Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 12.9.2003
Svátek má Marie




  Výběr z vydání
 >PENÍZE: Špidlův blahobyt
 >SPOLEČNOST: Zkušenosti z Tesca
 >TERORISMUS: Co se od 11. září 2001 nezměnilo
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: No a dnes v noci na ostro budu zombie
 >PSÍ PŘÍHODY: Nadhled poněkud limitovaný
 >POLITIKA: Poletující Tvrdík
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Pacient korespondent
 >SPOLEČNOST: Zákaz, ochranka a právo
 >MÉDIA:Potřebuje ČT více procent reklamy?
 >SVĚT: Zajímavé království
 >NÁZOR: Druhý debakl USA v Iráku
 >ÚVAHA: Cesta do pekel
 >9 LP argumentů
 >PENÍZE: Co mají banky pro studenty

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
12.9. VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
Václav Vlk

14 -Na havla!

Pevně doufám, že ten titulek nějaký redaktor neopraví! Protože název textu nadepsaný slovy: "Na Havla!" by vzaly některé české noviny, aniž by četly jen řádek dál. Jenže, přátelé, když jsem tato slova rezolutně prohlašoval, nevěděl jsem nic o nějakém Havlovi, mně tehdy nejvíc zajímalo co budu mít na hlavě. Takže, na dotaz holičky anebo i holiče - v těch dobách, vážení, to v Česku už skoro nikdo nepamatuje, v holičství pracovali i mužský!! - jak si to přeju, jsem rezolutně odpovídal shora uvedenou větou.

"Na havla" znamenalo, že nahoře se to nějak zkrátí, to se léty různě měnilo, ale vzadu na zadní části lebky ke krku budu mít správnou "deku". Tedy dosti dlouhé a dole rovně zastřižené vlasy.
Když jsem takto vymóděn přišel ke svojí milované tetě Nelly, ona sama vždy elegantní a půvabná, obhlédla zezadu mojí hlavu a pravila tónem chovanky z dívčího pensionátu:
"Vypadá to jako slepičí prdel."

Vzhledem k tomu, že jsem tehdy byl velice kudrnatý chlapec (když říkám velice, myslím velice) a vlasy se mi kroutily i vzadu, měla teta asi pravdu. Když to bylo tak 3 centimetry silná "deka", muselo to nezaujatému pozorovateli skutečně připadat jako slepičí prdel přestěhovaná na hlavu. Beďary zepředu musely dodávat celé hlavě skutečně nevšední celkový výraz.

Ovšem dřív než přišel "havel", byl tady "eman". Ten účes snad někdo vymyslel, aby měli straně věrní kreslíři v Dikobrazu jak co nejvěrněji zobrazovat zkaženou mládež. Učesat si "emana" bylo jednoduché pro kluky s rovnými vlasy. Ale co my, kudrnáči? "Eman" totiž vypadal tak, (vysvětlení pro mladší ročníky) že se vlasy nejprve učesaly na pěšinku. Na druhé straně, co byla pěšinka, musely být vlasy co nejdelší, asi něco podobného jako si nechávají dneska růst starší plešatějící pánové a čemu se říká "přehazovačka". Podobné, ale ne úplně.
Takže když se učesala pěšinka, vlasy se nejprve zčesaly až skoro přes ucho, pak se buď namočily (chudší rodiny), nebo potřely pomádou (středně situované rodiny - pomáda se často kradla prvorepublikovým anebo dokonce císařsko-rakouským dědům), anebo se vyztužily lakem - takto si upravovali hlavu jen skuteční frajeři a odvážlivci, protože s takto upravenou hlavou byl na Trafouši (dobový název Václavského náměstí) okamžitě vyvolán zásah orgánů VB. Vždy "účesově-likvidační".

Výsledek vytvoření "emana" záležel také na dovednosti mladého puberťáka a na kvalitě jeho vlasů. Dlouhé, trčící vlasy musely být vyčesány po jedné straně hlavy, přesně na jejím okraji, směrem co nejvíce vzhůru. Superfrajeři pak na konci vytvářeli jakousi zpětně lomenou vlnku. To mně se nikdy nepovedlo. Naštěstí. Ve skutečnosti totiž účes ze všeho nejvíc připomínal to, co češou některé matky dětem když jim vyrostou první vlásky na hlavě a čemu se u nás říká "kohout".
Popravdě řečeno museli jsme vypadat děsně! No, ale vyjadřovali jsme tím svůj vlastní životní názor. A mít správný účes a vyjádřit tak svůj vlastní názor na mužný vzhled, světové dění, politickou orientaci, duševní stav, toť to, co musí každý mladý muž mít.
Bez správného účesu mladý muž: "No existente", "No exista", "Nějestvujet", "Er ist noch nicht", prostě je nýmand, jak důrazně říkáme "my", západní Slovani!
Je zajímavé, jak různé účesy - viz Formanův film Hair - dokáží stmelovat celé generace, vnitřně je členit do různých subkultur a podobně.

Ale nic netrvá věčně. Když jsem pak začal sám učit na učňáku, nosily se dlouhé vlasy. Až na záda. Krásné hříva!! Úúúžasné!!! Vedl jsem takhle skupinu učňů, sám tehdy asi 24letý, z fabriky kamsi jinam, už se nepamatuji kam. Kluci i holky šli nějak sami od sebe po chodníku v dvojstupu, širší totiž ten chodník nebyl a já jsem musel jít po silnici.
Jakýsi stařík (dle mého tehdejšího mínění), asi tak kolem padesáti let, který se nám musel vyhýbat vstupem do vozovky, okamžitě začal ječet cosi o nezvedené mládeži, jak to dneska vypadá a vůbec, k jakým koncům to povede…
Rozhlížel jsem se, kdo z mých svěřenců co provádí, když v tom dědek dostal skoro hysterický záchvat, ukazoval na mne rukou, prstíkem trčil na mé dlouhé vlasy a ječel: "Na tebe to platí, ty syčáku, na tebe hlavně, vlasy až na prdel, chodí vedle chodníku a eště se votáčí!!"
Mí svěřenci se váleli smíchy a já nakonec taky.

Doba šla a účesy se měnily. V době, kdy vyrůstal synek našich chalupářských sousedů, byla v módě u mladých mužů, kteří byli "světoví", patka do čela. Dlouhý pramen vlasů, který jinak dámy všech dob nosí klidně přes jedno oko a je jasné, že jim ta patka nijak nevadí, klukům však v praxi poněkud vadil. Zatímco svůdná dáma jedním okem kouká na svět a druhým spoza pramenu vlasů juká hlavně na chlapy, co to s nima jako dělá, muž, když pořádně nevidí, je poněkud nesvůj.
Takže mladý Aleš nosil přes jedno oko patku. Od té doby se z malého Aleše stal velký pan "generální ředitel". Pro našince, vždy a vše kádrující, vysvětlení, že nastoupil Alešek do práce až po roce 1990. A vbrzku se stal ředitelem, později generálním, jsa inženýr a ekonom. Jojó, na dobu po roce 1990 se bude jednou vzpomínat nejen jako na dobu obrovských průserů, ale i neuvěřitelných kariér. Tehdy se nemuselo čekat na místo ředitele až do doby, kdy je dotyčný už úplně "znormovaný" během života a pomalým postupem vlastní kariéry a díky tomu také příslušně zblblý. Zvláštní doba!

Už jsme všichni zapomněli na to, že kdysi jsme Aleška, pardon, pana generálního A., natočili na film. Až jednou někdo ten film přetočený na video přinesl a pustili jsme si ho. Z obrazovky na nás hleděl Alešek. V tom dávném reálu čučel do kamery jako tele, jako většina pubišů, když si je dovolí natáčet nějaký drzý, tupý a úplně "out" dospělák. Ovšem nejen čučel do kamery. Protože mu neustále padala ta patka přes oko, trhal hlavou v několikavteřinových intervalech na jednu stranu, aby si odkryl výhled na svět pro druhé oko.
"Šmarjá, to jsem já??"nevěřil objekt filmování svým očím. "Takhle jsem skutečně vypadal a takhle jsem furt cukal tou hlavou?"
"Jistě, to jsi ty Alešku " pravil jsem.
"Neříkej mi Alešku!!" zařval pan generální a pak už mírněji a nevěřícně dodal:
"A to ste mně nezabili?"

No, nezabili. Občas, v každé době a každém věku, má rodič chuť své dítě roztrhnout, uškrtit, zastřelit a prostě nějak zabít, protože na to už se nedá koukat. Většinou to rodiče vydrží, což je poznat z toho, že je nás na zeměkouli stále víc a víc.
To, že nezabili nás a že pupkatí esenbáci byli skutečně "na mrtvici" z našich "emanů" a "havlů" a že to jen nepředstírali, člověk pochopí až o mnoho později. A když to pochopí, zatne zuby když vidí mládence s cvočkem na obočí, dívenku jak se jí uprostřed jazyku třpytí zlatá tretka a drobnou a elegantní slečnu, která má v uchu tolik náušnic, jako by to okoukala z fotografií Emila Holuba z výprav do černé Afriky.

Jenom jednomu furt nerozumím. Hned vysvětlím čemu. V dnešní době, kdy jsem byl zařazen mladými dívkami mezi "hnědé uhlí", zahlédne člověk v reálu holé mladé ňadro poměrně dost málo. Výjimku tvoří přímořské pláže. Tam je přímo přeňadrováno. A i naprostý slepec anebo do sebe pohroužený mnich by si jistě všiml, že mnohé z pohledných mladých ňader je v místě prsní bradavky propíchnuté nějakou pozlacenou ozdobou.
Moc z blízka jsem to nestudoval, nebyla možnost, ale je naprosto jasné, že zde něco nehraje. Naprosto přesně si pamatuji, že když jsem se choval v mládí k nějakému poprsí, ke kterému jsem se směl vůbec nějak "chovat", poněkud hruběji, hned jsem slyšel :
"Nech toho! Au, to bolí!"

Tak jak jim to dneska zrovna v těchhle místech propichují? Anestetika jsou sice mocná, ale takové násilí zrovna tam a vůbec..? Móda je sice móda, já to chápu, ale někdy se mi to zdá skoro až přehnané.Ale to je asi tak všechno, co s tím mohu udělat. Pánbůh ví, co napadne další generaci. Jen aby to nedopadlo tak, jak to popsal svého času Stanislaw Lem v knize "Futurologický kongres".
Ale vraťme se k hlavám. Momentálně jsme ovšem co se týče účesu už opět prudce "in". Mí vnuci, můj mladší syn i já máme na hlavě nejmodernější vlasovou kreaci - kraťounký sestřih a lá "trestanec Šejba". Rychlé, praktické, elegantní a levně vytvořené snachou. Moderním vlasově-stříhacím strojkem, který nestojí o moc víc než návštěva holiče.

Ovšem jedno je jasné. Je to poslední můj "hitový" účes. Leda by přišel do módy styl "Yull Brinner", blahé paměti.
Vrátit do mládí se nemohu. Ani v účesech. Nosit nahoře pleš a vzadu "havla", tak to zas takový magor nejsem. I když některé takové dodnes občas vidím.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku