Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 14.11.2003
Svátek má Sáva




  Výběr z vydání
 >CESTOVÁNÍ: Diktátoři na kolejích
 >POLITIKA: Jak EU pomohla demokracii
 >NEHODOVOST: K čemu je ministr Gross?
 >ŠACHY: Kasparov vs. X3D Fritz - remíza do začátku
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - dětské hry
 >PSÍ PŘÍHODY: Rvačka se zachováním svatozáře
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >SVĚT: Tři muži za Osamou.
 >ZAMYŠLENÍ: Boris aneb České prostředí 3
 >NÁZOR: Když úřední šiml zařehtá
 >MOBY DICK: Kokotiny v Českých Textárnách
 >GLOSA: Patron
 >PENÍZE: Ach, ty vstřícné banky...
 >VÝSTAVA: Tři mušketýři a jeden Adolf Born
 >PENÍZE: Jak se stát otrokem banky?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
14.11. CESTOVÁNÍ: Diktátoři na kolejích
Milan Hulík

Bayonne

Město mezi mořem a horami na soutoku řek l´Adour a Nive, v sousedství světoznámých

lázeňských středisek Biarritz a St. Jean-de-Luz a brána k Midi-Pyrenées - Bayonne, je jedním z blyštících se drahých kamínků na mapě Francie. Na pohlednicích vypadají jeho domy podél řeky Nive jako obydlí panenek a v jeho ulicích se člověku vybavují staletí - zlatnické krámy vedle zbrojířských, další se solí, rybami a rybářskými potřebami, pekařství a vetešnictví, vše až po pranýř s odsouzencem, může jeho návštěvník vycítit z atmosféry středověkých uliček a stavení. Jeho jméno pochází z baskičtiny, "Ibai Ona" (dobrá řeka), jak se původně jmenovala řeka Niva. Toto město v jihozápadním koutu Francie nehrálo jen významnou roli v historii Francie, ale i v naší moderní historii a ve světové vojenské historii. Z Bayonne vedla cesta do Španělska, v Bayonne byla zformována na počátku první světové války první jednotka novodobého českého vojska a Bayonne dalo jméno bajonetu, ještě dnes používané zbrani, která prošla všemi bojišti světa.

Bayonne však vstoupilo do historie Francie i jinak. V jeho zastavárně vypukla na konci roku 1933 aféra, která otřásla Francií. Po aféře kapitána Alfréda Dreyfuse, která zmítala celou Francií koncem 19. století, to bylo podruhé, kdy jeden člověk dokázal vtisknout sebevražedné pistole do rukou politikům a podnikatelům, kdy se hroutily majetky a lidské osudy a kdy tisk šílel senzacechtivostí. Byla to aféra, dnes již i ve Francii polozapomenutého krásného Saši, velkopodvodníka ruského původu Sergeje Alexandra Staviského, která vstoupila do literatury a filmu. Měla ohlas i u nás, Eduard Bass napsal v té době bestseller "Divoký život Alexandra Staviského" a jeho "hrdina" se stal prototypem všech pozdějších velkých mezinárodních podvodníků. Ironií dějin jeho stín ožil i v tunelované hospodářské reformě po r.1989 u nás Sem, do tohoto kouzelného cípu Francie, ve kterém se její esprit ozdobuje originalitou baskické kultury, jsme chtěli přijet již dávno. Po splnění hlavního úkolu, nalezení pamětní desky připomínající slavnostní přísahu zde vzniklé roty NAZDAR, první české vojenské jednotky po staletích, jsme si mohli prohlédnout toto pitoreskní městečko s pevností a hradem, abychom zmoženi vedrem zatoužili být co nejdříve ve vlnách, v nichž se kdysi koupal velký svět. Byli jsme tam za chvilku, za takovou, za kterou se ujede 8 kilometrů.

Biarritz

Jsou ještě dnes pojmem, v druhé polovině 19.století však jejich sláva nezapadala, byly to lázně králů a knížat. Jejich slávu založili císař Napoleon III. a jeho manželka císařovna Evženie. Ve své době byla považována za nejkrásnější ženu Francie a do jejích dějin vstoupila především jako "femme fatale", osudová žena, která se ze španělské hraběnky Eugenie de Montijo stala r. 1853 císařovnou všech Francouzů. Tato první dáma druhého císařství byla bohatá nejen krásou, ale i duchem a navíc byla politicky nadanější než její manžel, kterého s jeho strýcem Napoleonem I. spojovalo jen jméno a příbuzenský vztah, nikoliv schopnosti. Evženie tak přispěla k vzestupu císařství, ale nakonec i k jeho pádu. Mnohé z jeho éry se odehrávalo i v Biarritz, v její vile "Evženie", kde ji navštěvovali nejen její ctitelé a politici, ale kam za ní přijel i Bismarck, tehdy pruský ministerský předseda a ministr zahraničí. Protože Evženie jako "francouzská Sissi" byla středem pozornosti druhého císařství, v němž se odrážel lesk a nádhera rokoka, organizátorkou významných výstav a společenských akcí a inspirátorkou pařížské módy, kterou se řídil celý svět; přenesla mnohé z toho i do svého letního sídla v Biarritz.

Její vilu jsme nenašli, protože jsme si hledání již užili v Bayonne a čas v Biarritz chtěli věnovat hlavně koupání, ale při pomalé autoprojížďce městem jsme vychutnávali atmosféru 19. století, která vyzařovala z architektury nádherných vil s tepanými mřížemi a zelení palem a oleandrů kaskádovitě naskládaných do vrchu nejen v centru lázní, ale i nad kamennými mysy jeho pobřeží. Marně jsme hádali, ve které bydlela anglická královna Viktorie nebo král

Edvard VII., kteří si zvykli sem také jezdit. Museli jsme nakonec zastavit na jednom malém parkovišti přímo v kopci, abychom se mohli projít promenádami a zahradami po stopách celebrit předminulého století. Prošli jsme od "rocher de la Vierge" až ke "Grand Plage", dali si zmrzlinu "cassis", vykoupali se ve slavných vlnách, abychom mohli říkat známým: "byli jsme tam." Pak jsme pokračovali do dalšího sousedního městečka, kde nás čekali koleje dvou celebrit jiného ražení.

Henday

V městečku Henday na francouzsko-španělských hranicích jsme zamířili na nádraží. Na místo spojené s jednou zajímavou episodou z druhé světové války. Konkrétně na jeho první peron, kam dne 22. října 1940 z okupované Francie přijel odpoledne po 15 hod. Hitlerův zvláštní vlak Erika, aby se v něm Führer setkal se španělským diktátorem Frankem. Z hlediska tehdejšího vývoje války, po neúspěšné letecké bitvě o Anglii se zdálo, že možnosti invaze na ostrov jsou vyčerpány. Do té doby si Hitler myslel, že pomoc Španělska nebude ve válce s Anglií a SSSR potřebovat. Španělsko proto mohlo ve vztahu k OSE provádět politiku "přátelství bez závazků". Nyní však z hlediska Hitlera přišel čas splatit německou pomoc, kterou Hitler Frankovi poskytl ve španělské občanské válce. Hitler se chystal zaútočit ve Středomoří, potřeboval proto pomoc Španělska, ale nebyl ochoten, již s ohledem na svého francouzského vichystického spojence, uspokojit španělské nároky v Maroku. Právě část francouzské koloniální říše byla ve hře. To vše se mělo vyřešit na peroně nádraží v Henday. Francouzsko-španělskou rivalitu charakterizovala i chronologie Hitlerových jednání. Sem si totiž Hitler zajel mezi setkáním s vichystickými politiky Pierrem Lavalem a Philippem Petainem ve dnech 22.10. a 24.10 v Montoire. Ale šlo i o španělsko-německou rivalitu. Nejlépe ji charakterizoval pozdní příjezd Frankova vlaku. O tento detail se vedly spory historiků. Jak o délku zpoždění, tak i o jeho skrytý význam. Dvouhodinovým zpožděním, jak po válce tvrdil Franko, prý chtěl Hitlerovi ukázat, že se ho nebojí a že jestliže Hitler něco chce, tak musí počkat. Hitlerův tlumočník Paul Schmidt ve svých pamětech tvrdí, že zpoždění bylo hodinové, ale většina historiků se dnes shoduje na zpoždění osmiminutovém a Franko měl v sobě zřejmě malou dušičku, když vystupoval z vlaku - na rozdíl od německé přesnosti byl španělský šlendrián příslovečný a neměl s politickou taktikou nic společného.

Pro Hitlera byla však tato schůzka důležitá, přesto, že šéf abwehru admirál Canaris, znalý Španělska a španělštiny, Hitlera před Frankem varoval slovy: "statt eines Helden, ein Wurstchen" (místo hrdiny jen buřtík).

"Jsem potěšen, že Vás vidím Fuhrere", řekl Franko, když sestoupil ze schůdků svého vagonu, aby mu Hitler odpověděl: "Konečně se mi splnil sen, caudillo." Potěšení a obdiv však nebyl ani na jedné straně. Na Hitlerův pokus vysvětlit porážku svého letectva nad Anglií počasím a na jeho chlubné tvrzení, že disponuje 200 divizemi a je pánem Evropy, odpověděl Franko, že podle jeho mínění bude Anglie vzdorovat mnohem déle, než si Hitler myslí a že i po své porážce bude bojovat z Kanady s podporou USA. To Hitlera rozčililo tak, že vyskočil, aby Frankovi udělal další přednášku o síle Německa. I když poválečnou španělskou propagandou líčená odvaha a zmužilost caudilla při tomto rozhovoru neodpovídala skutečnosti, skutečností je, že na Hitlerův nátlak na co nejrychlejší vstup Španělska do války, Franko vyslovil jen podmíněný souhlas. Ano, ale o době vstupu rozhodne on a nikoliv Hitler. Ve hře byl nejen jeho zájem o anexi Maroka a pacifikaci francouzského nesouhlasu s tím, ale i o Gibraltar, který jako anglická pevnost proti severoafrickému pobřeží byl Frankovi solí v očích. Tady Hitler vynesl svůj největší triumf. Zaútočí proti Gibraltaru stejnými speciálními jednotkami, které se proslavily dobytím pevnosti Eben Emael u Lutychu. V této legendární akci II. světové války německý výsadek na střeše pevnosti mistrně využil mrtvé úhly a jak Hitler nyní Frankovi vysvětlil, tato taktika byla tak zdokonalena, že mu předá Gibraltar jako dort na talíři. Franko se však chtěl vyznamenat sám a proto rozzuřený Hitler dal nakonec Frankovi volnou ruku k akci proti této anglické pevnosti a nejasný příslib týkající se francouzských afrických kolonií. Po rozloučení s Frankem však prohodil nahlas, tak aby to slyšel Frankův tlumočník baron de las Torres: "Mit diesem Kerl ist nicht zu machen" (s tímhle chlapem se nedá nic dělat). I když o schůzce zanechaly obě strany některá rozporná tvrzení a schůzka sama za účasti obou ministrů zahraničí Serrana Suněra a Ribentropa a tří tlumočníků netrvala ani tři hodiny; její výsledek však byl již tehdy oběma diktátorům tak jasný, jako je dnes i historikům.

Caudillo Francisco Franco y Bahamonde zvítězil. Španělsko nikdy do války na straně Hitlera nevstoupilo a Frankův režim přežil nejen válku, ale i tři desetiletí po ní. Nenáviděn španělskými intelektuály, levicí, monarchisty a republikány a zatracován veřejným míněním celého demokratického světa.

Henday je malé město, jeho španělský či baskický ráz výrazně převyšuje nad francouzským. Jeho půvab spočívá v jeho poloze. Stoupá od moře do hor a tvoří jej tři čtvrtě. Henday nádraží, Henday město a Henday pláže. Projeli jsme je všechny nahoru a dolů, protože se nám líbily jeho bílé domy, žluté pláže a secesní nádraží, které bylo cílem této etapy. Z Henday "nahoře" jsme od mostu sledovali koleje až dolů k nádraží. Na malém parkovišti bylo místo zrovna pro nás a zatímco Martina esemeskovala domů, vyrazil jsem na obhlídku nádraží. V malé hale si kupovali chlapec s dívkou v turistickém odění a horalskými holemi v rukou jízdenky a na peroně seděli dva Baskové s mrožími kníry. Skleněnou střechou podpíranou typickou kovovou nádražní konstrukcí se rozlévalo po celé hale slunce a jeho paprsky vyhlížely příjezd vlaku stejně netrpělivě, jako těch několik cestujících mířících do Španělska. Do jejich vlaku jim rozhodně pršet nebude, jako pršelo Frankovi, když se vracel do San Sebastianu. Já jsem si na nástupišti připomněl ony dokumentární záběry vjíždějícího vlaku a potřásání rukou obou diktátorů. Kde se vlastně jednání vedlo ? V nádražní restauraci nebo čekárně ? Nikoli, jak rozhovor popisuje Paul Schmidt, nejdříve se jednalo v Hitlerově salónním vagonu a později se přešlo na dinner do jídelního vozu speciálně vybaveného pro pořádání banketů. Byla to vlastně luxusní hodovací síň na kolečkách. Dívám se na koleje po kterých jezdily dějiny. Na nich se zachránil Frankův režim. Režim odsuzovaný, ale nakonec chtěný většinou obyvatel. I to patří k paradoxům totalitních režimů. Zažilo to Německo, zažila to Italie a také u nás nikdo dosud nespočítal, zda-li komunistický režim vznikl z vůle většiny nebo menšiny. Zdejším nádražím, přestupní stanicí do Španělska, projeli i jiní významní cestující, vojáci, politici a umělci. Do té doby, než se stalo obvyklým létat. Dnes nádraží slouží jen turistům a výletníkům.

Dál jsme podle kolejí do Španělska nejeli, otočili jsme auto a vyrazili zpět na dálnici směrem odkud jsme přijeli, než jsme před Bayonne odbočili na dálnici č.49 směrem na Pau a Tarbes. Začínalo nové vzrušující hledání. Tentokrát "Tří mušketýrů", kteří jak známo byli čtyři.

22.5.2003 Milan Hulík


Další články tohoto autora:
Milan Hulík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku