Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 24.10.2003
Svátek má Nina




  Výběr z vydání
 >KOMENTÁŘ: Amerika - mýty a skutečnost
 >FEJETON: Neplacení daní v demokracii
 >POLITIKA: Jak politici mohou ovlivňovat média
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Žvejkačky
 >PSÍ PŘÍHODY: Noc stvořená pro vraždu
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Za plotem
 >PRAHA: Žofín - rok po povodni
 >GLOSA: Okrajová, ale pozitivní zpráva
 >PENÍZE: Atraktivita za každou cenu?
 >MEJLEM: Několik vtipů
 >TÉMA: Nebezpeční psi - mediální bublina nebo realita?
 >FILM: Potopte Bismarcka!
 >LIDŠTINY: Násilí a sex vůkol kolem aneb je dnešní umění hnijící mrtvola?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Není doktor jako doktor

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
24.10. RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Žvejkačky
Ondřej Neff

Je to už několik let, kdy jsem o prázdninách vystavil na Neviditelném psu krátký seriál Zlatá padesátá. Bylo to moje vzpomínání na dětství. Seriál je dodnes dostupný a všech jeho 11 dílů si můžete přečíst. Řekl jsem si, že by bylo užitečné, kdybych ho postupně doplňoval krátkými vzpomínkami na různé epizody a legrácky.

Žvejkačky
Vše co nějak souviselo se Západem a s Amerikou obzvlášť bylo za mého dětství na ošklivci, tabuizováno a pronásledováno. Žvýkací guma byla pokládána za symbol amerikánského Satana.
Hledali jsme náhradní řešení. Někdo žvýkal vosk. Taky jsem to zkusil. Hned první pokus ukázal, že je to slepá cesta. Slibnější bylo žvýkání smůly ze stromů. Ta se skutečně dala žvýkat, nerozpadala se v ústech jako vosk, ale byla příšerně hořká. Na odstranění problému usilovně bádaly dvě školy žvýkačkových učenců. Jedna škola tvrdila, že hořkost je jev dočasný a odradí jen slabou náturu a že je třeba projít érou hořkosti, pak se chuť vytratí a zůstane čirá žvýkačka poskytující čistou blaženost. Tato teorie měla mnoho stoupenců. Nikomu se však nepodařilo vyžvýkat smůlu až do stavu bez hořkosti.
Druhá škola tvrdila, že hořké jsou jen některé druhy smůly a že je třeba najít strom ronící smůlu bez hořkosti. V této souvislosti byla citována svědectví různých bratranců kamaráda ze Vsetína, který má na zahradě strom ronící smůlu dokonce sladkou!

Občas se podařilo získat skutečnou americkou žvýkačku, ať už plátkovou, nebo polštářkovou.
V padesátých létech, snad až do roku 1960, přežívaly ojedinělé soukromé krámky. Na Žižkově, kde naše rodina bydlela od roku 1953, jich bylo mnoho. Někde v Kubelíkově ulici (myslím) míval krámek pan Ježek. Obchod se smíšeným zbožím, krámek to byl maličký, zasmušilý, obvykle zavřený - a za výlohou měl pan Ježek vystavené polštářkové žvýkačky Wrigley´s ! Nikdo z nás se neodvážil vstoupit. Žvýkačka volně v prodeji? Příliš krásná představa, aby to mohla být pravda.

Žvýkačky se mezi nás dostávaly výhradně dokosem - od kamaráda, od známého, od příbuzných. Žvýkačka se žvýkala v první fázi až do ztráty chuti a pak do rozpadu hmoty - po hodině, dvou usilovného žvýkání se rozpadla na gumovou drť a tu teprve bylo možno vyplivnout. O přestávkách jsme si vyprávěli, že Američané vyplivují žvýkačku hned, jakmile pozbude chuti. Je to vůbec možné? Takové mrhání hodnotami!
Běžné bylo sdílení žvýkačky tak zvaně "z huby": kamarád překousl žvanec na dvě půlky a jednu přepustil kamarádovi nebo kamarádce.
Učitelé pronásledovali žvýkání. Ve třídách bývala kamna a kdo byl přistižen, musel žvýkačku hodit do pece. Snažil se ji překousnout a zachránit aspoň zbytek. Méně dbalí učitelé jen sledovali, aby zločinec do kamen hodil aspoň něco, dbalejší podrobovali prohlídce ústní dutinu včetně úkrytu pod jazykem. Na hodinách takových nelidů bylo bezpečnější nalepit si žvýkačku za ucho.

No a nakonec se začala vyrábět žvýkačka i v Československu. První obchod, který ji prodával, byl Gastronom v Praze na Příkopech. Hned jsem tam běžel, balíček stál dvě koruny. Byla tam obrovská fronta, samé baby, frontové bojovnice. Kupovaly žvýkačky po celých bednách. Jedna si mě všimla a divila se, že nemám žádné peníze - nenesl jsem tašku, neměl jsem peněženku. Otevřel jsem dlaň a ukázal jí dvoukorunu.
"Cože? Ty chceš jednu žvýkačku?" žasla. Pak se cosi jako zastyděla, odvedla mě na začátek fronty a tak jsem zažil to štěstí si poprvé v životě koupit žvejkačku v krámě.

Pokračování někdy příště
Budu rád, když mi pošlete doplňující pamětnické připomínky na moje vzpomínání, hlava je děravá!
O.Neff


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku