Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 17.11.2003
Svátek má Mahulena




  Výběr z vydání
 >HISTORICKÝ DOKUMENT: 17. listopad - Mezinárodní den studentstva - památka Jana Opletala a dalších českých studentů umučených německými fašisty.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Minicon aneb Končí sci-fi sezóna
 >NÁZOR: Česká ústavní trapnost pokračuje
 >FEJETON: Foto Langhans
 >NÁZOR: Opět cosi z dějin budování socialismu v naší vlasti
 >SVĚT: Hledání správné adresy
 >PRÁVO: Britské (ale i České) ženy by mohly ztratit právo na rovný podíl na majetku manželství
 >ŽIVOT: Co se v mládí naučíš...
 >ŽIVOT: Jak jsem si v ČR pořizoval ADSL
 >ŽIVOT: Jak jsem dělal zkoušku z vyhl.50/1978
 >INFO: Předvánoční pořad ve skanzenu - Radujme se, veselme se…
 >POSTŘEH: O hygieně
 >NÁZOR: Čtrnáct let po ...
 >GLOSA: Symboly Rady
 >CESTOVÁNÍ: Diktátoři na kolejích

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
17.11. FEJETON: Foto Langhans
Petr Kersch

V roce 1942 bylo velmi horké léto. V severní Africe německá a italská vojska slavila vítězství. Tobruk padl 21.června a začátkem července se boje posunuly daleko na východ až k Sidi el Barani, kde vypukla bitva o pevnost Marsa Matrú. Na ruské frontě postupoval wehrmacht krvavě dál a dál: byl dobyt Sevastopol, Voroněž, Rudá armáda ustupovala v těch vedrech k Moskvě a ke Stalingradu.
Na blovickém soutoku Úslavy a Cecimy, blízko jezu "u mlejna", bylo slyšet šumění splavu a veselý pokřik mládeže. Sluneční žár nám nevadil. Někteří polehávali na břehu a hráli "černého Petra", někdo četl staré číslo Mladého hlasatele, velcí kluci vozili děvčata na lodičkách. Vedle mě leželo nafouknuté "kolo" - byl jsem zrovna na přechodu od neplavce k plavci. S kyselou závistí jsem pozoroval své šikovnější a odvážnější kamarády, kteří právě vynalezli novou zábavu. Při této novince jste se rozběhli, vykřikli tajemné heslo foto langhans! a skočili šipkou do řeky. V dvoumetrové hloubce jste si bleskově posunuli trenýrky až ke kolenům a nechali se v předklonu vynést vodou tak, abyste nad hladinou ukázali zadek. Bílá zadnice v kontrastu se zelenohnědou hladinou zasvítila, omladina na břehu se řehtala, holky se červenaly a další adepti se rozbíhali ke svému foto langhans skoku.
Už tehdy jsem věděl, že Foto Langhans je vytištěno na rubu fotografie, na které jsou moji rodiče jako ženich a nevěsta. Oválný obrázek v hnědavém odstínu, v deskách z tvrdého, ušlechtilého papíru, měla matka schovaný v prádelníku, mezi svými košilkami a kombiné. Občas, když bylo vypráno a vyžehleno, vzala tu fotku a prohlížela si ji; přitom ve tváři se jí zračilo něco, čemu osmiletý synek nerozuměl. Byl jsem zvědavý kluk a tak jsem si tajně jednou otevřel skříň a nahmatal skrytou papírovou etui - na fotografii otec stál, měl na sobě žaket, bílá náprsenka a lesklý límeček přímo zářily. Nevěstu fotograf posadil do křesílka. Měla klobouk se závojíčkem, zpod kterého se na mě usmívala. Řekl jsem si: Moje maminka se přece nikdy nesměje… ale podle oblečení to byla ona, měla na sobě stejný vlněný kostým, který visí pořád na ramínku ve skříni a o kterém matka prohlásila, že si ho oblíkne, až se táta vrátí.
Fotografie se ztratila. V životě člověk ztratí důležitější věci… Ale potkají ho i náhody, bez kterých by byl život chudší. Ateliér Langhans - ve Vodičkově ulici č.37 - dům v restitučním řízení připadl dědičce - zedníci při opravách našli skříň a v ní třista krabic skleněných negativů - zbytek pověstného langhansovského archivu osobností - herci, zpěváci, spisovatelé, politici, průmyslníci, cizinci v Čechách - ty ostatní jsou od roku 1954 ve střepech na skládce v Kyjích u Prahy.
Šel jsem se na tu výstavu fotografií, renovovaných fotografem Ivanem Luttererem do dojímajících pozitivů, podívat. V Rudolfinu, tři sály, na jaře roku 2000, padesát osm let po bitvě u Marsa Matrú… Dlouho jsem se díval na portrét F.X.Šaldy. Fotograficky dokonalý profil moudrého staršího pána ve svrchníku. Moc bychom vás potřebovali, pane profesore. Sladká Anny Ondráková v parukových vrkočích a pytlovitém přehozu - takové ženy dnes nejsou… Portrét Jana Masaryka z roku 1917. Picassovské pichlavé oči jedenatřicetiletého budoucího diplomata, který ještě nic neví z toho, co víme my…
Letos konečně dům ve Vodičkově ulici je hotov: Galerie ve třech podlažích, čítárna, nádherné obrazové publikace, švýcarská kooperace s pravnučkou Jana Langhanse, paní Zuzanou Meisnerovou - Wismerovou. Byl jsem tam v té studovně chvíli. Vzal jsem do ruky náhodný svazek - monografii - černobílé fotografie dětí z let 1940 až 1942, z rakouského venkova. Žádná legrace, žádné koupání u jezu, málo úsměvů. Dětské postavičky občas pod dohledem matek, starších sourozenců, učitelek, guvernantek, jeptišek. Muži na fotografiích nejsou žádní.
© Petr Kersch, Děčín, listopad 2003




Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku