14.11. RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - dětské hry
Ondřej Neff
V první půli padesátých let nebyla televize buď vůbec, nebo jen těžko dostupná a i později
nebyla samozřejmostí. Děti méně čučely a více si samy hrály. Už dávno jsem některé hry
neviděl děti hrát a myslím, že moje děti, dnes už velmi dospělé, si je nehrály v
sedmdesátých a osmdesátých let, když ony samy byly dětmi.
Možná nejběžnější hra byla "na pikolu". Jeden "pikal", to znamená že počítal po
smluvenou dobu, pak končil "před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát, už
jdu". Po dobu pikání s nesměl dívat a hráči se poschovávali. Pikolující je pak hledal a
koho spatřil, musel ho zapikat, to znamená, že musel doběhnout k pikole, třikrát zaklepat
a volal: "raz, dva, tři - Pepík!" Jednodušší verze byla "na schovku", to bylo prosté
hledání poschovávaných dětiček.
Další často hraná hra byla "král vysílá své vojsko". Pravidla si už moc nepamatuju, bylo
to nějaké prorážení kordonu, tedy řady dětí zaklesnutých do sebe lokty. Velmi ceněni byli
dobře živení chlapečkové. Ti také vynikali v kohoutích zápasech (skákání na jedné noze,
ruce založené na prsou, duelanti do sebe vráželi, kdo se dotkl oběma nohama země,
prohrával). Hrálo se i "na vodníka" - moc si nepamatuju, jak to bylo, myslím že jsme
přebíhali nějaké vyhrazené území, kde číhal vodník, kdo byl lapen, stával se dušičkou,
ovšem za specifických okolností mohl být osvobozen.
Zvláštní druh her byl spojen s barvami - například "pan čáp ztratil čepičku". Pak se
říkalo... "měla barvu barvičku..." a ten kdo vyvolával, řekl třeba "modrou" a všichni
prchali a každý musel rychle nalézt něco modrého. Kdo byl přistižen mez modré, měl "babu" a
musel v dalším kole vyvolávat.
Bojová hra byla "na lupiče a na strážníky" neboli na "lupy a na strály". Detaily
jsem zapomněl.
Specifické hry se hrály s kuličkami - hliněnými, prodávaly se v pytlíku v hračkářství,
ceněny byly skleněnky a cíněnky, měnily se za hliněné kuličky v přesně daném poměru.
K hrám patřila rozpočítávadla - snad každá začínala nějakým rozpočítáváním. Nejčastější
bylo:
"En ten týky / dva špalíky / čert vyletěl / z elektriky / bez klobouku bos/ natlouklo si
nos / boule byla veliká / jako celá af / ri / ka ! /" Každé znaménko "/" znamená ukázání
prstu a na kom zůstal prst jako na posledním, ten byl "ten vybraný", k čemu koli.
Rozpočítávadel bylo mnoho, ještě si pamatuju na "En ten tyciól, cukr karfiól, ava výva vývo
ven." Prostinké, ale účinné. Kolem rozpočítávání byly hádky, jelikož zkušený rozpočítávač
věděl, kolik slabik, respektive těch "/" rozpočítávadlo má a dovedl to zaonačit tak, aby
los padl na specifickou osobu.
Když to po sobě čtu v éře autíček na rádio a plejstejšnů, připadám si jako Erben.
Uteklo to.
|