Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 30.6.2003
Svátek má Šárka




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Co by přinesla rovná daň obyčejným lidem ?
 >SPORT: 35 medailí z Dublinu
 >TÉMA: Reforma a zase reforma
 >ZAMYŠLENÍ: Pocit viny
 >MROŽOVINY: Řídký Klaus
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Parádníci na nákupech
 >PSÍ PŘÍHODY: Jen když nám to klape
 >OHLAS: Proč nás stojí ghetta tolik.
 >GLOSA: Myslí si, že je umělec…
 >DEMONSTRACE: Radující se děti a naštvaní šoféři
 >NÁZOR: Privatisace -Žijeme dnes.
 >POLITIKA: Co si neuděláš sám…!
 >NÁZOR: Potraty
 >LITERATURA: Gangsterské vyprávěnky
 >GLOSA: Pověst paní Heleny

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
30.6. MROŽOVINY: Řídký Klaus
František Novotný

V druhé polovině června se prezident České republiky Václav Klaus zúčastnil Světového fóra v americkém lyžařském středisku Beaver Creek na téma Stará a nová Evropa a nový antiamerikanismus, kde měl úvodní projev. Ve čtvrtek 26. 6. 2003 Lidové noviny pak přetiskly článek, v němž pan prezident seznámil čtenáře s názory, se kterými na fóru v USA vystoupil.
Podle vlastních slov autora článku "Jak je to s evropským antiamerikanismem?" je právě dnes seriózní dialog mezi Evropou a Amerikou mimořádně důležitý, což je premisa, se kterou se dá jenom souhlasit, když přesně diagnostikuje, že vztahy mezi Evropou (rozuměj EU) a USA procházejí nepřehlédnutelnou krizí. A o to je pro autora důležitější přispět k rozbíjení různých mýtů a nepochopení, které převážně v průběhu dvou posledních let vznikly. K nejzávažnějším podle Václava Klause patří mýtus o rozdílu mezi starou a novou Evropou (výrok ministra obrany USA Donalda Rumsfelda). Různé země Evropy samozřejmě mají různé zájmy, různé priority, různé loajality, různé historické zkušenosti, vzpomínky a obavy, ale zařadit celou tuto různost do slov stará a nová Evropa neumím a myslím, že to ani nejde, říká Václav Klaus ve svém článku.

Proti takto obratně stylizovanému konstatování se dá těžko cokoli namítat, nicméně právě v něm je skryto čertovo kopýtko principu rozmělňujícího zevšeobecnění, které obratný stylista dokáže použít ve svůj prospěch. Zdůraznění různosti, což je nepochybně pravdivé, totiž v tomto případě zastírá společnou a zcela specifickou zkušenost bývalých sovětských satelitů, dnes již prakticky členů EU, jež jsou si dobře vědomy role USA v porážce SSSR - na rozdíl od původního západoevropského jádra unie. A právě tento společný prožitek, který překlenuje "různost" Václava Klause, měl na mysli Donald Rumsfeld, když chtěl pojmenovat rozdílný přístup "staré" a "nové" Evropy k irácké krizi - aby jej pregnantně ozřejmil.
Je pikantní, že za mýtus, k jehož rozbití považuje za nezbytné přispět pokládá Václav Klaus praktiky, v nichž sám prokázal nebývalé mistrovství - když sám něco potřeboval pregnantně osvětlit. Mám na mysli stejně jednoduché slogany pro veřejnost, respektive pro voliče, pro politické klienty, které, když bylo zapotřebí, dokázal s nebývalou invencí okamžitě vymyslet. Pojmy jako "Sarajevský atentát", "opoziční smlouva" nebo "toleranční patent" jsou v politické praxi nepochybně týmiž mýty jako Rumsfeldova "stará a nová Evropa" a v oprávněné zkratce a na téže úrovni vystihovaly a vystihují podstatné rysy skutečnost.

V další části článku jako by si Václav Klaus byl vědom onoho malinkatého podtrhu na čtenáře a připouští, že některé evropské země nedávno prodělaly hlubokou systémovou změnu... vědí, že pád berlínské zdi a naši sametovou revoluci neumožnila německá Ostpolitik, ale postoje Ronalda Reagana a Margarety Thatcherové... vědí i to, kdo zajistil jejich vstup do NATO. Pak ale vyvozuje závěr: Tato loajalita jim pro další cestu dává jasný koridor, ale nedělá z nich provazochodce, kteří mají zcela nulovou volnost volby jednotlivých kroků své cesty... Nyní chtějí své zájmy prosazovat, což je - podle mého názoru - navíc velmi americké.
I za tímto výrokem je více skryto, než viditelně říká. Vychází z předpokladu, že není rozdílu mezi loajalitou komunistického satelitu k SSSR a demokratického člena NATO k USA. Podle Klause se jedná o veličiny téhož řádu a obě loajality jsou tedy stejně pochybné a stejně svazující - jako onen pohyb provazochodce po laně. Jinak řečeno, loajalita k autoritě je vždy pochybná - bez ohledu na kvalitu autority - a konservativec Klaus se tak bezděky ocitá na téže lodi jako západní levičáci, relativizující šmahem všechny hodnoty.
Pokud si tento postoj spojíme s jiným stanoviskem pana prezidenta - s názorem, že demokracie se nedá vyvážet - za nevyřčeného předpokladu, že se nedá vyvážet revoluce - docházíme k závěru, že Václav Klaus se projevuje jako fundamentální formalista, jemuž je forma nad obsah a navíc Klaus ekonom se dostává do rozporu s Klausem politikem.

Jsme s panem prezidentem Klausem zhruba vrstevníci a oba jsme museli vyslechnout mnohé hodiny marx-leninismu, v nichž se nám vtloukalo do hlavy historické poslání dělnické třídy uskutečnit světovou revoluci - tedy vývoz revoluce. Toto krédo komunismu nespadlo jenom tak z nebe, nebylo ničím jiným než jen novější formou starého mesianismu, který si Západ přisvojil prostřednictvím judaismu, a jenž není zase ničím jiným než jenom jinou formou evolučního zákona expansionismu. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, každá společenská formace, každá ideologie, každý stát provozoval vývoz moci v takové či makové podobě. Provozoval jej SSSR a provozují jej nepochybně i USA. Nejde tedy ani tak o fakt vývozu - jenž má sílu přírodního zákona a dá zrušit asi stejně snadno jako gravitace - jako o to, co se vyváží - zda „vývoz“ působí progresivně nebo naopak regresivně.
Vývoz komunistické revoluce působil jednoznačně regresivně. Za první republiky patřilo Československo mezi 10 nejprůmyslovějších a nejvyspělejších zemí světa, pod vládou komunistů se propadlo na konec padesátky, pokud budu argumentovat formálně statisticky. Co se týče kvality života, mohou se názory rozcházet podle ideologického zabarvení toho kterého jednotlivce, nicméně faktem opět je, že komunistický režim vraždil a drasticky omezoval osobní svobodu a práva, např. fundamentální právo na majetek. Regres vývozu revoluce a to, proč selhal, nespočívá tedy v samotném faktu vývozu, nýbrž v tom, že tento vývoz byl krokem zpět v dějinném trendu, jehož smyslem je maximální stupeň individuální volnosti - ona demokratická maxima, že práva jedince končí tam, kde začínají práva jiného jedince a nikoli tam, kam je stanoví ta která ideologie!
A proto vývoz demokracie, i když mnohokrát selže, je a zůstane realitou, neboť 1. odpovídá mesianistickému charakteru západní civilizace, 2. pro každou nedemokratickou zemi znamená a bude znamenat progres. Koneckonců i do polistopadového Československa musela být demokracie po padesátileté odmlce redistribuována, a tam, kde se "import" zadrhl (např. soudnictví), pociťujeme stále důsledky.

Je s podivem, že tak erudovaný analytik, jakým Václav Klaus bezesporu je, dává přednost jednotě formy před rozdílným obsahem, když přistupuje na povrchní hledisko, že když dva dělají totéž, musí to být totéž, ať už se to týká vývozu civilizačních hodnot nebo loajality. Přestože Klaus ekonom si je nepochybně vědom progresu, jaký představuje soukromé vlastnictví a infrastruktura, jež umožňuje kapitalizaci a existenci tržní ekonomiky, kterou až fanaticky obhajuje. Přitom s výjimkou specificky deformovaného hitlerovského Německa dějiny neznají totalitní stát, který by dokázal provozovat plnokrevnou tržní ekonomiku, když "svobodný" trh je neslučitelný s nesvobodnou společností. Naopak tržní ekonomika se právě používá jako trojský kůň pro onen vývoz demokracie, jemuž Klaus politik tak "nerozumí". Pod tlakem tržní ekonomiky se, pravda pomalu, drolí i takový monolit, jakým je komunistická Čína.
Přiznám se, že nechápu ani důvody, ani motivy, které konzervativní osobnost, za jakou se Václav Klaus deklaruje, vedou k politickým stanoviskům, jež jsou typická pro levicové vidění světa a pro módní, s konservatismem neslučitelný relativismus, jaký by člověk čekal na stránkách britského liberálního deníku "The Guardian". A jestliže pan prezident "nedovede dobře vysvětlit rozdíl mezi starou a novou Evropou", já zase nedovedu vysvětlit, proč bych měl v případě loajality házet SSSR a USA do jednoho pytle - a myslím, že to ani nejde, abych použil slov autora.

Poslední část svého článku obdařil Václav Klaus mezititulkem "Supernový antiamerikanismus". Různé racionální pochybnosti o účelu irácké války a jen podmíněná nebo částečná účast v ní nejsou antiamerikanismem... Musíme pozorně rozlišovat mezi přátelskou a konstruktivní kritikou a explicitním a zjevným nepřátelstvím, v Evropě je určitě daleko víc toho prvního než druhého, píše autor v LN.
Ani této obezřetné formulaci se nedá nic vytknout. Nicméně není tomu právě proto, že se opravdu ozvala "nová" Evropa a nedala se zakřiknout ani unijním lídrem protiamerické opozice, francouzským prezidentem Chirakem? Není to až přílišný a toliko účelový eufemismus - nazývat obstrukční jednání tandemu Francie - Německo přátelskou a konstruktivní kritikou? To nechť posoudí čtenáři zase tohoto článku.

Spolu s Václavem Havlem patří Václav Klaus k nejvýznačnějším politikům a veřejným osobnostem polistopadové éry. A není náhodou, že na prezidentském stolci jeden Václav vystřídal druhého. Na rozdíl od svého předchůdce, jenž se často vznášel v oblacích, se Václav Klaus drží při zemi a pouze on má ze současných českých politiků potenciál, aby dokázal artikulovat české národní zájmy a vyprofilovat je jak vůči EU, tak vůči ostatnímu světu. O to více zaráží ono podivné lavírování, jakési hledání "třetí" zahraničněpolitické cesty, kterou v ekonomice nynější prezident tak nesnášel.
Kdo ale, snad z populistických důvodů, tají svoje přesvědčení (třeba tím, že jako nejvyšší státní funkcionář a veřejný činitel ani neřekne, jak bude hlasovat v referendu) a nechce si to s nikým "rozházet", sice může být formálním prezidentem "všech", nikoli ale prosazovatelem a reprezentantem národních zájmů - byť by se dostal do rozporu s částí veřejného mínění.
Ačkoli člověk nemusel s politikou ODS souhlasit, jako předseda této strany byl Václav Klaus skutečným politickým lídrem - dokázal konat pragmaticky rázně a bezskrupulózně (vyvedení ODS z OF a zabránění agonickému rozpadu Československa), uměl se vyjadřovat nekompromisně a hutně, avšak, jak prokazuje i citovaný článek v LN, jako prezident silně zřídl. A to je škoda. Nemylme se, že členstvím v EU bude mít Česko jednou provždy vystaráno a Masarykova "Česká otázka" ztratí smysl. Naopak, první léta po vstupu do EU budou rozhodující pro budování české unijní pozice, pro český vliv na přestavbu unie a na "atlantickou" unijní politiku. A při tom všem je role prezidenta jako reprezentanta státu a jeho zájmů nezastupitelná.

Poznámka: Všechny skalní příznivce ODS a Václava Klause prosím o totéž, o co prosil Václav Klaus v Americe - aby si po přečtení tohoto článku znovu zamysleli nad jeho slovy, ještě jednou cituji: Musíme pozorně rozlišovat mezi přátelskou a konstruktivní kritikou a explicitním a zjevným nepřátelstvím.

Psáno v Praze 27. 6. 2003


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku