Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 12.11.2003
Svátek má Benedikt




  Výběr z vydání
 >HISTORIE: Arras 1915
 >HISTORICKÝ DOKUMENT: Český ideál
 >MROŽOVINY: Viděl jsem ukřižování 1
 >EKOLOGIE: Orální ekologie
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Mobilová záhada vysvětlena
 >PSÍ PŘÍHODY: Když Šogo dělá fóry
 >ZAMYŠLENÍ: Zdravotnictví na pokraji propasti?! (Seriál - díl třetí: "Co?")
 >ZE ŽIVOTA: Jak u nás prodáváme doly (pardon hospodu)
 >POLITIKA: Vítězství politického šíbrovství
 >EKONOMIKA: Koruna k euru posílí
 >NÁZOR: Trafika nejen pro Fíka.
 >SVĚT: Pokusy o pořádek na mořích
 >POLITIKA: Komunistický senátní klub
 >DVA POSTŘEHY: O uvolňování místa
 >LIDÉ: Tee-pee na Václaváku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
12.11. MROŽOVINY: Viděl jsem ukřižování 1
František Novotný

Významná předehra
Jednoho dne v polovině května (1938) zašel jsem do Černínského paláce , abych se podíval na své přátele z tiskového odboru československého ministerstva zahraničí. Chodil jsem po chodbě sem tam, klepal na dveře, nenašel jsem však nikoho v kanceláři. Konečně jsem je všechny objevil. Byli všichni shromážděni v přednostově kanceláři. Šest z nich stálo okolo šéfova stolu a všichni se mračili nad papírovými listy, které šéf držel v rukou. Přednosta mě spatřil dříve než ostatní a zvolal: "Podívejte se, co o tom soudíte?" Rozložil listy na stůl, a já jsem četl se vzrůstající úzkostí.
Byly to zprávy, které obsahovaly výňatky z novin ze Spojených Států amerických. Všechny tyto výňatky pravily, rozdílnými sice slovy, ale s neomylnou jasností, že britská vláda jest přesvědčena, že Československo nemůže dále žít ve své přítomné formě. Veškeré tyto zprávy se dostaly do amerických novin od londýnských korespondentů.
Byl jsem zmaten, opravdu strašně zmaten. Věděl jsem, že na anglickém velvyslanectví v Praze jsou diplomaté, kteří nemají rádi Čechy, dívajíce se na ně jako na lidi středních vrstev, a že se nikdy nepokusili, aby Čechům porozuměli. Čechové příliš pilně budovali svůj stát, než aby se nafukovali. Tito diplomaté nalézali přitažlivějšími zámky a honební revíry dřívějších německých aristokratů a proto soukromě sympatisovali s Heinleinem a s postoupením sudeto-německého území. Avšak to, co angličtí diplomaté dělali a říkali na soukromých veekendových partiích, bylo docela něčím jiným než to, co nyní britská vláda dovolila uveřejnit v marických listech. Co se, pro Boha, vlastně dálo v Londýně, že se Hitlerovi rozvazovaly ruce nad Československem?
Bylo to vskutku docela jednoduché. Lady Astorová uspořádala slavnostní oběd. Později jsem mluvil s jedním účastníkem tohoto oběda v domě, který přečnívá stromy na náměstí v St. James, a proto vám mohu říci, co se tam odehrálo.
Několik měsíců předtím se vláda Jeho Veličenstva zneklidňovala nepříjemnými zprávami, které američtí korespondenti v Londýně posílali svým listům a v nichž důkladně kritisovali anglickou politiku. Lady Astrová bystře navrhla rozřešit tento problém. Majíc vždy především na paměti společenskou stránku takových otázek, nabídla se, že uspořádá ve svém domě slavnostní oběd, při němž by si mohli američtí žurnalisté volně pohovořit s Mr. Chamberlainem o zahraničních problémech.
Oběd se dával 10. května. Bylo pozváno asi čtyřicet amerických novinářů, pečlivě vybraných, jako representanti listů ve Spojených Státech. V seznamu hostů Lady Astorové nebyl na příklad ani jediný žurnalista kanadský, neboť se dalo předpokládat, že Mr. Chamberlain bude mluvit docela volně o anglické zahraniční politice k lidem ze Spojených Států, že však vysloví názory, které bude třeba za každých okolností diskretně skrýt před lidmi samého britského imperia. Ostatně, i když je člověk ministerským předsedou, nezvýší se chance setrvat v témže postavení tím, že se otevřeně podporuje zahraniční politika, která by mohla přivodit ztrátu milionů voličů. Byl zde příklad Sira Samuela Hoara, který jako anglický ministr zahraničních věcí uzavřel s Francií tajný pakt o řešení problému války v Habeši. V tomto případě se na neštěstí tajný pakt dostal na veřejnost dříve, než se mohl prakticky uskutečnit, a anglické veřejné mínění odstrčilo Sira Samuela Hoara. Mr. Chamberlain nechtěl být druhým Sirem Samuelem Hoarem. Úspěch jeho politiky v československé otázce byl závislý na jeho schopnosti tajit tuto politiku před anglickou veřejností.
Po obědě žurnalisté chvatně odešli a poslali svým listům kabelovou zprávu o svých dojmech.

"New York Herald-Tribune" tenkrát napsala:
Angličané jsou přesvědčeni, že Československo nemůže setrvat ve své nynější formě. I kdyby českoslovenští spojenci a přátelé vybojovali vítěznou válku na straně Čechů, naléhali by, aby Češi propustili cizí menšinu, aby se tím předešlo další válce ze stejného důvodu v budoucnosti. Proto by Čechové měli být praktičtější a pokud možno se nejlépe dohodnout s Hitlerem bez jakékoli války.

A "New York Times" napsaly:
Původně britský ministerský předseda zřejmě zastával stanovisko, že nejlepším východiskem by bylo přeměnit Československo v jakési druhé Švýcarsko, kde by každá národnost tvořila zvláštní kanton s dalekosáhlou autonomií. Avšak odborným šetřením se projevily nedostatky podobného plánu a Mr. Chamberlain dnes, přirozeně bez újmy práv hlavních interesovaných stran, zřejmě se kloní k drastičtějšímu opatření - totiž k oddělení německých okresů od československé republiky a k jejich připojení k Německu.
Po určitou dobu se rozšířil hluk z těchto úvah pouze ve Spojených Státech a v Praze, kde si Češi, plni úzkosti a obav, počali uvědomovat síly, které se šikovaly proti nim.
Je sice pravda, že Sir John Simon opět upozornil na prohlášení Mr. Chamberlaina v dolní sněmovně ze dne 24. března, kdy pravil, že německý vpád do Československa by znamenal pro Anglii, že se musí postavit po boku Francie. Avšak, srovnáte-li to s tím, co se dověděli američtí žurnalisté na obědě u Lady Astorové, byl to jen apel na Hitlera, aby brzdil svůj vpád do Československa, aby měl trpělivost a čekal na Anglii, od níž dostane vše, co si přeje.
Myslím, že už je teď jasné, že tím, že se Hitler zřekl námořní síly, Anglie se zřekla svého zájmu ve střední Evropě. Když vpochodovala německá vojska do Porýní, zdržovali jsme Francii, aby nezasadila Hitlerovi ránu, která ho mohla zničit. Byl jsem tenkrát při tomto dramatickém weekendovém pochodu v Kolíně a viděl jsem, jak velitelé Reichswehru se třásli ve svých vysokých botách. Avšak Hitler věděl více než oni; znal dobře Anglii.
Na počátku roku 1938 navštívil britský ministr zahraničních věcí Lord Halifax Hitlera v Berchtesgadenu a vrátil se, jak říkají Němci, s rudou tváří a s hučením v uších. Brzy poté padlo Rakousko a Anglie, která zaručila nezávislost tohoto státu ve Strese, se ani nepohnula. Po Rakousku přišlo na řadu Československo. Je pravda, jak napsaly "New York Times", Mr. Chamberlain si pohrával s plánem kantonálního Švýcarska, ale jak jsme později viděli v Praze, odhodil tuto kartu.
Hitler věděl více. Nahlédl do karet již počátkem května. Věděl, že Mr. Chamberlain se rozhodl ustoupit. Ovšem, bylo třeba určitých formalit; musilo být na příklad vyhověno anglickému smyslu pro fair-play.
Kdyby byl Chamberlain učinil z československého problému svou záležitost, uvažoval jsem, měl pouze dvě možnosti. Postavit se proti Hitlerovi a být připraven i bojovat, bude-li toho třeba. Druhá možnost bylo donutit Čechy, aby povolili. Beneš částečnou mobilisací v květnu (1938) ukázal Chamberlainovi, že neustoupí. To znamenalo těžkosti - pro Beneše.

Runcimanova mise
Stáli jsme - 86 žurnalistů všech možných národností - v hale pražského hotelu Alcron. Hosté, ubytovaní v hotelu, pili svou kávu na druhém konci haly a zvědavě se po nás ohlíželi. Dva číšníci přehradili tlustou záclonou halu a tím nás ukryli. Za několik minut přinesli podium a obloukové světlo.
Bylo slyšet šumot a záclona se rozhrnula. Objevil se malý muž v staromódním smokingu a s neobvykle vysokým límcem. Držel list papíru. Váhali jsme a pak konečně kdosi začal tleskat. Lord Runciman zakašlal a vystoupil na podium. Oblouková lampa ozařovala jeho obličej, když tam tak stál, slabě nakloněn, s pažemi volně spuštěnými podél těla. Ustal potlesk a nastalo několik vteřin trapného ticha. Pak se Runciman pokusil přerušit chlad.
"Nuže," pravil s překvapujícím hlubokým hlasem, "Kdo půjde první, reportéři nebo fotografové?"
Žádali jsme, aby se věnoval napřed reportérům. Tak Runciman pozvedl list papíru a pravil nám - čta tak rychle, že jsem mu stačil pouze nejrychlejším těsnopisem - že přijel do Prahy jako přítel všech a nepřítel nikoho, že mír může být zachráněn vzájemným souhlasem a že další zprávy budou občas vydávány tisku. Sestoupil s podia a ti, kdož uměli anglicky, byli ihned obstoupeni těmi, kteří mu nerozuměli a kteří také chtěli vědět, co Runciman řekl. Když jsme jim to řekli, nebyli příliš spokojeni. Runciman se pečlivě vyhnul jakékoli otázce, která se nám zdála být zajímavá.
Tak na příklad mimořádně důležitá otázka, čí to byl v prvé řadě nápad poslat Runcimanovu misi do Prahy. Všichni, kdož jste čtli noviny, vzpomenete si, že 26. července (1938) Mr. Chamberlain učinil v dolní sněmovně prohlášení o Runcimanově misi. Pravil, že Lord Runciman pojede do Prahy nikoli jako rozhodčí, nýbrž jako vyšetřovatel a prostředník... a to na žádost pražské vlády.
To bylo pro mne v Praze novinkou. Nesetkal jsem se s nikým z pražské vlády, kdo by byl nadšen myšlenkou Runcimanovy mise, a nalezl jsem mnoho Čechů, ať ve vládě či mimo vládu, kteří hluboce nedůvěřovali Chamberlainovým pohnutkám.
Po prvé jsem slyšel, že Runciman má být poslán do Prahy, od francouzského přítele, který ke mně přišel a pravil mi: "Slyšel jste tu novinku? Angličané chtějí poslat do Prahy prostředkovatele. Uvědomili o tomto plánu francouzskou vládu. Váš král a královna byli v Paříži. Lord Halifax, váš ministr zahraničních věcí, prohlásil, že je třeba rychle rozřešit československý problém. Co můžeme my dělat? Museli jsme dát souhlas."
Telefonoval jsem dvakrát do Černínského paláce, kde je umístěno ministerstvo zahraničních věcí, a shledal jsem. že již všechno odešlo domů. Volal jsem telefonicky úředníky ministerstva zahraničních věcí, jednoho po druhém, v jejich domovech. Nic o tom nevěděli. Sháněli informace na různých místech a pak mně telefonovali: "Nikdo neví nic o tom," telefonovali, "nemůže to být pravda."
Tolik jen o tom českém "pozvání".
Druhý den jsem viděl britského ministra v Praze, Basila Newtona, jak vsedl do své limousiny před britským vyslanectvím a pak odjel dvě stě metrů do kopce na Hrad. Téhož dne jsem navštívil své přátele na ministerstvu zahraničních věcí. Byli velmi zasmušilí. Nyní již věděli o Runcimanově poslání.
Téhož večera jsem pil kávu s jedním z nich v zahradní restauraci na levém břehu Vltavy. Mladí Češi tančili při své jazzové hudbě. Můj přítel nervosně kouřil cigarety. "Co jsme my mohli dělat?" pravil. "Angličané nás požádali, abychom přijali prostředkovatele, a Francouzi je podporují. Nemohli jsme odmítnout. To by nás uvrhlo do špatného světla. Musili jsme přijmout."
) Runciman se usadil v Alcroně. Čechové přichystali pro něho a jeho družinu řadu místností. Byly tam instalovány soukromé telefonní linky. Avšak i soukromé telefony se dají odposlouchat. A telefonní linka z Prahy do Londýna jde přes Německo. Všemožné druhy nejzáhadněji vypadajících osob se najednou začaly pohybovat v hale Alcronu. Nepochybuji o tom, že většina z nich byli náhodní hosté, ale stejně to bylo podivné. Sudetští Němci se dověděli, že Runciman má rád vážnou hudbu. Následujícího dne dostal tříčlenný orchestr, který hrá v hale každý večer, celý svazek not klasické hudby.
Runcimanova mise zalezla do skořápky a nechtěla z ní ven. Ta byla těsnější než u želvy. Jednou, když jsme již byli rozhořčeni nad tím, že jsme nedostávali žádné zprávy, čemuž jsme nerozuměli a což jsme také neprominuli, napadli jsme jednoho člena z Runcimanovy mise. Byl docela upřímný.
"Je mi velice líto," pravil. "Znám vaše těžkosti. Avšak v těchto dnech je nezbytně třeba, aby větší část naší práce zůstala naprosto důvěrná. Nejmenší problesknutí zpráv by mohlo vést k ... nuže tedy k válce."
"Máte-li za to, že stav věcí je tak vážný, nemyslíte, že by bylo lépe, kdyby anglická lid se něco o tom dověděl?"

Příště dokončení líčení o pobytu Runcimanovy mise a o anglo-francouzském nátlaku.

Přepsáno v Praze 3. 11. 2003 z týdeníku "Přítomnost" č. 6 z 8. února 1939, který mi zůstal po otci.


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku