Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 23.7.2003
Svátek má Libor




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Zachrání Špidlu Bush
 >POLITIKA: Odborníkům zelenou ?
 >POLITIKA: Socialistická ekonomická deforma
 >MROŽOVINY: Vzpomínka na Raymonda Chandlera
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zápas s elektronickými hlasy
 >PSÍ PŘÍHODY: Čekání na drama
 >MÉDIA: Televizní máma skončí špatně
 >TÉMA: Zdanění penzí v blízké době ?
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >EKOLOGIE: Pochyby o ekonomické výhodnosti větrných elektráren
 >EKONOMIKA: Oslabování koruny jde na vrub oslabování měn střední Evropy
 >GLOSA: Mladý odborník
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >PENÍZE: Hypotéka po americku
 >CHTIP: To rozkošné slůvko fuck

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
23.7. MROŽOVINY: Vzpomínka na Raymonda Chandlera
František Novotný

Dnes, 23. července 2003, je tomu 115 let, co se narodil americký spisovatel Raymond Chandler, patřící vedle Dashiella Hammetta k zakladatelům tzv. "drsné školy" detektivního románu - duchovní otec literární postavy soukromého detektiva Phila Marlowea, jež se stala nesmrtelnou a svým významem předstihuje i Sherlocka Holmese Conana Doyla, Hercule Poirota a slečnu Marplovou Agathy Christie, Nero Wolfa Rexe Stouta a Perry Masona Erlea Gardnera.

Celým jménem Raymond Thornton Chandler spatřil světlo světa uprostřed léta 1888 v Chicagu. Matka byla Irka, otec Američan, a když záhy rodinu opustil, odjela s dítětem v roce 1896 k příbuzným do Británie. Mladý Raymond navštěvoval prestižní soukromou školu Dulwich College a přestože exceloval v latině a řečtině, školu nedokončil a odjel na rok do Francie a Německa, aby se zdokonalil ve francouzštině a němčině. Když mu bylo osmnáct, donutil ho strýc, aby složil 6 dní trvající zkoušky pro státní zaměstnance. Ze 600 uchazečů byl Chandler první v klasických předmětech a celkově třetí, což mu vyneslo místo v britské admiralitě. Státní služba ale nebyla jeho ideálem a po půl roce dal výpověď. Žil jsem prakticky z ničeho a psal jsem pro intelektuálně zaměřenou kritickou revui a také pro večerník "Westminster Gazette", napsal pak o této etapě svého života. V roce 1912 odjel zpět do USA.

Ačkoli měl americké občanství, v srpnu 1917 vstoupil Chandler do kanadské armády a jako seržant 7. praporu 1. divize byl v březnu 1918 nasazen na západní frontě. V červnu 1918 jako jediný z celé čety přežil s otřesem mozku boje na hřebenu Vimy a po vyléčení se přihlásil do pilotního kurzu R.F.C. Válka ale skončila dříve, než se Chandler stihl stát vojenským pilotem.
Po demobilizaci odjel kvůli matce zpět do USA a usadil se v Kalifornii, která se měla stát jeho domovem a literární inspirací. Živil se všelijak, jistou dobu i vyplétáním tenisových raket, avšak po absolvování kurzu účetnictví se budoucí romanopisec překvapivě uchytil ve světě byznysu. Dotáhl to až na výkonného ředitele a člena správní rady několika malých, ale bohatých ropných společností a koncem 20. let vydělával slušné peníze.
Také se konsolidoval jeho soukromý život, který, což je třeba předeslat, se vymykal standardu a zasloužil by si psychoanalytickou studii. Raymond Chandler byl hluboce citově vázán na matku a když se v roce 1912 spolu vrátili do USA, padla mu do oka o 18 let starší zralá vdaná žena Pearl Eugenie Pascalová, rozená Hurlburtová, která si říkala Cissy. Za války jí psal z Francie, ale milenci se stali až v roce 1919. Cissy v červenci požádala o rozvod, avšak přestože žili spolu, Chandler se s ní oženil až v roce 1924, až po smrti své matky, kdy mu bylo 35 a nevěstě 53 let.
I přes značný věkový rozdíl Chandler Cissy nikdy nepřestal hluboce milovat a její smrt 12. prosince 1954 vyvolala u spisovatele recidivu alkoholismu, který pak urychlil i jeho vlastní smrt.
Po třicet let, deset měsíců a čtyři dny byla světlem mého života, cílem veškerého mého usilování. Cokoli ostatního, co jsem kdy udělal, bylo jen ohněm, aby si nad ním mohla hřát ruce, tak zněla Chandlerův epitaf na adresu milované ženy.

S alkoholismem se Chandler potýkal již od války. A také kvůli pití a pracovním absencím byl v roce 1932 vyhozen od naftové společnosti Dabney Oil Syndicate, nikoli z důvodů Velké hospodářské krize, jak uvádějí jeho útlocitnější životopisci. Viceprezidenti se přece jen tak nevyhazují, ani když firma stojí před krachem. Byl 49letým alkoholikem a ocitl se na dlažbě s 67letou manželkou - taková byla životní bilance, před níž utekl do Seattle. Když ale žena onemocněla, vrátil se do L.A.
Snad v Seattle mu padly do rukou tzv. "pulp" magazíny, laciné nenáročné čtivo pro nezaměstnané, jež dostalo název podle dřevité kaše, z níž se vyráběl hrubý papír těchto časopisů s povídkami triviálních žánrů, jako byly kriminální a sci-fi příběhy.... začal jsem číst šestákové časopisy, neboť byly tak levné, že se po přečtení daly vyhodit, a taky proto, že jsem nikdy neinklinoval ke čtení takových těch nóbl ženských časopisů... uvědomil jsem si, že některé povídky jsou i přes svůj vulgární tón pořádně silné a poctivé. Rozhodl jsem se, že by to mohl být dobrý způsob, jak se naučit psát prózu a vydělat při tom trochu peněz, komentoval později Chandler své rozhodnutí začít psát pro pulp magazíny. A to pro časopis "Černá maska", který uveřejňoval drsné kriminální povídky Dashiella Hammetta. Do tohoto časopisu pak po 5 měsících práce poslal Chandler povídku "Vyděrači nestřílejí" o 18 000 slovech, za niž dostal 180 dolarů. V tzv. "předmarlowovském" období 1933 - 38 pak publikoval v pulpech dalších 15 povídek.
Kdo se rozhodne psát na prahu padesátky, kdy běžný romanopisec má už začátky dávno za sebou a pomalu pomýšlí na memoáry, musí se rozhodnout racionálně a uplatnit svou životní zralost. To byl případ Chandlera. Zanalyzoval svoje možnosti a rozhodl se, že nebude psát jenom prosté napínavé historky o vraždách, stanovil si cíl probouzet pocity dialogem a popisem... chtěl jsem si hrát s fascinujícím novým jazykem, abych se přesvědčil, co to udělá, použiju-li ho jako vyjadřovacího prostředku, který by zůstal na úrovni neintelektuálního myšlení, a přesto nabyl síly říkat věci, které se obvykle říkají jenom ve vysoké literatuře. A toto vysoké předsevzetí si Chandler splnil - v sedmi románech s hlavní postavou soukromého detektiva Phila Marlowea.

Chandler se nejen promyšleně věnoval stylotvornému úsilí, kde čerpal u takových kalibrů, jako byl Hemingway, ale také se hlouběji zabýval estetikou detektivního příběhu. Soudil, že emocionálním podkladem detektivky je skutečnost, že je vražda potrestána a spravedlnosti učiněno zadost. Avšak podle Chandlera se toho dá dosáhnout teprve tehdy, až si to nějaký velice odhodlaný jedinec vezme za úkol. To byla pravidla, podle nichž začal na jaře 1938 psát svůj první detektivní román, v němž zkombinoval motivy dvou předchozích povídek ("Vrah v dešti" a "Opona"). "Hluboký spánek" (někdy "Veliký spánek") dokončil po 3 měsících a tímto románem vstoupila do moderní americké literatury postava soukromého detektiva Phila Marlowea, jíž pak autor zasvětil dalších šest děl.
Kniha, vydaná prestižním newyorským nakladatelstvím Alfred A. Knopf v únoru 1939, přinesla autorovi jednoznačný úspěch. Snadno se prodalo 10 tisíc výtisků a úspěch se opakoval i v Británii, kde román vydal nakladatel Hamish Hamilton, s nímž Chandler později navázal pevné přátelské vztahy. Povzbuzený autor si okamžitě udělal rozvrh práce na další rok. Ihned začal pracovat na románu "Dáma v jezeře", avšak práce nešla tak, jak chtěl. Proto rozepsal příběh "Sbohem buď, lásko má" a o něco později ještě "Vysoké okno". Pracoval tedy současně na třech románech. Navíc se nedokázal oprostit od sledování války v Evropě a poté, co dokončil první verzi "Sbohem buď, lásko má", znovu se přihlásil jako dobrovolník do kanadské armády. Byl však odmítnut.

Román "Sbohem buď, lásko má" vyšel v říjnu 1940, "Vysoké okno" v srpnu 1942 a nejdříve rozepsaný příběh "Dáma v jezeře" v listopadu 1943. Ačkoli právě tento román, na němž si Chandler dal obzvláště záležet, byl přijat chladněji než jeho jiné knihy, Chandler prorazil ghetto triviální literatury. Všechny jeho detektivní romány byly recenzovány ve sloupcích určených pro vysokou literaturu a nejzapřisáhlejší nepřítel detektivek mezi literárními kritiky 60. let minulého století, Edmund Wilson, vzal na milost pouze jediného autora - Raymonda Chandlera. Přímo fenoménem se pak stala postava Phila Marlowea, takže každý doslov k jakémukoli Chandlerovu románu vždy obsahuje pokus o její psychologický portrét. ... těmito hanebnými ulicemi musí kráčet muž, který sám není hanebný, který nemá ani špinavé ruce, ani strach...Musí to být nejlepší člověk svého světa a dost dobrý člověk pro každý svět... Myslím, že by dokázal svést vévodkyni, a vím jistě, že by nezkazil pannu... Kdyby bylo dost takových lidí, jako je on, žilo by se, myslím, na světě velice bezpečně, a přitom by svět nebyl příliš nudný na to, aby stálo v něm žít - tak zní jedna z charakteristik Phila Marlowea.

Tato postava se dotýká něčeho hlubinného v naší psychice.Je moderní inkarnací nejen ušlechtilého pistolníka z Divokého západu, muže, který si v tom nejzkorumpovanějším prostředí zachovává rytířskou čest, ale vede ještě hlouběji do historie lidského rodu, až k ohňům pravěkých nomádů, k jejich vyprávěním o kmenových recích, kteří uchránili svůj lid před zkázou, až k mytologickým héroům, kteří poprvé v lidských dějinách dokázali rozlišovat mezi Zlem a Dobrem.
Phil Marlowe reprezentuje ty lidi, kteří nesou v sobě přirozený morální řád, jenž je pro ně Nejvyšším zákonem. Oni jsou poslední nadějí trpících, když všechno selže, když se zhroutí i civilizační mechanismy a člověk stojí před krutou realitou s holýma rukama. A nejen to. Raymond Chandler geniálně vystihl, že vnitřní čestnost, neúplatnost a odhodlání obětovat morálním principům i život je nejsilnější zbraní jeho detektiva, je neprorazitelným brněním, které činí Phila Marlowea nezranitelným. Svou charakterností je jako z jiného světa, jako člověk má rozměr navíc, který ho ukotvuje v jakémsi nadsvětě, kam všichni ti vrahové, nájemní střelci, mafiánští grázlíkové a zkorumpovaní policajti nedosáhnou, kam nejsou schopni to "švorcové soukromé očko" sledovat. Marloweovy motivy jsou nad jejich chápání a proto působí jako magie, dávají nositeli magickou ochranu, která by se ale rozplynula, kdyby tento poslední bojovník za spravedlnost byť jen nepatrně zakolísal.

Tato ochranná magie je ale pevně zakotvena v realitě amerického byznysu. Všichni ti obskurní bossové a milionáři, mafiánští šéfové a podplacení policejní náčelníci vědí, že právě kvůli své poctivosti není Marlowe pro ně konkurencí, nepředstavuje riziko sociální revoluce, ale může být použit jako užitečný nástroj, který likviduje ty, jež to příliš přehnali, jako skalpel, který odřízne gangrénou napadené údy.
Chandlerovy romány tedy nejsou jenom detektivními příběhy, v nichž je odhalen vrah, nejsou ani toliko legendami o neúplatném pistolníkovi, s nímž přichází zákon, ale především jsou sociologickými studiemi moderní městské civilizace, když ukazují, jak se onen zdánlivě abstraktní a "bezbranný" princip morální ochranné magie dokáže prosadit i ve světě, kde vládnou nekompromisní pravidla byznysu. Kdo chce získat nezkreslený pohled na americkou společnost 40. let minulého století, kdo chce pochopit Ameriku, konkrétně Kalifornii, by měl v prvé řadě sáhnout po Chandlerových románech.

Literární úspěch otevřel Chandlerovi brány Hollywoodu, kam prodal práva na některé romány a získal zaměstnání jako scenárista, takže se konečně zbavil finančních potíží a mohl si koupit dům v La Jolle. V roce 1943 spolupracoval s režisérem Wilderem na filmu "Pojistka smrti" a do ateliérů se vracel až do roku 1950. Scenáristicky se podílel na filmu "Modrá jiřina" a na dalších, avšak nemohl spolupracovat na scénáři filmu podle vlastní knihy "Hluboký spánek" s Humphrey Bogartem v hlavní roli, neboť jej produkovalo jiné studio, než s kterým měl smlouvu.
Jako scenárista nebyl příliš šťastný a svou hlavní roli viděl v práci romanopisce. V roce 1949 mu vyšel další román "Sestřička" a v roce 1953 pak rozsáhlé dílo "Dlouhé sbohem", které česky vyšlo i pod názvem "Loučení s Lennoxem." Podle mého soudu se jedná o nejlepší Chandlerovu práci, neboť v ní nejde jenom o detektivní příběh, kde Marlowe objasní dvě vraždy, ale především o příběh vyhoření přátelství dvou mužů, jež se vyčerpalo vzájemnými protislužbami. Marlowe zde jakoby nachází blížence, přítele, který v sobě nese zdánlivě stejně silný morální kodex jako detektiv sám. Avšak, a to je třetí plán díla, jak příběh plyne, Lennox počne podstupovat kompromisy, nechává se "koupit" a demonstruje, jak by skončil Marlowe, kdyby se vzdal svých zásad.
Po smrti manželky se ochromený a na alkoholu závislý autor donutil k napsání ještě jednoho románu. "Playback", nebo také "Případ naruby" vyšel v roce 1958 a podle Josefa Škvoreckého si v jeho závěru spisovatel předpověděl vlastní smrt. Marloweovi totiž volá z Paříže jeho přítelkyně Linda Loringová (poprvé vystupuje v "Dlouhém sbohem") a prosí ho, aby za ní přiletěl. Marlowe slibuje, což je alegorií odchodu na onen svět.
Faktem je, že těkavého autora, který nikde nevydržel dlouho (dům v La Jolle prodal, protože příliš silně připomínal Cissy) a střídavě bydlel po hotelích v USA a Británii, přiměla k dokončení "Playbacku" majitelka londýnské literární agentury Helga Greenová. Chandler se do ní zamiloval a dokonce uvažoval, že si ji vezme. Tato situace se měla odrazit i v díle, do něhož se následně pustil. "Poodle Springs Story" ("Příběh z Pudlíkova") měl předvést Marlowea jako manžela bohaté Lindy Loringové. Nevím, jak to dopadne, ale nepodaří se jí ho nikdy ochočit, napsal Chandler před Vánoci 1958 své přítelkyni Helze Greenové. Bohužel, nikdo se již nedoví, jak by to dopadlo, neboť neúprosná smrt nedopřála ani paní Greenové, aby se pokusila ochočit si člověka, který smazal rozdíl mezi triviálními detektivními příběhy a vysokou literaturou.
Raymond Chandler zemřel v La Jolle dopoledne 26. března 1959 (podle jiných pramenů už 23. 3) na následky přechozeného zápalu plic a celkovou vyčerpanost organismu v důsledku alkoholismu. Ačkoli jeho tělo už setlelo, Philem Marlowem si jeho duch zajistil nesmrtelnost. Žádný autor detektivních nebo SF příběhů nemůže tento milník ve vývoji literárních postav pominout. Jeho odrazem je jak agent lovící roboty ve filmu "Bladerunner" podle Philipa K. Dicka, tak pistolník Roland v sáze "Temná věž" Stephena Kinga, abych uvedl ty nejznámější.
Všech sedm slavných Chandlerových románů bylo přeloženo do češtiny - jako první "Dáma v jezeře", kterou pro edici Smaragd v roce 1965 přeložil Josef Škvorecký, a pod překlady dalších knih jsou podepsáni František Jungwirth a Josef Schwarz. Výbor povídek pod názvem "Poslední útočiště" pak pro Klub čtenářů Odeon přeložil Tomáš Korbař.

Psáno v Praze 22. 7. 2003, data z doslovů J. Škvoreckého u "Dámy v jezeře", O. Černého u "Playbacku", F. Jungwirtha u "3x Phil Marlowe" a z Internetu: www.cwru.edu/artci/engl/marling/hardboiled/Chandler, www.booksfactory.com/writers/chandler a //home.usit.net


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku