Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 4.8.2003
Svátek má Dominik




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Temelín, vycpaná kuna a větrné elektrárny
 >DOPRAVA: České dráhy vzdaly boj o cestující
 >GENTLEMAN: Všeho s mírou
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Dovolená, jaká by se ani Moby Dickovi nepřihodila
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Problém poslední míle
 > PSÍ PŘÍHODY: Bartův recept na vedro
 >Z CEST: Globalisace
 >ZDRAVÍ: Divoký losos zdravější chovaného
 >FEJETON: Ztráta paměti
 >NÁZOR: Ježišikriste, my se bez tebe neobejdeme!
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >PENÍZE: Záporná daň je chytrá
 >POVÍDKA: Aděl smrti
 >POLITIKA: Chybí účinný zákon o střetu zájmů
 >DOPRAVA: Hloupost, závist nebo ...?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Francie  
 
4.8. Z CEST: Globalisace
Jan Beneš

Na ty věci se koukáme v TV. Občas je vídáváme podél cest jimiž se ubíráme a nepočítáme příliš s tím, že se mohou přihodit i nám. Ačkoli to, zda se přihodí, je jen statistická pravděpodobnost, neb o tom, co se přihodí a jak se to přihodí, nám vlastně není dáno příliš rozhodovat. Vlastně do toho máme tak málo co mluvit, jako do vývojového cyklu chroustů. Kterých ostatně prý ubylo až povážlivě.
Přizpůsobuji se rychlosti na francouzské dálnici i panujícímu vedru. To vše blíže Mo-télimaru při 40 Celsia. Jsem v nejlevější levé lajně právě třípruhové dálnice a držím se tak nad tou povolenou sto třicítkou, jako všichni kolem. Je pět odpoledne, pondělí 21. července a přál bych si dojet do gaskoňského Auch, což je v oblouku dálnice na Marseille a obloukem k západu zpět na Toulouse, ještě pěkných pár stovek kilometrů. Ráno jsme vyrazili z Freibur-gu a kvůli dálničním poplatkům to brali na Lyon přes Ženevu.
Leč jiná dálnice k disposici není. Loni jsme se to při cestě za českou kulturou v Gaskoňsku pokusili učinit kratší diagonálou přes St-Éthiene a Albi, ale cesta nám trvala tři dny. I když hlavně kvůli museu a rodnému domu Toulouse Lautrecka v Albi, jež za tu zastáv-ku rozhodně stálo.
Takže ano, ještě cosi přes tři stovky kilometrů, takže počítejme raději s pěti hodinami, neb po sedmé a nejpozději do deváté, bude třeba vyjet někam na večeři. Neb zákonodárství sladké Francie chrání zaměstnance hospod natolik, že vám po deváté už najíst nedají. Není-li to zaměstnanec, ale jen majitel, tak si to zas neriskne, neb by mohl slíznout pokutu, že nepo-voleně konkuruje těm, kterým se před sedmou a po deváté už pracovat nechce. Náš zákazník je sice náš živitel, ale dle socialistického vzoru rozhodně už vůbec ne a ani náhodou náš pán.
Pak se náhle, docela daleko a napravo,objeví nad dálnicí letící předmět. Jaksi podivně rotuje, snad někomu uletěla z těch balíků na střeše plachta,.. zmizí to na okamžik za náklaďá-kem, který je mírně před námi v prostředním pruhu. Zaznamenám, že z náklaďáku cosi odle-tuje. Ale už je to před námi a staví se to do výše jíž není kam uhnout. Impakt, tupá rána a ná-sledný rachot. To vše na pravé přední části vozu, který se mi ale podaří udržet na vozovce. Ale to už to vše mizí nad námi a za námi, a já se proplétám na nejbližší odstavný prostor. Na-štěstí se to všecko odehrálo tak rychle, že jsem ani nestačil pomyslet na nějaké brždění. Chvíli cosi drhne, pak to se škubnutím přestane.
Co se děje za námi moc nesleduji, hlídám mezery kudy vykličkovat.
Což činí i ten náklaďák a řada dalších. Ti úplně poslední, kteří ve zmatku sešlápli brz-dy se mezitím kupí za námi, dle vzoru seriálu Kobra 11.
Na odstavném prostoru spolu s námi zastavuje i ten náklaďák a objíždíme tam peuge-ota 206, u něhož to vše začalo. V té stopadesátce mu totiž odletěl kryt motoru, a to tak dů-kladně, že to sice vydržely panty, ale nevydržela lišta na níž jsou připevněny. To víko mu ještě stihlo promáčknout střechu a vylupnout do prostoru zadní okno, než se pak vydalo na svoji pouť, jíž jsme se ocitli v cestě i my. Vlastně nás zachránil kontakt toho kusu plechu s náklaďákem, který ho vyrazil z horizontální polohy v níž by nás byl při nárazu do předního skla celkem s jistotou zabil. Ve vertikální poloze jsme to odrazili a podletěli. Chybí maska, bude to chtít nový nárazník a ty kusy plastiku kolem, gumové chrániče, ostřikovač světel. Drhnutí patřilo plastikovému chrániči spodku motoru, který rovněž chybí. Nic moc, vzhledem k tomu, že když u nás za chvíli zastaví ambulance, kdosi tam ze zablokované dálnice přináší celou lidskou ruku a za chvíli zas můžeme pozorovat odklizovací četu, jak k nám tlačí forda fiestu s přeseknutým předním sloupkem i sklem plným krve, právě v úrovní volantu.
Dostavili se policajti, respektive tedy četníci. Jsou dva. Nemají ani odznak, ani čís-lo.Své typické képi nechali kvůli tomu vedru ve voze a košile mají na tělo, stejně jako my, přilepené potem.
Oba mají dnes už nejméně padesát let staré pistole, ve Francii po válce licenčně vyrá-běné Parabelum F-1 P-15 Competition. To jen naše policie potřebuje nové bambitky.
Mladiček vcelku útlý až subtilní a muž středního věku na prvý pohled mohutný a na-štěstí také hovořící perfektně anglicky. Jen když kolem nesou tu ruku řekne cosi, co mi nezní ani anglicky, ani francouzsky. Sobaščaja žizň. Řekl to, nebo mám halucinace z vedra?
Nejprve se věnují majiteli toho peugeota, což je mladý Arab s mohutným zlatým řetě-zem kolem krku a pěkně vyděšený z toho, co ho to vlastně potkalo. Utěšujeme ho, pokud na to naše zásoby francouzštiny stačí, aby se radoval, že je naživu. Moc na to nevypadá, právě zjišťuje, že nechal doma papíry od vozu. Četníci, ač bez jmenovek, či služebních čísel, z toho naštěstí nedělají vědu, spokojují se s tím, že zavolá mobilem tatínka a tatínek je přiveze.
Načež nás četníci všecky vyvezou z toho odstavného pruhu, kde se činí saniťáci nad těmi, co nebyli tak lucky jako my, případně balí do plastikových pytlů ty, u nichž už je každé činění zbytečné, o pár kilometrů dál na odpočívadlo.
Moje žena (nejlepší ze všech, jak praví Kishon) pronese poznámku, že ten peugeot 206 je hezké francouzské auto, což ten mohutný četník béře za ironii na francouzskou práci, jak znám svou ženu, tak to také asi ironie být měla a anglicky jí odpoví, že ano, ale že dělají jen na export.
Pak zjišťujeme, že kromě zákazníkům přesně vyměřené doby, kdy jedině smí ve fran-couzských restauracích utratit své peníze, je nutno ve Francii k protokolu o dopravní nehodě mít u sebe patřičný francouzský formulář. Četníci je nemají a jiná hlášení než do patřičných formulářů, dle platných předpisů nevykonávají.
Z toho nás naštěstí vyvlékne arabský tatínek. Dostavil se nejen s papíry od toho peu-geota, psem boxerem a jiným příbuzenstvem, ale i zásobou těch prožluklých formulářů. Snad za tu manželčinu poznámku o hezkém francouzském autu si nás však nechávají četníci jako poslední. Nakonec to sepíší, podáme si ruce, a protože je sice už sedm večer, ale ještě pořád vedro jako z pekla, jdu se umýt. Teprve tam mi dojde, že ta poznámka k useknuté ruce, kterou ten mohutný chlap byla rusky. Sobaščija žizň. Bylo to tak?
Také se přichází umýt a já se tedy zeptám, zda opravdu řekl tu poznámku rusky.
"Da, eto bylo po ruski," odpoví mi.
"Vy jste Rus?" zeptám se.
"It none of your business," odpoví mi a pak dodá. "Jsem Francouz."
"No dobře," povídám, "já jsem sice Američan, ale pořád ještě také Čechoslovák."
"My pleasure," řekne. "Your car is Škoda."
Zároveň se mi při tom ošplouchávání podaří identifikovat jeho tetování na předloktí. Je to ta kouřící bomba cizinecké legie.
Pak už jen nasedneme a jedeme.




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku