Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 4.11.2003
Svátek má Karel




  Výběr z vydání
 >INFORMATIKA: Ministr informatiky Mlynář zrušil kontrolu ISVS
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Proč nemohou být čeští Němci odškodněni prostřednictvím Česko-německého fondu budoucnosti
 >ARCHITEKTURA: Třetí Psí výprava, aneb od Čepičky k Müllerovi
 >FRANCIE: Jak jsem hledal most
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak bylo na Dušičky
 >PSÍ PŘÍHODY: Psaní s psí pomocí bylo pod psa
 >MÉDIA: Literárky zabíjejí literaturu
 >POLITIKA: Promarněné státní svátky
 >POLITIKA: Bezradní lidovci
 >SVĚT: Pirátství (1)
 >EKONOMIKA: Pozitivní výhled pro akciové trhy láká další investory
 >GLOSA: Údajný německo-polský prezidentský dopis, nebo deklarace, a ČR
 >ZE ŽIVOTA: Proč se Citi Bance přezdívá CiNti Bank (III)
 >POVÍDKA: O väzení
 >PENÍZE: Investujte na sekeru

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Francie  
 
4.11. FRANCIE: Jak jsem hledal most
Milan Hulík

Ten zdvihací, co namaloval Vincent Van Gogh. Všichni ho známe, protože jej zpodobnil sedmkrát a vedle obrazu slunečnic je to jeden z jeho nejznámějších obrazů. Původně snadný úkol se změnil v drama, které mě málem přivedlo do blázince. V něm jsem ostatně svoji letošní pouť po stopách dvou velkých malířů začal. "La route des peintres" (cesta malířů) začíná v Avignonu a vede přes Saint-Rémy-de-Provence dolů k moři městem Arles a kolem kraje bílých koní a růžových plameňáků Camargue k Marseille a pak zase kousek nahoru do Aix-en-Provence. Dnes cesta asfaltová, ale tehdy v 19. století plná bílého prachu, který mistral zvedal k modré obloze se žhnoucím sluncem, cesta, po které šli naturalisté i fauvisté, impresionisté i kubisté. Malíři proslavení jak velikostí svého talentu, tak i svým výstředním chováním, opilectvím nebo dokonce i solidností. Vždyť mezi nejslavnější patřil i bývalý bankéř Paul Cézanne, který si na své toulky se složeným stojanem a paletou na zádech propachtoval spodní část s Aix-en-Provence a po horní části cesty chodil se stejným malířským nářadím Vincent van Gogh. Snad jen nezaměnitelná vůně Provence je stejná. Živé ploty zimostrázu a růžové keře šafránu voní dnes stejně jako tehdy a pole modré levandule, to je přece Provence, jak o ní básnil jejich druh v kraji a čase, zdejší básník Fréderic Mistral.

SAINT- RÉMY-DE-PROVENCE

Tím blázincem, kde jsem začal svoji pouť za oběma mistry byl klášter Saint-Paul-de-Mausole v Saint-Rémy-de-Provence. Stojí v zeleni kadeřavých stromů hned vedle největšího římského sídliště Glanum, plného staveb a vykopávek z antické doby. Nejdříve jsem se však ponořil do spleti křivolakých uliček Saint-Rémy-de-Provence, které před staletími bylo významným církevním, politickým a správním centrem Provence. Dnes vypadá jako zdobená "Schmuckkasten", jak jsem se dočetl v německy psané knížce o Saint-Rémy. Skutečně, platanová alej na místě někdejších hradeb obkružujících jeho "Altstadt", skrývá spleť pitoreskních uliček, malebných náměstíček, kamenných kašen a kašniček s tryskajícími stříbrnými praménky chladné vody a středověkých domů a domečků s balkony ozdobenými girlandami květin., mezi kterými se skrývá i ten nejnavštěvovanější. Narodil se v něm r.1503 Nostradamus, slavný lékař, astrolog a především věštec, o jehož některá proroctví se dodnes přou jeho vykladači. Doktor Nostradamus nám totiž ke svým proroctvím nezanechal klíč ani vodítko. Opravdu věděl, že dojde k útoku na New York ? Snad díky němu jsem hned dojel na parkoviště před Tourism de office, kde díky pokračujícímu štěstíčku byla krásná slečna, která mě vybavila mapkou s vyznačenou cestou k jeho domu.Vedla kolem kouzelné boulangerie na Place de la Republique, takže jsem již kolem kostela Saint Martin prošel s dvěma voňavými croissanty v ruce a zahnul za roh do uličky Hoche, kde byl nenápadný domek s jedním oknem a dvěma dveřmi vedle sebe, na kterém pamětní deska hlásala: Ici naquit le 14 décembre

Michel de Nostredame

dit Nostradamus, astrologue".

Mnohem zajímavější byla jeho fontána. Našel jsem ji na rohu ulic Carnot a Nostradamus.

Její vrchol zdobila jeho busta, pod kterou ze zeměkoule v půlkruhu vykukovaly hlavy chrličů vody. Dalším štěstím bylo, že jsem tímto kamenným klenotem Provence musel projet několikrát, než jsem našel tu správnou cestu k Vincentovu klášteru. Hotýlky, které jsem míjel se chlubily všemi slavnými rodáky Provence: De Sade, Mistral, Nostradamus a samozřejmě Vincent. Ten zde ale nebydlel v hotelu, ale v jedné z chudých místností kláštera Saint-Paul-de-Mausole.Tehdy zde nebyla u vstupu do zahrady pokladna, ale překrásná alej s platany ano, jen její zeleň nebyla asi ostříhána do přesných geometrických tvarů. Nádvoří tohoto kláštera je světoznámé, jeho čtverec je vytvářen čtvercovým podloubím, které dělí potemnělé chodby s pronikajícími paprsky slunce od další, tentokráte asymetrické geometrie záhonů vyplněných různobarevnými květinami. Je to tak i na Vincentově obrazu. Ale pozor, jsou dva, téměř identické, kterými mě Vincent popletl. Až zde jsem pochopil, že nejde o dva obrazy stejné zahrady, ale o dvě podobné zahrady s téměř identickým loubím ze dvou blázinců. Ta druhá je v bývalém hotelu Dieu v Arles, kde byla rovněž léčebna pro duševně choré, kde se také Vincent léčil. V této klášterní si ale můžete prohlédnout Vincentův pokoj s jeho postelí a v protější místnosti plechovou vanu, kde jej koupali v ledové vaně. Abych se něco dozvěděl o tehdejší vodoléčbě a psychiatrii, koupil jsem si v klášteře knižku od psychiatra Jean-Marc Boulona. Vincent si kromě svého neobyčejného malířského talentu přinesl do života i od otce zděděnou těžkou melancholii se sebevražednými tendencemi a po matce zdědil epilepsii. Již od dětství se vyznačoval rychlou vzrušivostí, zvýšenou senzitivitou, exaltovaností, excentrismem a maniodepresivitou. Tak se v jeho životě střídaly období těžkých depresí a hyperaktivního malování. Je to vidět i na jeho obrazech, které si nepředkresloval, ale na které nanášel hned své zářivé barvy s takovou intenzitou, že rýhy jeho štětců v barvě je činí až plastickými. Jeho obrazy však prozrazují mnohem více z jeho osobnosti; v publikaci jsou jednotlivé reprodukce jeho obrazů doprovázeny diagnózami jeho psychiatrů a zoufalému Vincentovi, jehož život byl jen řetězem osobních zklamání, neštěstí, halucinací, depresí a epileptických záchvatů, lze jen přes propast času do jiného světa vzkázat, neměl jste pravdu Mistře, když jste bratru Theovi napsal - …"já jako malíř nikdy nebudu veličinou, to jasně cítím. Jako umělec jsem jen článkem řetězu, a tím se mohu utěšit, ať už mám úspěch či nikoliv." Čteme-li vedle jeho obrazů i názvy jeho chorob, jako "tuberculosis meningitis-encephalitis, manic depressive psychosis a přeloženo do češtiny další choroby - těžká melancholie, depresivita, schizofrenie, alkoholismus, pak chápeme, proč se jinak rovné linie kostela v Auvers-sur-Oise strašidelně kroutí, proč se lán obilí vlní jako rozbouřené moře a proč hvězdy na noční obloze na obraze "Le Cafe la Nuit" připomínají vybuchující granáty. Jaké by však ty obrazy byly, kdyby ty nádherné barvy nezvěstovaly svůj zápas s géniem, který za svůj život prodal jen jeden obraz, protože ty ostatní nemohl prodat, když v nich nechal svoji duši ? Napsal to sám v dalším dopise milovanému bratru: "…kdyby Tě snad některý měsíc příliš zatěžovalo posílat mi barvy, plátno atd., pak je neposílej, protože je lépe žít než bezduše malovat".

MOST

Most, který hledám,také o mnohém vypovídá. Maloval jej snad Vincent vícekrát, aby věděl, jak přejít na druhou stranu, na druhou stranu z oficiálního umění, na druhou stranu k lidem, kteří jej nebudou pronásledovat, na druhou stranu světa, kde blázni jsou normální? Proto asi napsal: …"v době, ve které žijeme, se umění skutečně velkolepě obrozuje. Prohnilá oficiální tradice, která ještě trvá, je v jádře bezmocná a neplodná. Noví malíři jsou osamoceni, chudí, zachází se s nimi jako s blázny a oni se po takovém zacházení skutečně blázny stávají, aspoň v poměru k druhým lidem". Velký Holanďan věděl co píše. Věděl totiž, co jiní napsali o něm. O špinavém a rezavě zarostlém pobudovi potulujícím se v Arles a jeho okolí s paletou, z níž jedna barva - žlutá, mohla způsobit požár celého bohabojného poklidného městečka, které tento piják absintu ohrožoval. I to žaloval bratrovi: "jistý počet zdejších lidí napsal starostovi Tardieuovi žádost (bylo na ní více než osmdesát podpisů), v níž jsem označen za člověka, který není hoden žít na svobodě, nebo něco takového."

Kde je ale ten most ? V knížce televizního publicisty, spolutvůrce kouzelného dokumentu

" A bůh stvořil Provence", Jana Šmída je návod: …"takovou malou okreskou č.7 se vydáte z Arles přesně na jih. A musíte dávat dobrý pozor. Asi po pěti kilometrech byste si měli všimnout malé odbočky doleva. Lehce ji minete, věřte mi, hovořím z vlastní zkušenosti. Je tam sice malá cedulka - Le pont van Gogh, ale ta je zarostlá břečťanem. Takže ujedete kus cesty, a protože se Vám zdá, že jedete už dlouho, raději to otočíte. To si zopakujete ještě jednou, než se někoho zeptáte. A takto se pomalu přibližujete. Pak konečně odbočku najdete a uvidíte most." Jak jednoduché. Jenže prvním problémem bylo najít tu okresku č.7. Vyjel jsem na jižní okraj Arles, projel všechny kruhové objezdy a z každého jsem vyrazil na jih. Ta první okreska mě zakrátko dovedla na hřbitov a tam skončila, ta druhá se začala vracet k pláním Camargue, z kterých jsem přijel a konečně s třetí to vypadalo nadějně. Měla ale č.17 a ta jednička mohla překlepem z knížky přece zmizet! Těžko ale mohl zmizet most, který jsem do vzdálenosti 10 km ani u této odbočky nenašel. Jen opatství Mont Majour, které však Vincent také maloval. Já ale hledal zdvihací most ! Na své automapě jsem žádné označení sedmičkou u silnic vedoucích na jih nenašel. Zastavil jsem proto u benzinové pumpy, kde jsem u stojanu s mapami, začal zuřivě listovat vším, co tam o zdejším okolí měli. "Monsieur, co hledáte," zeptal se mě majitel, když viděl zákazníka listujícího a nekupujícího. "Le pont de van Gogh", odpovídám. "Tak to musíte jet na Port Luis, Monsieur". Sláva, ukazatele na Port Luis jsou všude a při výjezdu z Arles je číslo silnice "7" doprovázeno i šipkou "K mostu van Gogha". A je vymalováno ! Slunce se kloní k západu, v jeho zlatavých paprscích vyfotím zdvihací most jako důkaz usilovného pátrání a kapitolu o Vincentovi tak uzavřu. Spokojeně vyhlížím doleva, vím, že tabulka bude zarostlá břečťanem, ale nakonec znám vzdálenost, odbočka bude po 5 km. První cesta do leva, druhá, třetí, pak nějaká betonová s prefabrikovaným mostkem a už jsem ujel tak 8 km. Musím tedy zpátky, jak to ostatně pan Šmíd vylíčil. Jedu pomalu, jsem trochu nervózní z rychlého západu slunce, pozorně však sleduji terén napravo. Jedu teď kolem vodního kanálu, který od silnice odděluje kovové svodidlo. Přes tento kanál přece most vede. Pak kanál uhýbá od silnice a já zase vjíždím do Arles. To už jsem se naštval, protože slunce zajelo za obzor. Nevadí, udělám náladový večerní snímek, stejně mám Kodak dvoustovku a s tou to zvládnu. Otáčím auto, u cedule "Arles" nastavuji počitadlo kilometrů na nulu a zastavuji přesně po pěti kilometrech u první odbočky. Ani po podrobné prohlídce místa nenacházím u polní cesty cedulku zarostlou břečťanem a v dálce žádný most nevidím. Vyrážím na cestu pěšmo, ale po sto metrech to vzdávám. Vždyť nikde nevidím ani ten kanál. Kam zmizel ? Zastavuji u druhé odbočky - nic, u třetí to samé. Jedu až na dvacátý kilometr a tam obracím. Dívám se úporně vpravo i cestou zpět do Arles, ale marně. Zdvihací most nikde. Kolemjdoucí auta svítí, je noc a nemohu se nikoho zeptat. Musím to vzdát. Snad příští rok.

Příští den studuji ze své pojízdné knihovny, co vlastně hledám. Proč se ten most jmenuje Pont de Langlois ? Zjišťuji, že podle hlídače, který ho zvedal a spouštěl. V dopise bratru Theovi udělal Vincent chybu a ze jména Langlois udělal Anglais, proto se v některých publikacích nazývá Angličanův most. Tento most mu zřejmě učaroval. Namaloval jej pětkrát v oleji, dvakrát nakreslil tuší a jednou akvarelem. Dočítám se i to, že v "preciznosti linií ostře ohraničujících prostor se projevuje vliv japonského umění, stejně tak v použití jasné a průzračné barvy." Skutečně, nejpatrnější to je na onom vyobrazení mostu s přejíždějícím vozem taženým koněm. Dobře, příští rok musím most najít, i kdybych tu měl zůstat celý týden.

JE TADY

Další dny projíždím Provence a pak již obracím zpět domů. Z Aix-en-Provence po prohlídce Cézannova ateliéru najíždím na dálnici A7, "Autoroute de Soleil", která mě ale nepovede ke slunci Provence, ale do chladné Prahy. V hlavě mám ale stále ten most. Kde jsem udělal chybu? Něco někde zůstalo, na něco jsem zapomněl, úporně přemýšlím jako bych hledal slovo, důležité slovíčko, které jsem zapomněl. Připadám si jako detektiv Colombo, který úporně hledá důkaz k usvědčení vraha. Až najednou blesk poznání přišel současně se značkou ukazující výjezd na Arles. Ano, na fotografii mostu ve Šmídově knížce byl přece v pozadí domek. Domek hlídače Langlois. Zastavuji na dálničním odpočivadle a horečně vytahuji knížky. Jasně, je tam domek, hned za mostem. I Vincent jej má na jednom obrazu mostu, jak zjišťuji z jedné brožury , kterou jsem koupil v Saint-Rémy. A já jsem nějaký domek po těch stech metrech u první odbočky přece viděl ! Je půl sedmé večer a do Arles mám asi 60 km. Běžím si do benzinky koupit podrobnou mapu Provence. Ta mě splete ještě víc. Ano, Pont de Van Gogh je na ní dokonce vyznačen. Ale kanály jsou zde zakresleny dva. Canal d Arles a Canal du Vigueirat. Nevadí, viděl jsem střechu domku a teď to musím najít. Šlapu na plyn, nad Provence už opět začíná zapadat slunce a já zase závodím s časem. Rychle na již známou okresku a brzdím u té první odbočky. Začíná se stmívat a tak se dávám do běhu. Ano, sláva, je tady - Pont de Langlois a domek za ním. Vytahuji svůj malý Minox a nasazuji blesk. Dřevěná konstrukce zdvihacího mostu ale nemá Vincentovu zářivou žluť; vypadá jako spálená. Bude to nevšední záběr. Černý most v černotě noci. Ale ouha, na blesku se nerozsvěcuje červené světýlko a blesk jemně nebzučí. Pane Bože, baterky jsou fuč. To snad není možné. Vyndavám baterky, prohazuji je, znovu nasazuji - nic. Chce se mi brečet. Kdo uvěří tomu, že jsem jej našel ? Sedím na podezdívce kanálu, nohy dolů a zvedám ruce vzhůru v podobném zoufalém gestu, s jakým trčí do vzduchu zdvihací ramena mostu. Takže sem musím stejně příští rok znovu !

Zklamaný si prohlížím okolí mostu. A narážím na další záhadu. Ano, je zde dům hlídače a vypadá skoro stejně, jako na Vincentově obrazu. Ale co nevypadá stejně, ani podobně, je jeho okolí. Na Vincentových obrazech se hned za mostem postaveným na vysokých cihlových pylonech z kanálu pozvolně zvedají travnaté břehy a tato dřevěná konstrukce je na betonovém podkladu jen kousek nad kanálem. A kde jsou travnaté břehy ? A kde kamenné patníky podél cesty k mostu ? Je to ten most vůbec? Jediné co odpovídá, jsou dřevěná chapadla mostu a jeho zdvižená mostovka. Ve zklamání nacházím útěchu, není-li to ten pravý, mám o důvod více hledat jej příští rok znovu.

Je to ten most u kterého seděl i Miroslav Horníček, který ve svých "Listech z Provence" napsal i dopis Vincentu van Goghovi ? "…"Zdravím Vás od Vašeho mostu, pár minut cesty od Arles, od mostu, který jste mnohokráte kreslil a maloval, od mostu, který dnes nese Vaše jméno. Sedím tu na břehu říčky, pojídám ze svých zásob a krmím malého černého psíka, který sem přiběhl z blízkého stavení. Je mi tu dobře. A myslím na Vás."

Horníček seděl asi u stejného mostu, "pár minut od Arles", jiný zde přece není, ale dále v dopise dodává: "…řekl jsem pár minut od Arles. Ale zapomněl jsem dodat, že já ten kousek cesty ujel autem, zatímco Vy jste chodil pěšky. S plátny na zádech, tak jak to také známe z jednoho Vašich obrazů. Malíř jdoucí stromořadím platanů, malá temná postavička v barevném žáru dne." Tak to je určitě on, ten časový údaj odměřený autem přesně souhlasí.Vracím se na dálnici a stále přemýšlím o té poslední záhadě mostu. Přece by na mapu nezakreslovali falešný most ? Až o dvěstě kilometrů dále, když vytahuji na odpočívadle dálnice spacák, abych se pro letošek naposledy vyspal pod nebem Provence, myslím s pohledem vzhůru, na něco jiného. Na Kanta a jeho slavný výrok: "Dvě věci mě nepřestanou udivovat. Nebe plné hvězd nade mnou a mravní zákon ve mně." A dodávám si, a ten most.

Teprve druhý den v Michelinově průvodci zjišťuji, že most v r.1926 rozmontovali a přenesli o několik desítek metrů dále. To ale přemístili i ten hlídačův domek ? Vždyť je totožný s tím Vincentovým. Tak daleko při pátrání nešel ani Jan Šmíd, ani Miroslav Horníček. Záhada mostu trvá dál. Ten pravý je ale na všech obrazech a kresbách, které mu Vincent věnoval.

Jaký byl Vincentův mravní zákon ? Jistě na rozdíl od všech jiných zákonů hrál všemi barvami jeho palety, a proto určitě při střetu se "světem druhých lidí" neztrácel svoji zář. A proto, ač opilec, epileptik a blázen, mohl opakovaně malovat i svoji tvář. A dokázal to i v blázinci. Za to, i za mnohé jiné, mu krásně poděkoval Miroslav Horníček v knize, která zřejmě ve své intelektuální a poetické rovině, nebude nikdy překonána.

24.10.2003 Milan Hulík




Další články tohoto autora:
Milan Hulík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku