Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 20.11.2003
Svátek má Nikola




  Výběr z vydání
 >VRAŽDA JFK: Velké mystérium i po čtyřiceti letech
 >IZRAEL: Na obzore plachta. Bílá?
 >ZAMYŠLENÍ: Zdravotnictví na pokraji propasti?! (Seriál - díl čtvrtý: "Jak?" - řešení )
 >LETECTVÍ: Veterán Dakota na Ruzyni
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Den blbec
 >PSÍ PŘÍHODY: Kdo koho našel
 >REAKCE: Maul halten und weiter dienen.
 >POLITIKA: Jak Unie ovlivní KSČM
 >NÁZOR: Mraky nad Šimonovským se stahují
 >PŘÍBĚH: Velký mág
 >POLITIKA: Čtrnáctiletá pubertální bilance
 >GLOSA: Ti nejlepší za bukem ?
 >KULTURA: Vstup zakázán!
 >Zbloudilé ovečky mají smůlu
 >PENÍZE: Zákony, zákony, hejbejte se!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
20.11. VRAŽDA JFK: Velké mystérium i po čtyřiceti letech
Václav Tikovský

Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho, 35. prezidenta Spojených států, od něhož 22. listopadu letošního roku uplyne dlouhých čtyřicet let, byl samozřejmě především velkou tragédií. Zpráva o smrti nejen nejmocnějšího muže planety, ale i osobnosti nesmírně populární a oblíbené nikoli pouze v Americe, doslova šokovala stamiliony lidí na celé zeměkouli.

Mladý, oslnivě skvělý muž, který vzbuzoval tolik nadějí pro svět zmítaný válkami a nepokoji, pro planetu zastíněnou odpalovacími rampami nukleárních raket schopnými ji rozmetat v případě oddálení - tento muž že zemřel kulkami atentátníka? Bylo to cosi neuvěřitelného, cosi neskutečného, nicméně šlo o nezvratitelný fakt. Dvaadvacátého listopadu 1963 v 13.30 místního času v texaském Dallasu zazněly výstřely, které změnily historii. Milionů lidí na celém světě se náhle zmocnil pocit, že svět už nikdy nebude tím, čím býval před tímto datem.

Zemřel idol, pohasla naděje, zemřel kus amerického snu.

MĚL PŘEDTUCHU?

V den atentátu se Kennedy probudil v dobré náladě a nabit obvyklou energií. Měl před sebou sice cestu, před níž ho mnozí varovali, ale on byl rozhodnut ji přesto podniknout: Cestu do Dallasu. Dohodl ji už v červnu s guvernérem státu Texas Connallym a nehodlal plán měnit. Přestože věděl, že v Dallasu nemá jenom přátele, dokonce naopak: místní naftaři, magnáti s dalekosáhlým vlivem, ho vůbec neměli v lásce. Kennedy se totiž domníval, že by mohli platit větší daně ze svých zisků, a dával to najevo. Proto nemohlo tak dalece překvapit, že v den jeho ohlášené návštěvy vyšel v místních novinách celostránkový inzerát upravený jako zatykač na něj. Ale Kennedy nedbal. Překážky ho nelekaly, byly pro něj výzvou, aby je překonával.

Když se onoho dne oblékal, tak prý zamyšleně pronesl: "Kdyby někdo chtěl prezidenta zastřelit, nebylo by to nic obtížného. Stačilo by proniknout do vysoké budovy s puškou opatřenou dalekohledem a nikdo by nemohl atentátu zabránit."

Byla to předtucha? Nebo pozdější fabulační příkrasa, která měla příběh jeho vraždy učinit zajímavějším? Nikdy se to nedozvíme, ale… přesně tak se to stalo. Osamělý střelec pronikl se snajperskou puškou do vysoké cihlové budovy s nápisem Skladiště učebnic. Ráno 22. listopadu o něm ještě nikdo nevěděl…

Opravdu ne?

"VYJMĚTE KÁMEN Z MÉHO STŘEVÍCE!"

Naftařští miliardáři ovšem nebyli zdaleka jedinými jeho nepřáteli. Byla zde ještě mafie, ba právě ona. A ta měla spadeno nejen na JFK, ale především na jeho mladšího bratra Roberta. Byl Johnovou pravou rukou a zastával v jeho etablishmentu funkci ministra spravedlnosti. A těžce na mafii dokračoval. Za dobu, co vykonával svou funkci, čtyřnásobně zvětšil odbor zabývající se bojem proti nelegálním syndikátům a počet mafiánů, které jeho muži pohnali před soud, dosáhl 2300. Což bylo nesrovnatelně více než za kteréhokoliv jeho předchůdce.

Taktéž John Fitzgerald měl u nich nejeden vroubek. Vytýkali mu především, že výrazněji nepodporuje kubánské emigranty, zejména mu nemohli zapomenout, že nechal zkrachovat jejich invazi v Zátoce sviní (duben 1961). Kuba byla pro mafii, v dobách před Fidelem Castrem zlatým dolem, protože z hráčských doupat tekl proud milionů, o obchodu s drogami nemluvě. Kuba byla důležitým překladištěm na asijské trase, které teď velice chybělo. Mafie chtěla získat Kubu pro Státy zpátky a prezident - podle jejího soudu - pro to dělal jen velice málo. Že vyhrál důležitý diplomatický souboj se Sověty rok předtím (tzv. karibskou krizi, podzim 1962), mafiánské bossy tak dalece nezajímalo. Z toho pro ně nekápl ani dolar.

Robert měl u mafie těžký vroubek už z roku 1961. Tehdy nechal vyhostit jistého Carlose Marcella, druhého nejmocnějšího muže amerického podsvětí. Jednoho dne byl Marcello chycen na ulici v New Orleansu a posazen do letadla letícího do Guatemaly. Sbohem, Carlosi, a nevracej se!

Jenomže Carlos se ukázal jako neposlušný hoch. Už za dva měsíce po vyhoštění se vrátil do Států svým soukromým letadlem, které pilotoval jistý David Ferrie. Velmi inteligentní muž, o němž kolovala neurčitá zvěst, že má cosi do činění s CIA. V příběhu sehraje ještě důležitou roli. V roce 1961 to byl možná právě on, kdo získal informaci o schůzce mafiánských bossů, na níž vystoupil Carlos Marcello s obžalobou bratří Kennedyových, kteří podle něj zašli v pronásledování mafie příliš daleko. Svou řeč zakončil italským zvoláním: "Vyjměte kámen z mého střevíce!" Je to tradiční výrok sicilských mafiánů, který se pronáší před spácháním vraždy.

Do té bylo tehdy ještě daleko. Ale už tehdy zde byla vůle k činu: až uzraje čas, mafie dodá střelce. Měla jich hezkých pár, určitě bylo z čeho vybírat. Někdo další pak dodá krytí.

OSUDNÉ VÝSTŘELY

Dvaadvacátého listopadu 1963 byl svěží slunný den, který ani v nejmenším nenaznačoval, že by mělo dojít k tragédii. Přivítání na letišti sice vyznělo trochu chladně, ale zato v ulicích byl prezident radostně vítán davy lidí. Podle odhadu jeho expertů jich mohlo být čtvrt milionu, což byl na texaské poměry výrazný úspěch. Jak prezidentova limuzína projížděla městem, ovace se stupňovaly, takže paní Connallyová, guvernérova choť, jedoucí s prezidentem v jednom voze, s úsměvem pronesla: "Nemůžete říct, že by vás dallasští neměli rádi."

"Ne, to opravdu nemohu," přitakal prezident. Možná to byla jeho poslední slova. Jeho vůz v následujícím okamžiku zvolnil jízdu před točitým nájezdem na dálnici, po níž měla autokolona dojet do centra. Kolem stojí lidé. Muž jménem Abraham Zapruder si kolonu filmuje amatérskou kamerou. V tu chvíli samozřejmě netuší, že jeho záznam se stane nesmírně cenným dokumentem. Ve stejném okamžiku si už neznámý střelec číhající v protilehlé cihlové budově s nápisem Sklad učebnic rovná prezidentovu hlavu do záměrného kříže svého puškohledu.

Agent tajné služby sedící v prvním voze, který o tom nemá zdání, ale přesto je nervózní, pronese k řidiči: "Ještě pět minut a budeme mít ten nervák za sebou."

V zadním voze se nechala slyšet prezidentova sekretářka: "Jen si to představte - už jsme projeli celým Dallasem a zatím ani jedna demonstrace!"

A právě v tom intervalu, kdy všichni již bezmála prožívají okamžiky úlevy, se to stane. Zazní výstřely! Zpočátku se zdá, že byl jen jeden jediný. Ale bylo jich určitě víc. Jedna kulka prolétla prezidentovým krkem a pak zády a hrudníkem. Policista Chaney jedoucí na motocyklu jen dva metry od pravého zadního kola prezidentova lincolnu zahlédl, jak se na prezidentově hlavě objevila krev. JFK ještě stačil zvednout ruku, jako by si chtěl chránit krk, pak se pomalu naklání dopředu. Třeskne druhý výstřel a krátce poté třetí. Kennedy padá do náručí své manželky Jacqueliny, zasažen je též guvernér Connally, jehož tělo se také sesulo.

Během několika vteřin se scéna idylického slunného dne šmahem proměnila. Prezidentův lincoln prudce vyráží kupředu. Nemocnice Parkland Memorial Hospital naštěstí není daleko, pouze nějakých pět kilometrů. Řidič Bill Greer tuto vzdálenost projede za několik minut. Ve 12.38 zabrzdí před nemocničním vchodem, prezident jde okamžitě na sál, ale jeho srdce již nebije. Lékaři okamžitě zahajují resuscitaci, jejich úsilí je však marné. Ve 13.00 zahaluje doktor Perry prezidentovu tvář bílou rouškou. John Fitzgerald Kennedy je mrtev.

ZÁVOJ TAJEMSTVÍ

Ještě téhož dne se rozjelo vyšetřování a ještě téhož dne - světe, div se - policie zatkla atentátníka. Byl jím třicetiletý Lee Harwey Oswald, bývalý mariňák, později prý komunista, obdivovatel Fidela Castra a přechodný zaměstnanec ve Skladu učebnic. On byl oním záhadným střelcem, on zavraždil Kennedyho a potom též, když se prý snažil uniknout z místa činu, při kontrole dokladů policistu Tippita. Krátce po vraždě tohoto dallaského policisty, která jen přilila oleje do ohně, byl zatčen v místním kině, předveden na policii a zde dvanáct hodin vyslýchán.

Během výslechů vehementně popíral obě vraždy (ale to známe: každý zločinec je nevinný!), dušoval se, že vše je buď nějaký strašlivý omyl, nebo se musel stát obětí nějakého komplotu. Atentát se odehrál v pátek. Když byl za dva dny poté, v neděli krátce před polednem, převáděn z věznice k policejnímu autu, aby byl převezen k výslechu na vyšší instanci, vyběhl z houfu reportérů muž a v záři televizních kamer Oswalda střelil z revolveru ráže 38 do břicha. Oswald nepřežil.

Nový atentátník se jmenoval Jack Rubby, byl majitelem nočního podniku a střílel údajně v afektu, prý proto, že byl pobouřen atentátem na JFK a chtěl paní Kennedyovou ušetřit trýznivých okamžiků při procesu s Oswaldem. Tím se řetěz uzavřel: Kennedyho zabil Oswald a Oswalda zabil pomatený Jack Rubby. Samozřejmě putoval za mříže. Později ovšem vyšlo najevo, že měl víc než dobré styky s mafií, s Oswaldem se znal a znal se také s již zmíněným Davidem Ferriem. Všechny tyto známosti se mu nakonec staly osudnými: ani on se nedočkal dlouhého žití. Ve vězení zemřel na rakovinu.

Pro zajímavost: David Ferrie, jehož vysoká inteligence mu nepopřála klidu, se ve volném čase zabýval pěstováním rakovinových buněk, jimiž infikoval krysy, které si doma pěstoval. Existují důvěrné a tudíž těžko ověřitelné údaje, že infikoval i Jacka Rubbyho, patrně ještě předtím, než vypálil ze své osmatřicítky. Bohužel, ani on nemohl vnésti do případu více světla. Agent CIA David Ferrie byl totiž v roce 1967 nalezen mrtev ve svém bytě. Cizí zavinění neprokázáno - čili sebevražda…

Kennedyho vraždu vyšetřovala komise nesoucí jméno Earla Warrena, tehdejšího předsedy nejvyššího soudu. Když 24. září 1964 předával výsledky jejího šetření prezidentu Johnsonovi, čítaly 26 svazků dokumentů a protokolů. Její závěr vyzněl jednoznačně: 35. prezident USA John Fitzgerald Kennedy byl zavražděn osamělým střelcem, jímž byl L. H. Oswald. Ale už tehdy existovaly pochybnosti, zda je tento závěr správný.

O čtyři roky později, v roce 1968, kdy se měl volit nový prezident (a kdy byl kennedyovský mýtus stále ještě živý), se do čela kandidátů dostal Johnův bratr Robert Kennedy. Zdálo se být téměř jisté, že to bude právě on, kdo zaujme Johnovo místo. A nebylo pochyb, že energický Robert by si určitě nenechal vzít příležitost strhnout závoj tajemství spočívající na bratrově smrti.

Byl to motiv nové vraždy, nového atentátu, tentokrát na RFK? Dne 5. června onobo roku v Los Angeles zazněly výstřely tentokrát prokazatelně osamělého střelce, jimž Robert Francis Kennedy padl za oběť. Ke smrti JFK se tak přidružila i smrt RFK a obě zůstaly temným mystériem na mnoho dalších let.

TAJEMSTVÍ TRVÁ DODNES

Jak čas plynul, vynořila se řada skutečností, které v době vyšetřování nebyly známy nebo zůstaly zamlčeny. Především padla verze o jednom střelci. Střelci byli nejméně dva a taktéž výstřely nebyly tři, ale čtyři. Dále se zjistilo, že kulka nalezená u prezidentova těla nebyla kulkou vražednou, nýbrž byla podvržena. Střely, jimiž byl prezident zasažen, byly zhotoveny ze speciální slitiny stříbra a olova, neměly měděný plášť, takže po skončení své dráhy se rozletěly a nemohly být tudíž nalezeny. Zanechaly pouze stopy kovu v průstřelu.

A konečně, Oswald nebyl zmatený vizionář a ztroskotanec, který marně hledal své místo v životě (mezi jiným též v bývalém SSSR, kde žádal o azyl), jak ho líčila média, ale i on byl agentem CIA. Ta ho také do Svazu vyslala, aby tam zapustil kořeny a plnil funkci hláskaře pro špionážní letouny U-2. Údajně měl obsluhovat přenosný radiomaják s dosahem do výšek kolem 20 tisíc metrů. Když byl v roce 1961 sestřelen U-2 pilotovaný Powersem, CIA od dalších letů upustila a Oswalda, jehož mise se tím pádem stala zbytečná, stáhla. Ten se mezitím v Rusku oženil, údajně s dcerou vysokého důstojníka KGB. Přivezl si ji s sebou do Států, aniž by ho ovšem třeba jen stínem napadlo, že v další hře mu bude přisouzena role obětovaného pěšce.

Všechny tyto okolnosti způsobily, že případ Kennedy byl znovu otevřen. V roce 1979 vyšetřovací výbor Sněmovny reprezentantů dospěl k názoru, že JFK "byl pravděpodobně zavražděn v důsledku spiknutí". O jaké spiknutí šlo a kdo stál v jeho pozadí, o tom se zpráva nezmiňuje.

Zmiňuje se však o něm - zcela jasně a nedvojsmyslně - zpráva senátora M. W. Coopera, s níž vystoupil o deset let později, 23. května 1989. Z vraždy JFK činí odpovědnou přísně tajnou instituci MJ 12, jejímž úkolem je blokovat informace o působení mimozemšťanů na naši civilizaci. JFK se k těmto informacím dostal jako prezident USA a rozhodl se s nimi seznámit veřejnost.

Na svém rozhodnutí trval i poté, co se mu různí činitelé snažili vysvětlit, že takovéto sdělení by vyvolalo nepopsatelný chaos, zhroucení všech dosavadních struktur, neodhadnutelné reakce lidí, a proto není myslitelné. JFK argumentoval tézí, že lidé mají právo znát pravdu, ať už je sebeohromující. Nebyla s ním řeč, proto musel být umlčen…

Cooperova zpráva se obvykle nekomentuje, poněvadž je příliš fantastická a proto není věrohodná. Takže smrt JFK zůstává velkým mystériem i po čtyřiceti letech.

Václav TIKOVSKÝ




Další články tohoto autora:
Václav Tikovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku