Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 2.7.2003
Svátek má Patricie




  Výběr z vydání
 >KULTURA: Být porotcem v Trenčanských teplicích
 >Z CEST: Normandie
 >LIDŠTINY: Do kuchyně a do postele! Pak do porodnice! A co potrat?
 >MROŽOVINY: Šedesát let operace "Citadela"
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Muzeum automobilů v Mulhouse
 >PSÍ PŘÍHODY: Krátké popovídání s ptákem
 >MÉDIA: Prozatímní generální ředitel České televize aneb Velký Petr a malý petr .
 >ZAMYŠLENÍ: Stěhování národů po třech letech.
 >EKONOMIKA: Inflace Česku nehrozí
 >SPOLEČNOST: Pacienti konečně na trůn
 >KNIHA: Dialog vědy s uměním
 >TÉMA: Bude nějaká reforma?
 >TÉMA: Zaveďme paušální minimální trest, aneb omyly špidlovy vlády
 >PENÍZE: (Ne)bezpečné platby na internetu
 >POSTŘEH: O hodinkách

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Francie  
 
2.7. Z CEST: Normandie
Jan Beneš

Žádný lepší název mne nenapadl, protože Normandie byla i tentokrát cílem, ale na cestě k tomuto cíli to byl značně větší kus Francie. Ona zajisté podivuhodná země (leč neznám žádnou, kde by cosi nestálo za podiv) proslulá třeba tím, že tam platíte poplatky za použití dálnice. Což se ostatně stalo zvykem už skoro všude po Evropě, ale Francouzi zajisté neplatí žádné poplatky za jejich použití v Německu, leč Němci ve Francii ano. Dtto my, ale vláda věcí našich si to kompensuje svým mýtem. Jak si to v rámci EU vyříkali mi uniklo, ale byl by to zajímavý poznatek.
Protože pak mezi podcíli tohoto cestování ležel kraj Beaujolais, respektive Gabrielem Chevallierem proslavené tamtéž ležící Zvonokosy (Clochemerle) v životě občanském jinak pouhé městečko Vaux a pro ty dálniční poplatky, vjížděno do Francie přes Ženevu. Neb le-tošní švýcarskou nálepku už od časného jara máme. Zatoužili jsme totiž pro parné léto po Zvonokosském rosé, jež jinde na světě než právě ve Zvonokosech není na prodej. Neb, jak vidno, velkou pravdu měl Anatole France, když napsal, že cizinci nevyhledávají Francii pro její kulturu, ale pro laciný chlast a laciné děvky. Pokud jde o kulturu, k té jsme kdysi chovali úctu, byť nám z ní vtloukali bolševičtí pasluhové na kulturní frontě právě tak Aragona, Sartra a nejvýše ještě neméně levicí udeřeného Maltrauxe.
V případě Zvonokos však tu vskutku literatura, na rozdíl od marxleninismu, předzna-menala život, Zvonokosy pak zajisté autorovou fikcí, třebaže ten knihou i filmem proslavený záchodek tam, co nejslavnější pamětihodnost osady dosud stojí. Fikce, nefikce, na silničních ukazatelích v oblasti naleznete samozřejmě tu a tam i směrovky na Vaux, s podtitulkem Clo-chemerle, ale mnohem častěji právě jen to Chevalierovo Clochemerle.
Patří k zásadám cestování, že přináší potutelné schválnosti. Například dojíždíte-li tramkou na konečnou, kde máte přestupovat na autobus, popatříte ho právě odjíždět. Podobně jsme do Vaux dorazili přesně ve chvíli, kdy ten nejslavnější a literárně proslavený vinný sklep s ochutnávkami a prodejem, ve 12.00 zavíral. Francie dnešních dnů (jak už jsme se mnohokrát dříve a také tentokrát přesvědčili) pak dbá práv zaměstnanců. Tož zejména těchto.V tomto případě práva na polední přestávku.
"Přijďte ve tři!" přikázala nám resolutně jinak jistě příjemná dáma a pravděpodobně též vzorná matka a manželka a zaclonila vstup vlastním tělem. Významně ukázala na ceduli s uvedenou otevírací dobou, načež nám neméně resolutně přibouchla hezká kovaná vrata před nosem, zamkla je mohutným snad dobře půlmetrovým klíčem, zajisté značné historické hod-noty, vsedla do opodál zaparkované fiatky a odfrčela.
Nu, což, ne právě odfrčeli, ale prosmykli jsme se křivolakostí uliček o kousek výše k renovovanému zámečku kde se dalo v parku zaparkovat ve stínu, hodili na trávu spacáky a uložili se k osvěžujícímu polednímu spánku. Neb zavřeno bylo prostě všude.
Sem nutně patří vzpomínka na jiný nákup vína, nikoli ze Zvonokos, pouhého Beaujo-lais, který se odehrál přesně před 34 léty, a který by počínání dámy, pokud se o něm doslechla a zaznamenala českou SPZ na voze, plně opravňoval.
Nákup vína Beaujolais roku 1969
To jsme již ochutnávali trpký chléb exilu, aniž si zatím uvědomovali jaký je to vskut-ku průser, když se mi naskytla možnost jakési práce, tedy zaměstnání, byť krátkodobého. Avšak v Saint Tropez. Moje Carte Sejour sice výrazným písmem uváděla, že Azurové pobře-ží je pro držitele uzavřeno, ale rozhodl jsem se nedbat. Carte Sejour, nutno zde poznamenat, pak nebyla Carte Travail, čili pracovní povolení a ona práce v Saint Tropez pak podstatně příjemnější, než cokoli, co se na černém trhu práce nabízelo v Paříži.
Toho léta se ještě z Československa vyjíždělo, a tak se v Paříži krátce před tím objevil kamarád z Prahy, sochař X. Když se dozvěděl, že jsme na odjezdu na jih, projevil přání při-pojit se a bylo mu vyhověno. Kdo by se nechtěl podívat do Saint Tropez, že? I my ostatně tehdy ještě na trvanlivost svého exilu moc nehodlali uvěřit, neb sjednaný dočasný pobyt oku-pačních vojsk nám připadal jen jako jakýsi kompromis, uzavřený hlavně proto, aby moskevští neztratili tvář. Spekuloval o tom ostatně i francouzský tisk. Takže nejde o víc, než to prostě jen nějakou chvíli vně socialistické klece vydržet. Smůla, že ta klec je zároveň také domov, že?
Cestovalo se vozem značky Felicie ročník 1964 a po tehdy prvé a jediné (ale už place-né) dálnici z Paříže do Lyonu. Kousek před ním, či geograficky nad ním, se stranou, nalevo od dálnice, objevily střechy rozsáhlých vinných sklepů s nápisem Beaujolais. Sochař X byl člověk rozložitý, sochařské řemeslo cosi takového ostatně vyžaduje, a zadní sedačka ve Feldě 1964 rozhodně nebyla na jeho rozložitost stavěna. Takže když zvolal:
"Hele vyjeď! Koupíme nějaké víno," bralo se to co požadavek v protažení nedobře uložených údů přímo legitimní. Nemusil to opakovat.
I vyjeli jsme, dorazili a sochař, jehož francouzština byla lepší naší, se pustil do vyjed-návání ochutnávky a nákupu. Vůz měl československou SPZ a sochař se představil co ná-vštěvník z Československa a projevil přání učinit obchod.
Byli jsme uvedeni do sklepů a začalo ochutnávání, proložené občasnou krmí k vytří-bení chuti. Tu kousek sýra dle osobního výběru, tu paštička, tu kousek dozlatova vypečeného kuřátka, tu cosi, co jsme neidentifikovali, ale chutnalo. Zakousnuto čerstvou mrkvičkou, či lístkem křupavého salátu.
Čas ubíhal, začínal jsem být vzhledem k tomu fláku světa do St. Tropez dosud před námi a tehdy ještě bez dálnice, trochu nesvůj. Z toho kolik času už uběhlo.- V duchu ho pro-měňoval na kilometry. Ochutnávky i vyjednávání sochařovo se vlekly. Obchod očekávající Francouzi s úsměvem pobíhali. Posléze jsme konečně byli uvedeni do kanceláře, kde na stůl vyloženy jakési rozsáhlé archy objednacích listů, ale sochař si přál ještě učinit před finálním rozhodnutím novou ochutnávku mezi vzorkem xy 53 a vzorkem xy 49. Toto přání naplněno, šlo o vína ročníku 1964 a 1965, dodejme. Vyměněna ještě mnohá slova o různosti vín a jejich určení, na něž naše francouzština nestačila, ale stihli se tvářit zasvěceně.
Nakonec arciť musela padnout a padla ta rozhodující otázka. Kolik? Tedy kolik toho vína, zvolen ročník 1964, si přeje ctihodný zákazník ze vzdálené země nakoupit?
"Tak tři láhve," pravil sochař a byli jsme vyhnáni.
----
Zvuk kostelních hodin bijících třetí hodinu nás přiměl opustit příjemnou dřímotu, ho-dit spacáky do auta a prosmyknout se uličkami nazpět na parkovišťátko mezi záchodkem s vymalovanou paní Eulálií hrozící deštníkem a Cave de Clochmerle. Uvítala nás ta nádherná kovaná vrata, zajisté dosud uzavřená.
Sotva o dvacet minut později se přiřítila fiatka, vystoupila z ní dáma dbající svého práva na polední přestávku, historickým klíčem, jehož měla do kabelky až příliš, ta vrata odemkla. Nechala je otevřená pokynem nás vyzvala ke vstupu. Také uvnitř rozsvítila.
Za barem, který velikostí mohl soutěžit s těmi, jež pan architekt Mikuta vystavěl na letišti v Káhiře a jiných místech zeměkoule, kam si ho na stavby letiště pozvali (když mu kul-turní politika strany vzala obživu jako vydavateli Rodokapsů, vrátil se v zemích třídních ne-přátel ke své původní profesi) byla velká nadživotní fotografie Gabriela Chevallliera z doby když krátce před smrtí místo, jež se jeho zásluhou stalo světovým, ještě navštívil. Taktéž snímky z filmu a originály ilustrací prvého francouzského knižního vydání.
Těch flašek jsme koupili devět. Popili pár sklenek poskytnutých na účet domu. Pak si na mapě nalezli silničku přes hory směrem na Vichy, Monlucon, Chateauroux a konečně Le Mans, odkud už vedla dál ke Caenu a Bayeux dálnice. Kamž se nám podařilo dorazit před druhou ranní.
Je to tuze hezká cesta, zajisté mimo turistické trasy a taktéž sic nejkratší, ale nikoli nejrychlejší, neb její hutný díl vleče se po okreskách. Překvapovala nás opuštěnost měst, městeček i vsí a prázdnota hospod, kde jsme se stavovali na nějaké to občerstvení. Safra, tohle přece vůbec nevypadá na Francii, kde lokální bistro tradičně bývalo stejným společenským střediskem jako kostel. Ne, tohle není Paříž, kde díky už zabydleným Arabům vždy dostanete u nějakého stánku alespoň sendvič, případně i cosi jiného. Tohle je večer v socialistické zemi, kde zákazník rozhodně není považován za pána. Najíst jsme dostali až v občerstvovně na dál-nici za Le Mans, neb v rámci péče o zaměstnance a jejich práv, bylo všude už zavřeno, či prá-vě před zavřením.
(bude pokračováno)

Bayeux
Město prý čítá na osm tisíc duší a jest biskupským sídlem kraje Calvados, co nás na něj v bláhovém mládí prostřednictvím svých hrdinů učil Remarque. Pitiva v době dovršení budování socialismu v naší zemi věru neběžného a proto tím více váženého. Po příchodu do exilu se ta vážnost hodila i proto, že patřil k nápoji na poli tvrdých lihovin v tehdejší Francii nejlevnějšímu. Frťan, včetně přidávané kostky cukru, přes kterou se to pije, čítal v běžném bistru na rue Dauphine pouhých 60 centimů.
Roku 2000, tudíž o 32 let později, jsem zašel do téhož bistra a ze sentimentality si opět dal "Calva". Bez kostky cukru, za tu už jsem co cizinec s akcentem nestál, mne přišlo na rov-ných 50 Frs. Z čehož je vidět, že svět se nelepší. Kde jsou ty časy, zní nářek alkoholiků, kdy u Nicolase bývala záloha na flašku dražší než víno v ní.
Do Bayeux jsme mířili vzhledem k tomu, že je tam ona proslavená tapiserie z XI. sto-letí (ukradená Goeringem, ale po válce nalezená) zejména pak leží v oné části Normandie odkud je to přibližně stejně daleko na pláže Utah i pláže Sword a nejblíže k místům jako Omaha a Point Hoc. Kromě toho jsem se tam už mnohokrát vyspal v hotýlku jež byl vždy levný a patřil k bistru vedle pekárny otevírající už o šesté ranní. Což je čas kdy se probouzím, na Francii zpravidla příliš časně a v jiných jejích částech musím tedy trávit čas s kručícím žaludkem. Resolutnost oné dámy z Clochemerle, nám bude připadat ve srovnání s tím, čeho se nám dostane v oblastech navštěvovanějších, vlastně roztomilá.
Tapiserie jež stála tlustému Hermanu za ukradení
Nu, ono mu stálo za ukradení skoro všecko, co měl v dosahu, takový už je naturel so-cialistů. O sepjetí socialismu německého a socialismu sovětského, ve svazků zázrak, mohli jsme se mnohé dočíst v létech 1939 až 1941. K národu našemu pak v tomto duchu promlouval neděli co neděli, v péči o jeho osvětu i jistý plukovník Emanuel Moravec.
Vyšít to prý dal jistý Odon de Contenville, svého řemesla biskup v Bayeux, jinak brá-cha toho Viliama, co mu historie dala jméno Dobyvatel, neb roku 1066 v bitvě u Hastings Anglie definitivně dobyl. Na věčnou paměť toho všeho.
Je to dlouhé 70 metrů a široké půl metru a jehlou a nití je tam zachyceno právě to do-bytí Anglie. Od chvíle, kdy Edward Vyznavač pochopí, že má na kahánku a pošle do Nor-mandie svého švagra Harolda pro Viléma, zda by to kralování nevzal za něj. Vilém mu tu internacionální pomoc samozřejmě nemohl odmítnout. Situace se ovšem zkomplikovala tím, že když Edward zesne, napadne Harolda, že by to kralování zastal rovněž. Rodinný spor je vyřešen zmíněnou bitvou, v níž Harold dostane šípem do oka a je mu to za smrt.
O tapiserii životnosti zjevně delší než pražský žulový pomník Josefa.Vissarionoviče Stalina, samozřejmě poučil zasvěceným slovem autor Matějíček a verbálně osobně Pečírka. To v zatemněné posluchárně rachotil a lomozil ohromný přístroj promítající ilustrace z knížek, neb diapositivů tehdy dosud nebylo. Či pokud jich bylo, nikoli v zemích, kde zítra předznamenává včera a pozítří předevčírem. Z čehož milý čtenář doufám usoudil, že se to dělo v dobách, kdy myšlénka na popatření jakéhosi Ufizzi, Prado, Louvre i Bayeux nepřichá-zela v úvahu. Ba hraničila s vyjádřením nikoli toho nejkladnějšího vztahu k lidově-demokratickému státnímu a společenskému zřízení. Neb pokud kdo kam cestoval, byl to tak nejvýše Pavel Kohout na jakási mírová shromáždění, případně Hoffmeister a jiní toho vrhu, k zastupování snah po míru v zemích nenastoupivších dosud cestu k socialismu a ovládaných třídními nepřáteli. Kde se bohužel pro nás, vyskytoval ten Louvre, Prado, Ufizzi i předmětné Bayeux.
K prvé cestě do Normandie vypravili jsme se (Feldou 1964) na podzim roku 1968. To v Paříži dosud hostovalo (se svolením úřadů) Lamkovo Černé divadlo a jaksi-taksi vegetoval v managementu hraběte Dobrzanského i náš Big-Beat Olympic. Vegetoval, třebaže to při sou-časném vzpomínání jeho čtyřicátého jubilea nějak neslyším. Nemyslím, že rozpočet 2 Frs na den je i jen ta vegetace a právě tolik si tehdy hoši z Olympicu jak vzpomínám mohli většinou dopřát.
Čerňáci pana Lamky hostovali v přeslavném pařížském divadle Olympic a tamtéž zas rovněž jakýsi zpěvák protest songů z Belgie. Do pařížského Olympicu jsme občas chodili neb nás tam Lamkovci brali šatnou zadarmo. Na jiná místa, kde to zadarmo nebylo, jsme neměli.
Jméno zpěváka mi k mé hanbě dávno vypadlo. Protest songy však byly už tehdy zá-sadně protiamerické. Což nás vedlo k tomu, že jsme tohoto jinak sympatického mladíka vzali na poučný výlet do Normandie. Nějak nám v těch protestech totiž chybělo okupované Česko-slovensko. O tapiserii arciť neměl ani tušení, aniž mu byla schopna cokoli povědět, ale hřbi-tovy spojeneckých vojáků na něj zapůsobily natolik, že o jejich smrti za Francii dal dohroma-dy písničku. - Načež mu divadlo Olympic neprodloužilo angažmá.
Tapiserie tehdy byla v obyčejném přízemním domečku vybouraném tak, aby se tam těch 70 metrů v různých zákrutech vešlo a přibita do zdi coulovými hřeby. Zanechávajícími coulové i větší díry. To vše nijak neodděleno od návštěvníka, který si občas zatoužil sáhnout a ne vždy měl čisté ruce.
Dtto ostatně (byť až ze století XIV.) tehdy gobeliny v katedrále v savojském Senezu, jež hutností svou o cosi těžší výšivky z Bayeux a tak se od děr po těch courácích vahou trhaly značně podstatněji. Inu, Francouzi si to udělali, Francouzi mají právo naložit s nimi dle své vůle. Je to jejich.
Dnes v Senezu (mimochodem) žádné gobeliny nejsou, prý je kdesi na náklady Unesco opravují. Výšivka v Bayeux má své klimatisované museum, kde je to vzorně umístěno i osvětleno a ohmatávání díky skleněné stěně nepřichází v úvahu. Taktéž je tam v pěti jazycích monitorovaný sluchátkový výklad a výšivka sama opatřena vysvětlivkami trojjazyčnými. Francouzsky, anglicky, německy.
Letos jsem byl v Normandii dobře po osmnácté a tapiserii jsem vynechal. Těch osm-náct návštěv patří invasním plážím a hřbitovům těch, kdo tam při osvobozování Evropy složili své kosti, ačkoli se jich to osobně nijak netýkalo. Ostatně i těch, kterých se to týkalo. Museum vylodění v Arromanches (pláž Gold) má i své oddělení Čechoslováků, kteří si v tomto boji přiložili polínko. Však u něj vlaje naše vlajka. Kupodivu nenacházím tam v pamětní knize při žádné ze svých návštěv žádný záznam, že by místo stálo za cestu někomu z našich mocných. Nejezdili tam do roku 1989, zřejmě nemají proč jezdit tam ani dnes. Takže tam jezdím ale-spoň já.
Naštěstí nejsem sám. Při pojíždění po pláži Omaha (krvavá Omaha s 9 987 padlými a památníkem po 1557 nezvěstných, jejichž těla nikdy nenalezena) byla realisticky zachycena ve Spilbergově Zachraňte vojína Ryana, na mne zuřivě bliká jakýsi červený autobus. Mám na voze československou (dnes už jen českou) a americkou vlajku. Sejdeme se u přilehlého pa-mátníku. Je to výprava gymnasia z Turnova. Prý už pátá. Děkuji vám, pedagogové turnovští.
Jinak ovšem nastává mnohé ouha. K obědu se nedostanete pokud vás napadne učinit tak po třetí odpolední a od 14.30 od vás už o svá práva zaměstnanecká opřený číšník ani ne-přijme objednávku. Totéž vás čeká po deváté večerní, ač hospody jinak zavírají až v deset. Týče se i proslaveného zámku - hradu a kláštera St. Michel, hospodami prošpikovaného. Dali se však uprosit a krátce před třetí odpolední se ještě uvolili dopřát nám plateau de fromage, čili talíř sýrů. A více než slušnou porci, kdy jsme si, jak tomu ve Francii opravdu jinak býva-lo, mohli vybrat z vozejčku plného nejrůznějšího sejra dovezeného až ke stolu. Při 32 Celsia a ve spojení s výborným dánským pivem 1664, nás to uspokojilo.
Hotýlek v Bayeux, v němž spáváme od roku 1972 (nic moc) byl druhdy za 15 Frs. Na-posledy roku 2001 za 70 Frs. Letos za pouhých 61 Euro. Bez snídaně. Ta se na rozdíl od mi-nulosti účtuje extra. Což jaksi k tomu úřednímu přepočtu 3,50 Frs za Euro neštymuje. Což ostatně po zavedení eura neštymuje v kterékoli zemi, jež si ho v rámci unifikace Evropy do-přála.
Naštěstí máme spacáky a není deštivo. Navíc venku rozhodně čerstvěji, než v baráku zajisté historicky cenném, zato však bez klimatizace. Horší je to arciť s večeří. Stmívá se až před desátou, a tak jsme do Bayeux z pláží dorazili přibližně po deváté. Nakonec nás po znač-ném doprošování v hospodě jež vyjimečně zavírá až o půlnoci (ale kuchyně jest uzavřena od devíti - v zájmu práv kuchařů) dali opět právě jen plateau de fromage. Na rozdíl od slušné holky v restauraci na hradě svatého Michala, v tomto případě donesl co "plateau" značně oprsknutý číšník tři trpasličí kousky brie a ke dvěma těmto porcím (6.50 Eur každá) jediný minihranolek másla a tři úlomky bagety. Safra, nemluvil už o historické nutnosti vítězství socialismu jistý Chruščov?
Jedna dobrá zpráva
Pokud jde o invasi, pak jedna dobrá zpráva. I film Nejdelší den, zachytil osud Sgt. Steela z 82. výsadkové divise, který se onoho 6. června 1944 v 0.15 ráno, zachytil padákem na věži kostela v Ste Mére-Eglise. (Však tam na památku dodnes visí jeho figurina). Do roku 2001 byla na kostele i deska popisující jeho skon po dávce ze samopalu jakého hauptmana Wehrmachtu, bránícího tehdy "Festung Europe" proti angloamerickému barbarství.
Letos už tam nebyla. Nalezl jsem však, o kus dále na náměstí, fotografii Sgt. Steela, když při výročí vylodění roku 2000 místo navštívil a dokonce si tam spolu s dalšími veterány 82. výsadkové opět seskočil padákem. Takže přežil a dožil se. Film, který ho, jak jsem se do-mníval z útlocitu k divákovi nechal přežít, nepřeháněl.
Nejen prázdnota hospod mění charakter Francie. Dálnice, byť dosud neplacená, neb nedohotovena, protíná nynčko krajinu jen kousek od pláží a počet kruhových objezdů na kdejaké silničce změnil dokonale i tvář krajiny. Navíc mate cestovatele uvyklého jako Pavlo-vovský pes pohybovat se po trasách již vyzkoušených.
(I tentokrát bude pokračováno).

Zvolili zemříti za vlast
Ten hřbitov naleznete 11 km na západ od Arrasu. Je to zajisté zajížďka, stojí při silnici jež nevede k ničemu zvláštnímu a je nutno vydat se právě jen tam, pokud vám ti naši mrtví tam, za to stojí. Byli zde shromážděni naši legionáři z prvé světové, ti padlí v boji o Francii roku 1940, kdy jim bylo vzdorovat i československým tankům, předaným bez boje do rukou Guderiana, legendární "král vzduchu" kpt. Novák, zde našel místo svého odpočinku. Pamětní knihu tu nenalézáme a není tudíž možno usoudit kdo z našich mocných sem zavítal. Nevzpo-mínám však na nikoho. Nezmiňuje se o tomto hřbitově, při výpisu svých skvělých zážitků ve skvělém světě skvělých a vyjimečných lidí, ani paní Dagmar Havlová. Zřejmě to pro ni, ani pro jejího pana chotě není dost vyjimečné místo a neleží zde dost vyjimeční lidé. Jen prostě zvolili zemříti za vlast, praví nápis na jejich památníku. Přeháním? Nikoli, naprostá většina se jich pro tuto službu rozhodla dobrovolně. Byli to našinci typu bratří Mašínů, či nikoli Čecha krále Jana, viz dále, jimž nedáno z boje utíkat.
Potom už jen cesta dál na západ oblastí kde se válčilo až příliš často, ale kde se 26. srpna 1346 rozhodovalo vpravdě o (tehdejší) Evropě, jejíž historie by as vypadala jinak, kdy-by ta bitva dopadla jinak než dopadla. A i naše historie by vypadala jinak, kdyby král Jan ne-chal kralevice Karla na starost Elišce, a nevyvedl ho včas do jiného světa, než byl ten výhrad-ně český. Platilo tehdy, platí dnes. Copak se nám stalo z Václava IV., jemuž se této výchovy nedostalo, že?
Zbytečné problémy, zbytečné otázky, zbytečná kdyby. Jsme u Kreščaku (Crécy en Pontieu) kde král Jan, ač slepý, pustil se do boje, neb toho bohdá nebude, aby se mu král čes-ký vyhýbal. Pár kilometrů na sever od Abbeville. Městečko neleží dokonce ani na okresce a je nutno k němu dojet jen místní silničkou.
V hotelu nám tentokrát odmítají dát najíst, pro změnu protože jsme tam prý příliš brzy. Ještě není sedm. Takže se vypravujeme na nepříliš vzdálené bojiště. Cestu znám, nejsem ani zde poprvé. Očekává nás pár nepříjemných překvapení. Vyhlídková věž nad bojištěm je ne-přístupná, zvandalisována a pro jistotu, aby tam někdo nelezl, obtočena ostnatým drátem. Na náměstí, či spíše náměstíčku Jana Lucemburského pak sic na horním konci stojí francouzský památník, Jean de Bohéme, ale český, věnovaný obcí pražskou roku 1905 a stojící ještě před-loni na konci dolním, zmizel beze stopy. Zvandalizovaná rozhledna vně obce snad nemůže být městečku přičtena k tíži, ale pochybuji, že zmizení památníku na jehož vybudování druh-dy přispěl i můj děd částkou 30 zlatých, se jen těžko obešlo bez jejího vědomí.
Den už pokročil k sedmé večerní a máme tudíž naději najíst se v souladu s právy za-městnanců. Druhý den ráno se pokoušíme dostat do musea (a k pamětní knize v níž patřil po-slední náš státnický zápis Janu Masarykovi roku 1946) leč máme smůlu. Zrovna má zavírací den. Nalezneme na východním konci dávného bitevního pole kříž posazený původně na místo kde král padl, prý už ve XIV. století a v osmnáctém umístěný na vrchol mohyly. Na stožáru za ním zbytky francouzského a našeho praporu.
Na úřadě starosty nám, pokud jde o ten zmizelý památník z Prahy buď nerozumí, či jak je to u úředníků obvyklé, rozumět nechtějí. Posléze nás vyzvou, ať si podáme stížnost písemně…
Zbývá tudíž jen cesta domů. Je ještě o čem psát?
Zástava u Heilbronu
Cesta domů vede mnohými bojišti mnoha válek, skrze nedobytnost linie pana Magino-ta i Ardenský les, ale jsme už poněkud ucestovaní a tak když po jedné míjíme německou hra-nici, občerstvujeme se u německé tankstelle jen větší svačinou a plánujeme večeři v Praze, kde dostaneme najíst i o půlnoci.
Ano, ve zprávách pro cestovatele jež vstupují do našeho přijimače i přes pásku s Johny Cashem vyslechneme, že na dálnici číslo 6, po níž se pohybujeme, je u Heilbronu zácpa. Do Heilbronu však dosud přemnoho kilometrů a tudíž i přemnoho času. Zajisté policie a silniční služby budou si s tím problémem vědět rady dávno před tím, než tam dorazíme. Neb žádné rady jak se zácpě vyhnout neodvysílány.
Nevěděly si rady. Vpravdě řečeno, vůbec je to nezajímalo. Služebníky neužitečné. Dorazili jsme do "staufu" po čtvrté a na následujících 23 kilometrech zácpy, zmatku, postává-ní a obskakování vozidel jimž se ve vedru a při puštěné klimatisaci zavařily motory, trávíme víc jak pět hodin svého jediného života. Po těch 23 kilometrech zmatku a pěti hodinách při 30 C ve stínu zjišťujeme, že zde dálnice zcela neústrojně a naráz v rozmezí 250 metrů svedena ze tří proudů do jediného a výjezdu do města. Cosi se opravuje. Za těch více jak pět hodin jsme neviděli jediného policistu, či nějakou silniční službu. I samo uzavření dálnice naráz do jedi-ného proudu věru plynulosti provozu nesvědčí, a nesvědčí ani o jakési starosti provozovatele. Samozřejmě, že ve snaze uniknout, propukají u automobilistů ty nejnižší pudy. Jejichž usměr-nění by vskutku postačil pár policajtů. Jenže těm to nestálo za to.
Což zas pokládám za socialismus německý. Tentokrát nikoli dělnický a národní, ale prostě evropský. Asi mají také zajištěnou pracovní dobu, policejní holoubkové siví, jako ti francouzští kuchař a číšníci.
Konec




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku