Předesílám, že vůbec nehodlám fušovat do řemesla filmovým kritikům. Účelem této glosy ani není cokoli vyčítat filmovým tvůrcům, jejichž počínání se vůbec nedivím. A jestli lze někam směřovat případnou kritiku, tak spíše jejich přespříliš vstřícným spřáteleným novinářům. Jedinou ambicí tohoto textu je upozornit na zajímavý fakt, kterého si asi většina lidí vůbec nepovšimne. Nic více, nic méně.

Blíží-li se premiéra některých filmů, roztrhne se pytel s hlavními protagonisty přicházejícího majstrštyku. Ať divák, posluchač či čtenář otevře cokoli, vyvalí se na něj hlavní aktéři filmového opusu. V posledních dnech si to užíváme s Aňou Geislerovou a Ondřejem Trojanem. Není na tom vlastně nic divného, protože součástí rozpočtu každého podobného projektu jsou i náklady na propagaci. Jenže ono nejde pouze o placenou reklamu. Vstřícnost některých médií, včetně těch veřejnoprávních, poskytnout filmovým tvůrcům bezplatný propagační bonus je do očí bijící. A tak se na nás valí nejen klasické recenze a kritiky, ale také záplava rozhovorů, promo článků a fotografií i jen takového žvatlání o všem možném, hlavně že s tou správnou aktuální osobou.

Problém je v tom, že touto přízní nezahrnují naše média každého. I mezi filmaři jsou "rovnější" mezi "rovnými". A tak se stává, že naprosto nadstandardním zájmem médií je zahrnut snímek, který zdaleka nedosáhnul očekávání, jež do něho byla vkládána, třeba Tmavomodrý svět. A na druhé straně jiný - bezesporu vynikající - film již dopředu nemá stejnou šanci. Třeba pozoruhodný snímek Mateje Mináče Všichni moji blízcí o siru Nicolasi Wintonovi a jeho 669 zachráněných židovských dětech. Film se silným příběhem, obrovským humánním poselstvím, skvělým hereckým obsazením i nádhernou muzikou. Když si toho všimnete, možná se zamyslíte, proč tomu tak je. Jedna odpověď se nabízí. Mináč asi nepatří do toho správného "klubu". Neběhal s bikolórou po Kavčích horách. Ale třeba se mýlím a všechno je to jinak.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku