Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 2.7.2003
Svátek má Patricie




  Výběr z vydání
 >KULTURA: Být porotcem v Trenčanských teplicích
 >Z CEST: Normandie
 >LIDŠTINY: Do kuchyně a do postele! Pak do porodnice! A co potrat?
 >MROŽOVINY: Šedesát let operace "Citadela"
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Muzeum automobilů v Mulhouse
 >PSÍ PŘÍHODY: Krátké popovídání s ptákem
 >MÉDIA: Prozatímní generální ředitel České televize aneb Velký Petr a malý petr .
 >ZAMYŠLENÍ: Stěhování národů po třech letech.
 >EKONOMIKA: Inflace Česku nehrozí
 >SPOLEČNOST: Pacienti konečně na trůn
 >KNIHA: Dialog vědy s uměním
 >TÉMA: Bude nějaká reforma?
 >TÉMA: Zaveďme paušální minimální trest, aneb omyly špidlovy vlády
 >PENÍZE: (Ne)bezpečné platby na internetu
 >POSTŘEH: O hodinkách

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Malířství  
 
2.7. KNIHA: Dialog vědy s uměním
Michal Giboda

Dialog vědy s uměním

VYMEZENÍ POJMU VĚDY V TEOLOGII
Josef Dolista

Zda je teologie vědou či nikoli, je zásadní otázka pro odborníky, kteří se jí zabývají; pro širší veřejnost jinak je, jak se zdá, zcela zanedbatelná. Pro teologa je otázka vědeckosti této disciplíny významná, protože souvisí s dalším problém - zda v současném světě lze křesťanskou víru zdůvodnit.
Pokud teologie vědou není, pak nemá místo na univerzitách a ve vědeckých institucích. Bylo by nutné ji ze škol vyloučit, přetvořit jednotlivé katedry teologie na katedry náboženských věd a začlenit je do filozofických nebo humanitních fakult. Ve schématech UNESCO teologie mezi jmenovanými vědami chybí; je zřejmé, že se dávná královna věd stala něčím na okraji vědeckého zájmu. Pokud je v tomto pojetí jmenována na seznamu fakult jednotlivých univerzit ve světě, pak je to projev jakési nostalgické vzpomínky na doby dávno minulé, kdy výrazné vědecké obory vycházely právě z teologie.
Současné perspektivy
Naše doba překročila aristotelské a scholastické pojetí vědeckých teorií. Otázky po podstatě skutečnosti byly nahrazeny její funkcionalitou a funkcionálními vztahy. Specifikum dnešní racionality spočívá v myšlení hypotéz a domněnek, které se ověřují a verifikují.
Přírodní vědy se prosadily oproti minulosti mimořádným způsobem, jejich orientace je empirická, pracují metodou empirické dokazatelnosti a jiné vědy (např. literární) se vedle nich jeví jakoby beze smyslu či zbytečné. Empirický objekt zkoumání izoloval postulát absolutního předpokladu, s nímž teologie pracuje. Duchovní vědy se zdají být málo vědecké, s mnoha subjektivními náhledy bez možné ověřitelnosti.


MOSTY A PROPASTI
Dialog vědy s uměním
Michal Giboda
Motto: Věda a umění nemají hranic

Vědecká a umělecká činnost jsou považovány za nejvyšší mety kultury, což naznačuje, že intelektuální profil tvůrců si je podobný. Vědec i umělec jsou poháněni touhou po poznání, a proto patří typologicky do stejné skupiny. Mají-li obě činnosti tak mnoho společného, je na místě se ptát, proč jsou jejich tvůrci ve společenské sféře vnímáni rozdílně. Zatímco se umělci těší společenské úctě, vědci zůstávají nepoznaní, pod prahem společenského zájmu. Co je důvodem zájmu o jedny a přehlížení druhých? Je to celospolečenský konsenzus o prospěšnosti umění a redukce potřebnosti vědy jenom pro zajištění materiálních statků, anebo všeobecný omyl, že umění - díky své mnohostrannosti forem a objektů - může každý rozumět a kvalifikovaně o něm diskutovat? Vytváří se mýtus, že umění je každému přístupné. Když tuto představu podrobíme analýze použitím Gaussovy křivky normálního rozdělení, zjistíme, že asi 5-10 % populace umění rozumí, většina jenom částečně a zbývajících 10 %, mu nerozumí vůbec.
Podle mnohých hrají umělci klíčovou roli v nenásilném formování společnosti, protože jsou schopni pochopit a vyjádřit lidské vědomí, jeho potřeby a ideály a jsou schopni komunikovat. Je tomu opravdu tak? Uvedu příklad: hlad má pro vědce racionální podstatu v omezeném přísunu energie pro zachování funkce stroje - organismu. Pro umělce je to oblast prezentace široké škály lidských emocí od ponížení, vzteku až po strach a úzkost z ohrožení života. Umělci vytvářejí obraz, ale nepracují s fakty. Co se nachází za hranicí reálného světa, je nutně imaginární, je to hra obrazů. V tomto ohledu jsou mezi uměleckým dílem a vědeckou prací zásadní rozdíly. Nejnovější umělecká díla, tvořená zejména vědci - umělci, i tuto fikci vyvracejí. Mnozí mají dar abstrahovat z faktu podstatu informace, a dokonce ji vizualizovat v emotivně silný podnět. Nikdo nemá právo povyšovat svůj popis hladu na dominantní, snad s jedinou výjimkou, a to že emoce a pocity jsou lidem srozumitelnější než vědecká fakta.
V době ekonomiky založené na znalostech jsme svědky identifikace vědy s národem a ideologií, ale také vědomého popírání její univerzálnosti jako pokroku lidského génia, mimo hranice etnika, národa a náboženského dominia. Kdykoliv se věda vnímala sektářsky, vedlo to vždy k slepým úchylkám. Popření genetické podstaty dědičnosti Trofimem Lysenkem vyřadilo za komunismu na dlouhá léta vzdělávání v genetice nejen v bývalém Sovětském svazu, ale i na našich školách a univerzitách. Árijská věda v období nacismu nejen potlačila výzkum v některých vědních oborech, jako je např. kvantová fyzika, ale stala se propagandou pro eugenické přístupy k zachování "čisté rasy". Některé islámské fundamentalistické režimy na Blízkém východě dnes v obavě před sekularizací společnosti, invazí západních hodnot a ztrátou kulturní identity, propagují existenci "muslimské" vědy. Výsledkem je katastrofální propad jejich vědecké aktivity.

UMENIE A VEDENIE - KTO Z KOHO, KTO S KÝM?
Gustáv Murín

Veda a umenie je mojím každodenným chlebom a oboch týchto viac poslaní, než povolaní sa počas dňa snažím so cťou zhostiť. Keď som zistil, že sa tejto dvojdomosti asi tak ľahko nezba-vím, hľadal som prirodzene pomoc u rovnako postihnutých. A kto iný by sa k tomu mohol lepšie vyjadriť ako imunológ a básnik Miroslav Holub! Veľmi príjemne sme sa porozprávali v roku 1988 a výsledok, dúfam, poteší aj čitateľov rozhovoru, ktorý z toho vznikol.
Hoci som v spomienkach profesora Vondráčka našiel vášho menovca JUDr. Františka Holuba, ktorého už pred polstoročím oslovovali ako právnika a básnika, úspešná symbióza vedy a poézie vždy znovu vyvoláva údiv. Najotravnejšou otázkou, ktorá vás asi pri každej príležitosti stíha je, ako je to vlastne s tou vašou imunologickou vedou a básnením. Tak ako je to vlastne?
Nikdy se necítím dobře, když někdo uvádí mou odbornou přednášku slovy "řekne nám něco o thymové dysgenezi a je také básník", což se občas stává v zahraničí. V básnickém světě dodává vědecká hodnost naopak pocit jistoty a i jistou úctu básníků, což vyjádřil v roce 1962 W. H. Auden slovy: "Když se ocitnu ve společnosti vědců, cítím se jako mnich, který se omylem zatoulal mezi šlechtice." Naproti tomu někteří badatelé spolu s obecným lidem považují básnictví za počínání zženštilé, více-méně nesmyslné a naprosto nahodilé. To je ovšem také otázka schopnosti chápat podstatu uměleckého artefaktu, a právě u nejlepších vědeckých pracovníků, i laureátů Nobelovy ceny je poměr k umění, a to i velice experimentálnímu, opravdu bezprostřední.
Od nositele Nobelovy ceny za chemii Hoffmana jsem například dostal knížku jeho vlastních básní a nejde o obvyklé chemické veršování, kterému jsou vyhrazeny poslední stránky odborných časopisů. Ti, co jsou nejpokročilejší ve svém oboru a nejdál ve vědě, mají zpravidla doma mnoho moderního umění nebo naslouchají současné hudbě.
V Spojených štátoch sa vzťah veda-umenie pestuje už na univerzitách.
Literární komunita je prakticky na každé univerzitě, ale musím říct, že když jsem měl přednášku pro členy profesorského sboru v Dorsmuth College v New Hampshire, kde byli přítomni mnozí zástupci humanitních oborů i specialisté na rozhraní vědy a umění, nejaktivnějí a nejzajímavějí se projevovali tamní imunolog a fyzik. Jejich schopnost diskuze, vy-chovaná v oboru, a jejich rozhled byl mnohem impozantnější. Až tam jsem si uvědomil, že pochopit experimentální literaturu nebo vůbec číst literaturu v časopise je pro dnešního fyzika nebo imunologa mnohem snazší než pro místního básníka či profesora anglistiky číst si v Science nebo v Discover, což jsou vysloveně popularizační časopisy. Pro vědce je umění něčím dosaži-telným a ne zcela uzavřeným. Kdežto z opačného pohledu je to buď uzavřené, nebo méně dosa-žitelné.


Darwinove ucho - pár poznámok k biológii hudby

Peter Roháč
Bez hudby by bol život omylom! - takto príkro vykričaný životný postoj ústami Friedricha Nietzscheho obnažuje to najintímnejšie povznesenie z tela Krásy - hudbu. Život bez hudby omylom! Koľko sugestívnej pravdy v tomto vyznaní! Koľko, vášne, tieňa, premrštených citov a tragiky a zároveň koľko subtílnosti, svetla, hravosti a nepatrných poryvov nálad, nám hudba prináša. Ako nám len je podvedome blízka svojou nepostihnuteľnosťou, aké to záhadné zrkadlenie našej duše sa rozpúšťa v nej ako v éteri, z ktorého opojenia sa nevládzeme pohnúť - pretože nás zasiahol príliš hlboko. A predsa, o pôvode hudby toho vieme pramálo a aj nad tým stojíme ako Haruspikovia nad rozhádzanými vnútornosťami obetného zvieraťa. Preto akákoľvek rozprava o pôvode hudby, jej fylogenéze i ontogenéze má sčasti andersenovský charakter. Alebo trochu viac vyhrotene: len málokde rozpor medzi myslím teda som a cítim teda som poukazuje tak vytrvalo na descartovský omyl ako práve v úvahách o pôvode hudby.

Éros, noc a ucho
Arthur Schopenhauer je autorom aj jednej z prvých zmienok o súvislosti medzi hudbou a biologickým uspôsobením človeka: vyloženou pasívnou povahou sluchu sa vysvetľuje tiež tak prenikavý, tak bezprostredný, tak nepochybný účinok hudby na ducha; pasívny zmysel, sluch, je najviac vyvinutý u zvierat prenasledovaných, utekajúcich, bojazlivých. Tútu myšlienku rozviedol neskôr Friedrich Nietzsche: ucho, orgán strachu, sa mohlo vyvinúť tak bohato, ako sa vyvinulo len v noci a prítmí temných lesov a jaskýň, v súlade so spôsobom života bojazlivého, to znamená najdlhšieho ľudského veku, aký vôbec kedy jestvoval. Z toho vzišiel charakter hudby ako umenia noci a prítmia. Pretože v noci je sluch najaktívnejším zmyslom, pretože so zotmením prichádza strach. Bunky vo vnútornom uchu človeka, toho bojazlivého a ustráchaného živočícha, sú schopné preniesť príslušný stimul počas veľmi krátkeho času - pár mikrosekúnd, naproti tomu u fotoreceptorov a čuchových neurónov podnet vyvolá odozvu až po niekoľkých desiatkach, či stovkách milisekúnd.

KDE SE VZALA KRÁSA SLUNEČNÍC (NEBO ČERVA)?
Andreas Ruppel

Mou vědou je biologie. Na počátku byli parazitičtí červi a s nimi začal před třiceti lety můj profesionální vědecký život. Jsou dodnes ústředním objektem mé vědecké práce parazitologa a z této pozice se budu ve své eseji snažit najít propojení vědy s uměním. Dělám to proto, že mám rád některá jeho specifika, i když se v umění cítím být naprostým amatérem.
Rostliny, zvířata, mikroby a také lidi můžeme pozorovat jen povrchně, anebo je studovat po stránce anatomické, biochemické, fyziologické, fylogenetické či na dnes moderní úrovni buněčné biologie a genetiky. Přitom nezávisle na vědecké disciplíně zjišťujeme vysokou funkčnost u všeho, co studujeme. Jsme udiveni interakcí mezi buňkami a organismy, je zde regulace, kooperace a chemická komunikace nejen na úrovni molekul, ale i celých organismů. Pro plné pochopení těchto procesů se biologové a biologické vědy potýkají s určitými limity, jež jsou dány biology samotnými nebo omezením současných technologií. Ale živá bytost je ještě něco víc než to, co limituje naše poznání. My lidé věříme, že člověk a snad i některá zvířata jsou něco víc než jenom biologická těla. Máme to, čemu říkáme vědomí, můžeme mít inspiraci, můžeme mít náboženství nebo jenom víru.
Mnoho lidí věří, že existuje jakási bariéra, mezera, až propast mezi fyzickým a duchovním životem a z toho pramení rozdíly mezi přírodními a humanitními, anebo nověji, kulturními vědami. Tento předěl je historický a je dlouho diskutován. Osobně nesdílím názor, že se jedná o nějaký předel, či dokonce odluku.
Co je podstatné a společné v práci vědce a umělce? Vědci se snaží popsat své pozorování v souladu se základními zákony, dokud je předmět jejich zkoumání srozumitelny nejen jim samým, ale komukoliv. Umělcí se snaží pochopit a zobrazit objekt na stejném principu a své "objevy" sdělují jazykem jim vlastním.

NOVÉ ZMÄTENIE JAZYKOV:
VEDA VERZUS HUMANITNÁ VZDELANOSŤ
Vladimír Skalský
Človek prelomu druhého a tretieho tisícročia má k vede, myslím tým takzvanú exaktnú vedu, značne ambivalentný, ba až schizofrenický vzťah. Iste aj preto, že človek ničomu alebo máločomu vo svojom okolí rozumie a pritom má skúsenosť, že to predsa len funguje, považuje podvedome možnosti vedy za neobmedzené. Chápe dnešný človek ako svoj existenciálny problém, že v horizonte desiatok rokov vyčerpá ľudstvo posledné zvyšky dnes použiteľných zdrojov energie? Vôbec nie, pretože slepo absolutizuje moc vedy. Paradoxne práve vedci sú si možno najviac určitých limitov vedomí. Veľká časť výsledkov modernej vedy má práve podobu odhalenia týchto limitov. Veda je teda pre súčasného človeka čosi, na čom je závislý, čomu zároveň nerozumie a čo ho navyše ohrozuje. To je pozícia mocného a rozmarného pohanského boha. Vzbudzuje posvätnú úctu a hrôzu, ale aj podvedomý odpor.

Humanitná vzdelanosť ako urazená panička?
Tvárou v tvár ďalekosiahlym a pritom ťažko popularizovateľným výsledkom vedy stratila humanitnými vzdelancami pestovaná filozofia schopnosť pýtať sa na otázky, akými sú hoci vznik vesmíru, otázky determinizmu alebo pojmové vymedzenie priestoru a času. Katedrová filozofia neudržala - a vari ani nemohla udržať - krok s fyzikou. Tá je vysvetliteľná v jedinom jazyku, a tým je matematika. Filozof má jedinú možnosť vniknúť do problematiky: študovať niekoľko rokov fyziku (a stať sa vlastne fyzikom!). Filozofia tak bola vykázaná z oblasti základných filozofických otázok. To je obrovský problém, ktorý vyvolal viaceré "obranné reakcie". Jednak sa dnes pod názvom filozofia učia i skúmajú prakticky výhradne dejiny filozofie. Filozofi sa obmedzujú na citovanie a datovanie myšlienok, prekonaných, vyvrátených vedou často pred stáročiami.


CELÝ OBSAH KNIHY:

Jaroslav Dušek, herec a moderátor: Úvodní slovo při zahájení výstavy Dialog vědy s uměním.

Josef Dolista, profesor Zdravotně sociální fakulty Jihočeské university: Vymezení pojmu vědy v teologií.

Michal Giboda, parazitolog a publicista: Dialog vědy s uměním. (podobnost, rozdíly a interakce)

Gustáv Murím, buněčný biolog a spisovatel, předseda Slovak PEN Club: Umenie
a vedenie - Kto z koho, kto s kým?

Tomaš Proll, akademický sochář: Fantazie a tvořivost, společné princípy vědy
a umění.

Peter Roháč, biochemik, Přirodovědecká fakulta UK: Darwinove ucho - pár poznámok k biológii hudby

Andreas Ruppel, biolog a sochář, University of Heidelberg, Německo: Kde se vzala krása slunečníc (nebo červa).

Vladimír Skalský, vzdělaním teoretický fyzik, dnes novinář a publicista: Nové zmätenie jazykov: Veda verzus humanitná vzdelanosť.

Marie Šotolová, šefredaktorka ČR2 radio Praha: Příliš chytří pro obálku na křídě. Postřehy z novinářské praxe o popularizaci vědy na pozadí zpráv o mondenním umění.

Přemysl Vranovský, vedecký ilustrator a grafik: Malé zamyšlení nad vědeckou ilustrací.

www.sciart-cz.tk

Kniha stoji 50 Kc plus postovne. Objednavky na adrese: giboda@volny.cz




Další články tohoto autora:
Michal Giboda

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku