Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 5.11.2003
Svátek má Miriam




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Divadla jsou zavřený a sežrali všechny koně!
 >HISTORIE: Fragment zápisníku mého táty ze Sibiře
 >KNIHA: Madam Secretary.
 >MROŽOVINY: Americký torpédoborec za 2. světové války
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kryštof za bukem
 >PSÍ PŘÍHODY: Když pán definitivně zešílí
 >NÁZOR: Prcháme do EU?
 >NÁZOR: České poměry vnímané německým tiskem a řadovým exulantem.
 >REKLAMA: Z toho ven nebo 100 hoven?
 >SPOLEČNOST: Za pět
 >FRANCIE: Ani živá voda…
 >EKONOMIKA: Kurz koruny k euru je stabilní
 >POLITIKA: Naše protiamerické televize
 >PENÍZE: Stavební spoření: důkladně zvažte novou smlouvu
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Francie  
 
5.11. FRANCIE: Ani živá voda…
Milan Hulík

COGNAC

La Priére du Cognac

Mon Dieu...

Donnez-moi la Santé...

pour longtemps.

De l´amour...

de temps en temps.

Du boulot...

pas trop souvent.

Mais du Cognac...

tout le temps.

Co asociací toto slovo vyvolává. Láhev se zlatohnědou tekutinou se stala symbolem drahého a luxusního pití. I pro ty, kteří końak nepijí - je to přece dárek nad dárky a darovat někomu láhev końaku za 1000 Kč už přece stojí zato. Když jsme přijeli k prvnímu kruhovému objezdu před malebným městečkem tohoto slavného názvu, ukazovaly jeho směrovky na všechny strany cestu k lahvím - Remy Martin, Henessy, A.Hardy, Martell, Camus, Courvoisier. Tam všude se v destilleriích vyrábí końak, jehož základní surovinou je víno z 90 000 ha vinic ve zdejším "koňakovém" okrese. Z 9 litrů vína se vypálí 1 litr destilátu. Jen tato tekutina se může honosit názvem "cognac". Ta ostatní, byť z Francie a byť ze stejné vinné odrůdy, je už jen brandy.

URBI ET DESTILLATU

Urbi et orbi, namísto městu a světu se zde sluší říci - městu a destilátu. Pohlédneme-li na plánek města, najdeme v něm obdélníky či jinak lomené obrazce s nápisem "chais" (sklepy). V těchto veřejnosti přístupných sklepech stojí obrovské dubové sudy ve kterých "en de savants mariages" (v učené svatbě) zraje směs destilovaných vín v "eau de vie" (vodu života), jak se ve Francii řekne pálenka, nebo-li destilát.Myslím, že pro francouzský koňak neexistuje lepší výraz. Voda života byla ve Francii známa již od r.1250 a mezi jednotlivými "vodami" právě cognac požíval nejlepší pověsti. Poté, co se vinaři naučili lépe destilovat svá vína a co zjistili, že stáří destilátu prospívá, pak po nalezení nejlepšího způsobu skladování přebytků, začala expanze koňaku do Evropy - nejdříve do Anglie a Skandinavie. Rozsah území dovolující použití názvu "cognac" se z původního jádra "Grande Champagne" mezi městy Cognac a Ségonzac rozšířil o oblasti "Petite Champagne", "Borderies", "Fins Bois","Bons Bois" a "Bois Ordinaires". To jsou "Les Crus du Cognac" - vinné oblasti cognacu, ze kterých se každý rok urodí 2 miliony lahví pravého francouzského koňaku.

Městečko Cognac bylo dlouho říčním přístavem na řece "La Charente", ze kterého se vyvážela sůl výborné kvality. Cognac představoval i jednu z mála klidných oblastí pro protestanty ve Francii, zejména po uzavření smlouvy v Saint Germain en Laye v srpnu 1570. Bylo to v době panování regentky Kateřiny Medicejské, která vládla za svého desetiletého syna Karla IX. Po těžkých bojích vedených katolickým vojskem s hugenoty pod vedením prince Condé, (po jeho smrti admirálem Coligny), hugenoti touto smlouvou získali plnou amnestii, právo na bohoslužby a smlouva rovněž konstituovala "čtyři bezpečná místa" (nezávislá opevněná města) - La Rochelle, Cognac, Montauban a La Charité.

Díky této historii má Cognac řadu cenných stavebních památek. Ve staré čtvrti jsou zachovalé středověké domy, jeden dokonce z 15. století. Starý zámek nad řekou s "královským balkonem" postavený králem Janem Dobrotivým r.1450 rovněž reprezentuje tuto dobu a zámek si ke svému příchodu na svět vybral v r.1494 i král František I.

Snad díky tomu dodnes sedí na koni na náměstí svého jména, ke kterému jsme dojeli avenue Victora Huga.Našli jsme i místo na zaparkování a vrátili se kousek do Musée du Cognac. Tam jsme si prohlédli obvyklé regionální umělecké sbírky, všehochuť obrazů, soch, skla a porcelánu a byli rádi, že i zde jsme našli kousek domova - Muchův plakát "Cognac comandon". Teprve dole ve sklepních prostorách jsme si prohlédli expozici staré výroby koňaku.

ODPOČÍVAJÍ I TADY

Zeptáme-li se kdo, odpovíme českoslovenští vojáci. Víme, že jsou pochovaní na zdejším hřbitově. Kde je ale hřbitov ? Přes ulici naproti je brasserie "Bar du Marche". Muž sedící v zahrádce baru pod červenými slunečníky ví kde je hřbitov, neví však nic o nějakých čsl.vojácích. Jde se zeptat dovnitř baru. Přivádí majitele se zástěrou a sklenkou v ruce. Představuji se jako novinář z Prahy hledající stopy české historie ve Francii. Ano, jsou tam nějací vaši vojáci, potvrzuje. Musíte tudy a rovně, pak nahoru kolem mlékárny a tam do leva. Máme čas a tak si prohlédneme ještě vedlejší secesní budovu tržnice, když nás za našimi zády míjí turistický vláček na kolech s velkými nápisy CAMUS. Vyrážíme za ním a před kopcem jej opouštíme.

Cimetiere du Breuil nacházíme až nahoře nad Cognakem. Zaparkujeme u konce dlouhé zdi ve stínu rozlehlých cypřišů a na informační tabuli vidíme známý znak - bílo-modro-červenou helmu - "Aux ancienne combattants" (starým bojovníkům), což nám signalizuje, že jsme na správném místě. Vcházíme kovovou branou mezi sloupy ve zdi u budovy márnice a ocitáme se na rozlehlém hřbitově, v jehož středu na vysokém stožáru se v mírném větru třepetá francouzská vlajka. Kde je vlajka - jsou vojenské hroby. Jak zjišťujeme, tvoří "carré militaire", rozlehlý čtverec obehnaný kovovými sloupky spojenými řetězy. Jejich náhrobky z bílého mramoru, před kterými jsou obdélniky vysypané bílým štěrkem, se v prudkém slunci ostře odlišují od tmavých civilních hrobů za cestami, které oddělují tuto vojenskou část. Vytahuji fotoaparát, notes a propisku a procházeje řadami mezi náhrobky s francouzskými jmény, identifikuji postupně mezi nimi celou řadu jmen nepochybně českého původu. Stojí zato je napsat, třeba pomohou i po tolika letech někomu někoho najít. Nuže, v městečku proslulého jména, z jehož drahých lahví se připíjí na celém světě, spí mezi svými francouzskými kamarády svůj věčný sen tito naši vojáci: Vasal Bohumil, Dedic Jean, Novak Joseph, Dvorak Joseph, Kratky Bohumil, Carsky Frank, Kubalik Antoine, Bares René, Navratil Charles, Kubias Vaclav, Zima Francois, Nikl Joseph, Prokof Francois, Kejk Vincenz, Jenilek Antoine, Furenda Adam, Istvanek Francois a Navratil Jean. Zkomolená podoba jmen dojímá, stejně tak společné pohřebiště dokumentující česko-francouzské bojové kamarádství. Slibuji si, že kdykoli vezmu do ruky skleničku koňaku, připiji i na statečnost a obětavost těch, kteří padli za vlast - vlast, o které teprve snili. Vždyť všichni podle data úmrtí zemřeli v r.1918. Kolik jejich příbuzných a potomků žije ? Nejstarší byl Jan Navrátil, nar.1872 a nejmladší Bohumil Vasal, nar.1898. U paty stožáru nacházíme keramický věnec s glazurou ve francouzských barvách a nápisem "pour la patrie" a také v mramorovém podstavci upevněnou kovovou plaketu s česko - francouzským nápisem: " V upomínku na I.národní pouť v 10. výročí trvání československé republiky." Francouzský text zmiňuje, že šlo o pouť československých legionářů. Byli zde od té doby nějací představitelé nebo zástupci státu ? Kdo o těchto hrobech u nás vůbec ví ? Tyto otázky si kladu, když odcházíme. Ale proč jsou tady ? Zde na západě Francie se přece v první světové válce vůbec nebojovalo ! Přidávám do kroku, u vchodu jsem viděl telefonní budku a úplně zapomínám, že mám v kapse mobil. Rychle v ní vytáčím pařížské číslo Dr.Fišery, předsedy "Sdružení čsl.legionářů a bojovníků ve Francii". "Pane doktore, proč jsou prosím pohřbeni zde ?" Jeho odpověď vše vysvětluje. Zemřeli v nemocnici. Sem, do hlubokého týlu byli z východních bojišť ve Francii dopravováni zranění vojáci a tady také umírali.Nemohla jim už pomoci ani zdejší slavná "živá voda" -"eau de vie"!

JARNAC

Nasedáme a odjíždíme - ne, jen přejíždíme, pár kilometrů odtud je Jarnac, další koňakové městečko, kde jsou podle informace Dr.Fišery pochovaní ještě 3 naši vojáci. Příjemná cesta vede alejí vroubenou z obou stran keříky vinné révy, ale naše hledání je tentokráte obtížnější. V Jarnaku jsou totiž, jak jsme posléze zjistili, hřbitovy dva. Každý jinde, ale naše pátrání nás stále vedlo k jinému, i když možná význačnějšímu hrobu. V Jarnacu, ve svém rodném městě, je totiž pohřben president Francois Mitterrand. Proto byly všechny mé dotazy na hřbitov okamžitě přerušeny, ano - musíte tam ! Hledá-li zde někdo hřbitov, hledá hrob presidenta Mitterranda ! Na jeho hřbitově jsme byli hned, cedulky odevšad také k jeho hrobu ukazovaly a proto jsem za chvíli již obcházel náhrobek v podobě kamenného domečku, jednoho z celé řady podobných a zapisoval:

Francois Mitterrand

1916-1996.

Ici reposant

Josephine Lorrain

Laurence Lorrain

Jules Lorrain

Na zadní straně domečku byly další nápisy:

Joseph Mitterrand (1873-1946)

Yvonne Mitterrand, née Lorrain

25.4.1880 - 12.1.1936

Tato poslední jména nepochybně představují rodiče pana presidenta. Po pořízení dokumentace, nevěda, že existuje ještě další hřbitov, pátráme po nějakém náhrobku s českými jmény. Hřbitov je však příliš velký, chodíme sem a tam a odpolední sluníčko nepolevuje. Konečně objevujeme zřejmě místního znalce, starého muže zalévajícího z konve květiny. "Monsier, excusez moi" oslovuji jej,....ne , nenechá mě domluvit, hrob pana presidenta je prý tamhle. "Ano, my víme, ale my hledáme"..."Tam, tam", přerušuje mě opět, "dovedu vás tam." Nemůžeme jeho laskavost odmítnout, jak zjišťujeme, onen muž je trochu retardovaný, možná už sklerotický a tak se znovu ocitáme před Mitterrandovým domečkem. Znovu jako vytahuji fotoaparát a děkuji mu za jeho ochotu. Poté se už neodvažujeme zeptat - je nám jasné, že jiný hrob nám zde neukáží. Odjíždíme zklamáni. Míjíme rodný domek Francoise Mitterranda a dojíždíme k řece, kde na lavičce sedí dvě staré dámy. Tak staré, že 1. světová válka by jim mohla něco říkat. Za pokus to stojí. Samozřejmě, že mě opět posílají tam, co jsme byli. Nedám se však, "non,non,non - tam nechceme - jsme z Prahy a hledáme pohřbené české vojáky. Víte něco o nich ?" Vědí, dokonce k nim chodí zalévat květiny. Neuvěřitelné. Oni o ně pečují. Dozvídáme se, že v Jarnacu jsou dva hřbitovy: "Cimetiere des Grandes Maisons", kde jsme byli a druhý-ten hledaný-"Cimetiere du Roc". A stačí od nich prý jet stále rovně a nemůžeme jej minout, je na úplném konci městečka. Výborně, naše vytrvalost a naše francouzština dosahují dalšího vítězství. Ano, hřbitov je na konci - pak jsou už jen pole a stromy. Ale také a hlavně - vinice plné těžkých hroznů budoucího koňaku. Cimetiere du Roc je malý, mnohem menší než hřbitov "velkých domů". Tady to najdeme.Nikde však není vlajka, nic, coby připomínalo jeho vojenskou část. Stojíme ve středu a točíme se. To stačilo, máme jej totiž za zády. Vysoký náhrobek s litinovým křížem. Pod ním je napsáno: Našim bratrům:

Šlapák Josef

Struna Josef

Černáček Jiří

Jména mají kupodivu háčky a čárky. Francouzský nápis zní:

A nos camarades

du 77. Regiment

Tcheco-slovaque

de chasseurs

Ani Dr.Fišera neví, proč tito tři vojáci jsou pohřbeni zde na rozdíl od jejich kamarádů v Cognaku. To se už asi nedozvíme. Je to jen jedno z malých tajemství Velké války, jak byla první světová válka nazývána do doby druhé světové války.

U východu ze hřbitova potkáváme onoho retardovaného starce z prvního hřbitova s jeho paní. Ona už od někoho ví, co hledáme a srdečně se k nám hlásí. Omlouvá manžela, říká, že se mu to už plete a živě se nás vyptává, odkud a kam jedeme. Jak to, že mluvíme francouzsky ? O Praze moc slyšela a ví, že je krásná. Říkám jí, že stejně krásná je Paříž. Jdeme s nimi znovu k našemu hrobu a ani ona neví, proč jsou tito tři pohřbeni zde a ne s ostatními v Cognaku. Je to příjemné setkání a srdečně se loučíme. Sedáme si před hřbitovem na lavičku a vytahujeme jídlo z našich zásob. Je pozdě odpoledne a naposledy jsme snídali. Máme s sebou i koupené hroznové víno. Hned vedle lavičky visí hrozny toho koňakového. Rozhlížím se, nikdo se nedívá. Trhám dva hrozny a porovnávám. Kuličky z obchodu jsou mnohem sladší. Koňakové zase víc osvěžující. Jak by ne, když z jejich šťávy vznikne živá voda. V jejím kraji se nám líbilo. Au revoir a s tebou koňaku "a la prochaine", až nebudeme muset řídit.

27.1.2002 Milan Hulík




Další články tohoto autora:
Milan Hulík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku