Zbláznil se mi mobil, hlásil jsem včera. Asi se z něho zblázním sám, sliboval jsem. Příběh měl pokračování.
Šlo o to, že v noci, ve 4.48 začne zběsile vyzvánět a pak ztichne. Prošel jsem všechno, co tahle bestie nabízí, budík, upomínky, diář jsem tam žádný nenašel, nenašli to ani moji přátelé selhali všichni konzultanti.
Večer pravila Malá Vločka, dcera mé přítelkyně Sněhové Vločky:
"Vezmu si ten mobil do pokoje, dám si ho k uchu a až začne zvonit, podívám se, co s ním je."
Domluveno, dojednáno. Padla noc, všichni jsme padli do postelí.
Ve 4.48 se ozvalo zvonění.
Sněhová Vločka vyletěla z postele.
"Tys na to zapomněl. Tys jí ho zapomněl dát!"
Šátrala potmě na toaletce, jenže bestie ztichla dřív, než ji stačila najít.
Ráno u snídaně přišla Malá Vločka.
"Já měla ten mobil u ucha a nic nedělal!"
"Jak to, nedělal? Oba jsme ho slyšeli, oba nás probudil!" oponovali jsme jednohlasně.
"To je ten tvrdý spánek mládí," usoudil jsem.
Malá Vločka ale zcela vyloučila, že by měla takhle tvrdý spánek.
Tak tedy... zvonit musí něco jiného... Radiobudík!
Podezření padlo na radiobudík. Jenže i on měl vypnuté buzení. Tak jsme ho zapnuli a vyzkoušeli.
"To je on! Takhle to vyzvánělo!" jásala Sněhová Vločka.
Vrtaly ve mne pochyby.
"Není v té toaletce, někde v šupleti, něco... cokoli, co by mohlo zvonit?"
V šupleti se tam válel mrtvý mobil, kdysi přejetý autem. Nepoužívaný víc než rok. Nenabitý. Nějak se probouzel ve 4.48 a připomněl, že kdysi sloužil k radosti i starosti.
Škoda ho zahubit definitivně, ale musí to být.
Budu ho muset utopit jako se to za starých dob dělalo s koťaty.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku