malinkatý froté ručníček" napadlo mě, "hned bych měl větší naději na úspěch". Přišla až těsně ke mně. Naše těla se sice nedotýkala, ale nepatrná vrstvička vzduchu mezi nimi byla přímo přesycena erotickým napětím. Na tváři jsem ucítil závan jejího vzrušeného dechu. Rozumný člověk uvnitř mě, krůček za krůčkem ustupoval dravému zvířeti. "Vzal to čert! Není nic krásnějšího, než si pochutnat na zakázaném ovoci" připomněl jsem si své životní krédo. "Ať to stojí, co to stojí. Vždyť žijeme jen jednou." Shodil jsem jégrovky. "Ty čuně, to snad nemyslíš vážně" okamžitě mě pokáralo mé lepší já. Rozběhl jsem se směrem k vodě. Doufal jsem, že v mrazivém příboji snáze ovládnu své rozbouřené hormony. Běžela za mnou. Už jsem byl po kolena v moři. Ona se už už rukou dotýkala mého ramene. V tom projel mým chodidlem osten bodavé bolesti. "Dopr…" vzdychl jsem. Šplouchlo to. V tu ránu jsem měl ústa plná hořké břečky. Taky nos a všechny dutiny. Můj zuřivý boj o kyslík byl doprovázen škubavými nekoordinovanými pohyby všech končetin, trupu i hlavy. Nakonec však přece jen duch zvítězil nad hmotou a já se, více méně orientován v prostoru i čase, doplazil na suchý písek. Zůstávala za mnou červená pěšinka.
Po celou dobu, co jsem se snažil vydolovat z hlubin své šlapky osten mořského ježka, stála Jasmína nade mnou a tvářila se nevraživě. Při každém mém zasyknutí, kterých se při uvedené proceduře vydralo z mých prsou nespočet, přelétl po její tváři stín pohrdání. Považoval jsem to za součást zkoušky a v klidu se dál sebetrýznil. Zrovna, když jsem z hlasitým "jauuuu!!!" úspěšně dokončil onen náročný mikrochirurgický výkon, ozvalo se tiché "pink". Místo sexbomby vedle mě stála éterická bytost oděná v závoj z pavoučích vláken. Měla bledá líčka, plochý hrudníček a to, na čem se sedává, v podstatě neexistovalo. Taková miss Vitalinea. V poloprůsvitných prstících svírala skomírající lucerničku. Následovalo sotva slyšitelné "plesk". Najednou jsem seděl po pás ve sněhu. Mé svršky se válely všude kolem. Při oblékání jsem měl poněkud smíšené pocity. Radost ze splněného poslání se mísila s trýznivím strachem z omrznutí životně důležitých tělních výčnělků. K tomu všemu jsem měl tak trochu vztek na Jasmínu. Nemohla mi dát pár vteřin? Mohl jsem na sebe něco hodil už před cestou. .
"Tak supr, ne?" obrátil jsem se k ní v návalu nadšení.
"Ty neschopnej balíku!!! Ty impotentní bečko sádla!!! Ty zpráchnivělý poleno!!!" začala mi spílat. "Kvůli tobě teď budu navěky courat bažinama! Umíš si ty pitomče představit, co je to za šílenej život, když se každou noc musíš brodit ve sračkách a přitom víš, že tomu nikdy nebude konec? Víš, co je to za prokletí, takováhle nesmrtelnost? Měla jsem jen jednu jedinou šanci, dostat se z toho. A musela jsem natrefit zrovna na takovýho neschopnýho mantáka, jako seš ty!!!
"Ale já myslel….. pokusil jsem se o chabou obranu!
"Hovnajs!" přerušila mě a rozplynula se.
Na krajinu se snesl zimní soumrak. Obloha byla zatažená. K zemi se tiše snášely sněhové vločky. Cestou domů mě provázelo malinké bledé světýlko. Zmizelo, když jsem vjel do záře první z pouličních lamp.
Večer jsem strávil u Jožáka. Když jsem si před domem zouval běžky, zrovna vynášel odpadky. Pozval mě na kafe s rumem. Po prvním hrnku jsem došel k závěru, že myšlenkové pochody pohádkových bytostí a nás chlapů se opravdu výrazně liší. Po druhém hrnku jsem se rozhodl, že už mě nikdy za žádných okolností nesmí ani napadnout, dávat si nějaké předsevzetí. Ten večer jsem to ještě pětkrát otočil.
A co říct závěrem? Rána na noze se mi zanítila. Skalpel doktora Beneše mi zanechal v těch místech asi centimetr dlouhou památku. Bodlinu mořského ježka, kterou jsem vydoloval z kapsičky jegrovek, mám stále schovanou v tubě od prášků. V noci občas fosforeskuje. Jo, a často se mi zdává, jak se topím v bažinách.

Pardubice, květen 2003

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku