Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 19.11.2003
Svátek má Alžběta




  Výběr z vydání
 >TÉMA: O zlých, hloupých Češích a hodných a vyspělých Germánech, potažmo Němcích.
 >ENERGIE: Máme v energetice na vybranou?
 >ŠACHY: Kasparov ve 3.partii deklasuje X3D Fritze
 >MROŽOVINY: Viděl jsem ukřižování 2
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zakázaných kalhot, největší... co?
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart vyjde zkrátka i zdlouha
 >ZAMYŠLENÍ: Kterak Miloš Zeman zachránil ODS
 >POLITIKA: Špidlovy malé velké uši
 >DOPRAVA: 30CKL a 19 mrtvých
 >NÁZOR: Lesní pych
 >GLOSA: Chodník se v zimě neudržuje
 >PŘÍBĚH: Weekend v Muqdisho
 >FEJETON: Kam s ní anebo s ním
 >PENÍZE: Proč je v českých bankách draho?
 >CHTIP: Bože, ať dostanu přidáno

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
19.11. MROŽOVINY: Viděl jsem ukřižování 2
František Novotný

Runcimanova mise (pokračování)
Byla to zbytečná otázka. Znali jsme sami odpověď. Nesmí se nikdy dovolit, aby anglické veřejné mínění myslilo na válku dříve než týden před jejím vypuknutím. Působilo by to těžkosti obchodu. Lidé neutrácejí peníze, když vědí, že bude válka. Působí to potíže politice a nepříznivě to působí na prestyž ministerského předsedy - a snad i samé konservativní strany.
Pokusili jsme se na to jít jinak: "Získáme-li zprávy z jiných pramenů, potvrdíte nebo vyvrátíte nám je?"
Člen mise si pohrával s whisky a sodou: "Nevím, jsem-li oprávněn odpovědět kladně na tuto otázku. Nemohu vám, přátelé, popsat, jak je ta situace nebezpečná."
My jsme to ovšem nemohli vědět! Byli jsme v Československu celé čtyři měsíce již předtím, než do Prahy přijela Runcimanova mise. Procestovali jsme celou zemi a mluvili jsme se všemi možnými lidmi. Runcimanova mise byla naproti tomu v Praze pouze několik týdnů a přitom se nepohnula z hotelu kromě weekendových přepychových zájezdů na venkovská sídla sudetských Němců. Nyní jsme již věděli, jak jsme na tom s touto misí. Řeklo se nám vskutku velmi zdvořile: "Mám strach, že vám nic nemohu říci, a mám za to, že jsem oprávněn k tomu, abych vám lhal, je-li toho třeba." Runciman navštívil Hodžu a Beneše, aby je pozdravil. Viděl jsem jej, jak jel na Hrad ve svém autě, které mu zapůjčilo anglické vyslanectví a které bylo opatřeno značkou C.D. - Corps Diplomatique.
Kundt (sudetoněmecký poslanec) jezdil do Alcronu v malém otevřeném čtyřsedadlovém voze. Následovala jiná auta s právnickými a hospodářskými experty ze sudetoněmecké strany, jejichž kožené brašny praskaly obsahem. Auta řídili členové uniformované stráže sudetoněmecké strany - v šedých košilích, černých kalhotách a černých vysokých botách. Sudetští Němci se stávali smělejšími a ukazovali své uniformy mezi českým pražským obyvatelstvem.
Přátelé v Londýně mně říkali, že Runciman čekal na počátku svého pobytu celých čtrnáct dnů, že Češi učiní nějaký krok. Je zcela pravda, že během prvních sedmnácti dnů od příjezdu Runcimana do Prahy nepodnikl nikdo nic důležitějšího. Ježto Runciman byl vyslán jako vyšetřovatel a prostředkovatel, domnívali jsme se všichni, že napřed bude vyšetřovat a pak prostředkovat, a Češi, kteří byli zdvořilí a vyčkávali jeho pokynů, byli stejného názoru.
Podle mého soudu měl Runciman beznadějný úkol, chtěl-li doopravdy se pokusit spravedlivě rozřešit tento problém. Jak mohl rozřešit v několika týdnech problém tak hluboce zakořeněný v čase? Přiznám se, že jsem neměl žádné vlastní řešení, ani výhled na nějaké řešení. Kdyby zde nebylo Hitlera, bylo by vše zcela jednoduché. Jsem přesvědčen, že na předpokladu autonomie s vlastními místními úředníky silná ústřední pražská vláda by byla s to udržet si loyalitu většiny sudetských Němců.
Češi poznali, že nyní již bylo pozdě. Neboť - a to je nejdůležitější stránka Runcimanovy mise - kontrola československé zahraniční politiky konečně vypadla z Benešových rukou. Chamberlain kontroloval československou zahraniční politiku prostřednictvím Runcimana v Praze. Co mohli Češi dělat? V očích celého světa byli nuceni vyčkat Runcimanova rozhodnutí, i když sebevíce prohlašovali, že budou bránit celistvost svého státu. Beneš již nemohl posílat vyslance Jana Masaryka, syna svého učitele, do Londýna, aby hájil českou věc u ministra zahraničních věcí Halifaxe, neboť by se Masarykovi zdvořile odpovědělo, že britská vláda musí být nutně pod vlivem Runcimanových rad. Osuský, vyslanec v Paříži, také již se nemohl odebrat na Quai d´ Orsay s nějakým úspěchem, neboť Francouzi měli volbu mezi paktem s Československem a dohodou s Anglií a klonili se, ač nejistě a s obavami, k Anglii.

Anglo-francouzský nátlak
Pražská světla se mihotala v údolí, když jsem jel přes Bílou horu v oné noci 20. září (1938).
Anglie nebyla v nevolnictví pod jinou zemí asi po devět set let. Právě proto je velmi těžké pro Angličany si uvědomit plnou hodnotu svobody a porozumět pocitům Čechů, jejichž svoboda byla této noci opět v nebezpečí. Avšak každý Čech si uvědomoval toto nebezpečí a byl připraven bojovat, stejně jako vy budete ochotni bojovat, bude-li vaše osobní svoboda ohrožena. V tomto případě se tenkrát zdálo, že Čechům nezbývalo nic jiného než setrvat při jejich rozhodnutí a bojovat, bude-li toho zapotřebí. Vládní anglické listy v těchto dnech mluvily o tom, že se musí najít mírové řešení; předpokládaly, že mírové rozřešení lze nalézt jediné, když Češi učiní ústupky. Nikdo však nepožádal Hitlera, aby učinil nějaké ústupky.
A nyní byl poslán z Londýna do Prahy seznam obětí, které se od Čechů žádaly. Francie, jejíž zahraniční ministr Bonnet ještě před nedávnem ujistil československého vyslance v Paříži, Osuského, že Francie dostojí svému závazku, vyvěrajícímu z francouzsko-československého paktu, do posledního písmene, přiložila své závaží k anglickému tlaku. Uvidíte, o jaký tlak se jednalo. Modlil jsem se, aby Beneš byl s to odporovat, neboť jsem hluboce a trpce cítil, že Anglie páše hrozný omyl. Připomeňte si jen, že sudetští Němci přece nebyli vlastním problémem.
Sjížděl jsem do Prahy okolo Hradčan a zpozoroval jsem jasné světlo v křídle, kde Beneš bydlel. Na Václavském náměstí byly obvyklé zástupy lidí, avšak jejich tváře byly zasmušilé. Věděli nyní, co pro ně znamená Berchtesgaden. Hromadili se okolo novinážských stánků, kupujíce každé nejnovější vydání novin. Tlačili se na chodnících před redakcemi listů, čtouce poslední zprávy. Byli plni úzkosti, protože ani noviny jim neřekly, co vlastně jejich vláda dělá.
Beneš zápasil o čas a konečně vypracoval svou odpověď. Vrátil se k dvanáct let staré smlouvě mezi Německem a Československem, na kterou již většina lidí zapomněla. Je to smlouva o arbitráži, která byla obsažena ve smlouvě locarnské. Když Hitler vypověděl locarnskou smlouvu, výslovně prohlásil, že všechny dodatkové smlouvy, mezi nimiž také arbitrážní smlouva s Československem, zůstávají v nedotčené platnosti.
Arbitráž podle této smlouvy byla dvojího druhu. Šlo jednak o arbitráž Mezinárodního dvora v Haagu, jednak o arbitráž mezinárodní komise složené z Čechů, Němců a zástupců neutrálních států. Podle arbitrážní smlouvy měly být rozřešeny všechny spory mezi Československem a Německem jedním z těchto dvou způsobů. Beneš připomněl tuto smlouvu a žádal arbitráž.
Avšak Angličané a ovšem také Francouzi odmítli přijmout tuto odpověď pro Hitlera. (Vzpomněl jsem si však, že Chamberlain přijal Hitlerovy požadavky v Berchtesgadenu bez jediného šeptnutí.)
Několik týdnů později, když byla obnovena doprava po drahách mezi Německem a Československem, dostal jsem "Times" ze čtvrtka 21. září, v nichž jsem se zájmem četl o posledním Benešově úsilí. Zvláště zajímavá byla zpráva diplomatického korespondenta, jak v nejrannějších hodinách ve středu ráno britská a francouzská vláda "učinila naléhavou výzvu u československé vlády,aby určitěji odpověděla na anglicko-francouzské návrhy".
Rád bych vám řekl, jak byla učiněna tato "naléhavá výzva".
Ve tři hodiny ráno dne 21. září anglický velvyslanec v Praze Basil Newton odjel z anglického vyslanectví na Hrad. Zvědavé davy, které stály po celý den před Hradem, se rozešly a jedině dva legionáři tam stáli na stráži. Tam se k Newtonovi připojil francouzský velvyslanec M. de la Croix. Žádali, aby mohli ihned mluvit s Benešem.
Tajemník spěchal v županu do Benešovy ložnice, aby vzbudil spícího presidenta. Rád bych, abyste si v mysli představili, jak tenkráte vypadal Beneš, unavený, předčasně zestárlý ve čtyřiapadesáti letech, trpící nervovým přepracováním, když šel za britským a francouzským ministrem, aby se podíval tváří v tvář tomu, o čem musil vědět, že to bude konečně nevyhnutelné. Podle slov "Times" oba ministři žádali "rozhodně jasné přijetí". Řeknu ván určitěji, co vlastně říkali, jak mně to vypravoval jeden český ministr, kterého si později Beneš zavolal na Hrad.
De la Croix měl první a krajně nepříjemný úkol. Bylo mu uloženo, aby prohlásil Benešovi, že Francie nemůže přijít na pomoc Československu, kdyby bylo napadeno. Newton pak pravil, že Anglie zůstane naprosto lhostejná k osudu Čechů, nadají-li svůj souhlas k postoupení sudetského území Hitlerovi.
Tak najednou Beneš poznal, že byl opuštěn. Oba ministři důrazně připomněli, že jeho odpověď nebyla dostatečná. Odpověď, kterou měl Chamberlain přivézt druhý den Hitlerovi do Godesbergu, musila být buď úplné přijetí, chtěl-li Beneš jejich pomoc, nebo úplné odmítnutí.
Beneš potřeboval čas, aby mohl uvážit situaci. Poukázal na to, že jsou tři hodiny v noci. Chamberlain měl odletět do Godesbergu teprve v pátek ráno. Zřejmě zde bylo dosti času, aby se vyspal a pak svolal ráno kabinet, aby se do večera odeslala do Londýna odpověď.
Oba diplomaté byli neúprosní. Československý ministr mně pravil: "Z postoje Newtonova dá se usuzovat, že Chamberlain čekal v Londýně u telefonu na Newtonovu odpověď." Newton a de la Croix žádali okamžité svolání kabinetu. Beneš viděl, že je konec a unaveně svolil.
Telefon probudil ministerského předsedu Hodžu v jeho vile na pokraji Prahy a pět dalších členů užšího kabinetu. Dostavili se všichni na Hrad. Bylo půl čtvrté ráno, když začala tato schůze kabinetu - poslední, které předsedal Hodža.
Trvala tři hodiny, během nichž prošel Beneš se svými ministry zahradou Getsemanskou. Francie je opustila, Francie následovala Anglii a Chamberlain byl rozhodnut zachovat mír za cenu jakékoli oběti, kterou mohl vnutit Čechům. Zbylo zde Rusko, ale to potřebovalo tři měsíce, než by ruské jednotky se dostaly ve větším počtu na českou stranu. Byla zde možnost pustit se do války a vést ústupový boj až na Moravu, kde by se zakopali před Vysokými a Nízkými Tatrami a čekali, až přijdou Rusové.
Avšak přišly zprávy, které rozprášily všechny naděje na možnost obrany. Maďarsko a Polsko, které vyčkávaly celou tu dobu, aby poznaly, kterým směrem vane vítr, dodaly si anglickým stanoviskem odvahy a postavily se odhodlaně na stranu Hitlera. Poláci se připravovali vpochodovat do Těšína na východě, Maďaři a Slovensko a Podkarpatskou Rus na jihu. Z 1400 mil dlouhých hranic pouze 80 mil bylo bezpečných na straně Rumunska.
Slunce se probíralo ze slabé mlhy nad Prahou, když Hodža sjížděl s Hradu. Jel na schůzi dvaceti zástupců šesti koaličních stran, které byly ve vládě, a upřímně tam vyložil situaci tak, jaká ve skutečnosti byla. Mezitím Newton a de la Croix neustále naléhali na odpověď.
V jednu hodinu odpoledne zasedl Beneš s plným kabinetem ke konečné schůzi. Byli zde přítomni representanti hlavního štábu a dopravní znalci. V půl čtvrté odpoledne byli zavoláni ministři Newton a de la Croix, aby si přišli na ministerstvo zahraničních věcí pro odpověď. Ministr zahraničních věcí Krofta - znavený a sklíčený - ji odevzdal. Úplné bezpodmínečné přijetí.
Hodža odjel z Hradu. Měl strhanou tvář. Ztratil svůj úhledný vzhled a krčil se do koutka v autě. Ani nepozdravil legionáře, kteří jej zdravili. Druhého dne resignoval. Sbohem, Mr. Hodža!
Zástupy houstly. Noviny nemusily vypravovat, co se stalo. Diváci před Hradem vyčtli vše z rysů na tvářích členů kabinetu, když odjížděli.

Příště dokončení s kapitolami "Mobilisace" a "Sedmý den".

Přepsáno v Praze 11. 11. 2003 z týdeníku "Přítomnost" č. 6 z 8. února 1939, který mi zůstal po otci.


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku