Od čtvrtka do neděle jsem byl s Vločkou v Itálii. Jezdili jsme tam drobet na kolech a měl jsme příležitost se tam zabývat psychologickým problémem vzájemného ztracení se.

San Gimignano je v Toskánsku obrovská atrakce: opevněné město se středověkým půdorysem, proslulé věžemi vztyčenými v měšťanských domech. Proto se mu říká "toskánský Manhattan".
Do San Gimi jsem přijel s Vločkou na kolech. Zastavili jsme před zdobenou bránou v hradbách, načež se od parkoviště autobusů přivalil dav ruských turistů. Vločka nezaváhala, šlápla do pedálů a vjela do města ještě před nimi. Já zrovna okouněl, díval se na hradby či co a když jsem se rozkoukal, všude kolem mě byli ti Rusové a Vločka byla pryč.

Z mého pohledu se tedy Vločka ztratila.
Ona pak vyprávěla Malé Vločce, že vjela do San Gimi a když se ohlédla, Neffík byl v čudu: on se ztratil.

Pohled na San Gimignano z hradní věže. Na kliknutí uvidíte větší obrázek.

To je zásadní problém fenoménu "ztracení se jeden druhému". Ztrácí se vždycky ten druhý, protože ten první ani na okamžik nepozbyl kontroly nad vlastní lokací. Já věděl, kde jsem, taktéž Vločka věděla kde je.
Další vývoj děje:
Ponuře jsem hleděl na dav turistů. Uvažoval jsem: Vločka jede před nimi a jistě jede na náměstí. K němu bezpochyby nevede jediná ulice. A hned jsem nalezl boční uličku, ta vedla do širší ulice jež byla souběžná s tou hlavní, a během minuty jsem projel pustou paralelní ulicí a ocitl jsem se na náměstí San Gimi.
Bylo tam všechno možné, jen Vločka ne.
Vločka uvažovala: Neffík se ztratil, tak na něho počkám. Počkala, až Rusové přejdou, nedočkala se mě, takže se vrátila k bráně, kdež jsem nebyl, jelikož jsem byl na náměstí a čekal jsem, až se Vločka objeví.
Další postupný závěr: oba jsme uvažovali logicky a jednali racionálně. Výsledek byl, že jsme oba čekali, ona u brány, já na náměstí. Oba jsme byli z hlediska toho druhého ztraceni a oba jsme byli z hlediska vlastního ve správný čas na správném místě.
Je to pozoruhodný akt, kdy racionální jednání vede k nulovému výsledku.-
Nakonec to dopadlo tak, že jsem se vydal k bráně a ona k náměstí a v půli cesty jsme se setkali a naše slova - obou dvou - zněla: Kdes byl/a ?
To byla jednodušší varianta aktu vzájemného ztracení.
K té složitější se vrátím zítra.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku