Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 20.11.2003
Svátek má Nikola




  Výběr z vydání
 >VRAŽDA JFK: Velké mystérium i po čtyřiceti letech
 >IZRAEL: Na obzore plachta. Bílá?
 >ZAMYŠLENÍ: Zdravotnictví na pokraji propasti?! (Seriál - díl čtvrtý: "Jak?" - řešení )
 >LETECTVÍ: Veterán Dakota na Ruzyni
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Den blbec
 >PSÍ PŘÍHODY: Kdo koho našel
 >REAKCE: Maul halten und weiter dienen.
 >POLITIKA: Jak Unie ovlivní KSČM
 >NÁZOR: Mraky nad Šimonovským se stahují
 >PŘÍBĚH: Velký mág
 >POLITIKA: Čtrnáctiletá pubertální bilance
 >GLOSA: Ti nejlepší za bukem ?
 >KULTURA: Vstup zakázán!
 >Zbloudilé ovečky mají smůlu
 >PENÍZE: Zákony, zákony, hejbejte se!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Drogy  
 
20.11. Zbloudilé ovečky mají smůlu
www.infoservis.net

Nedávno jsem měl možnost nahlédnout do života skupiny lidí z „okraje společnosti“, žijící na jednom ze sídlišť na Praze 5. V rámci studia na Fakultě humanitních studií UK jsem v březnu roku 2002 provedl výzkum metodou SEIQoL*, jehož cílem bylo zjistit, zda jsou tito lidé spokojeni se svým vlastním životem. Díky rozhovorům s některými členy zmíněné skupiny jsem si utvořil zcela nový, lehce neobjektivní pohled na život několika mladých lidí, kteří se potýkali/jí s drogami a snaží se integrovat do - jak sami s oblibou říkají - slušňácké společnosti.

Společnost nám nepřeje!

Již samo seznámení s nimi bylo velmi náročné. Člověk bez předešlých známostí prakticky nemá šanci do skupiny proniknout a už vůbec „donutit“ její členy spolupracovat na nějakém výzkumu. Jeden z nich je však můj bývalý spolužák a prostřednictvím něj jsem měl možnost alespoň částečně nahlédnout do každodenního života těchto lidí.

Šestnáctičlennou skupinku (převážně mužského pohlaví) je snadné si představit. Jsou to lidé mezi 19 až 24 lety, kteří mají hodně volného času, a tak jej většinou tráví v klubu nebo postávají u metra, kde se poflakují a pokuřují. Je velmi snadné je odsoudit, přiřadit jim nálepku povalečů a chuligánů. Chci se ale zamyslet nad problémy návratu této skupiny zpět do běžného života. Integrace do „normální“ společnosti, po které touží, je pro ně tím největším problémem, ačkoliv na první pohled se zdá, že se naopak snaží ze společnosti vyčlenit.

Vztahy v této skupině jsou spíše povrchní. Její členy nespojuje opravdové přátelství, ale příležitostné užívání drog, občasné krádeže a každodenní vysedávání v klubu. Současně ale chtějí změnit svůj stávající život. Brání jim v tom ale společný pocit, utvrzování se v tom, že lépe býti nemůže, že jim společnost nepřeje

Chceme rodinu a peníze

Kde se stala chyba? Tito lidé, ač mladí, mají za sebou již řadu zkušeností. Základní školu dokončili jako „slušňáci“ a na výběrovou střední školu byl také přijat každý z nich. Žádný ji však nedokončil. Neomluvené hodiny a falešné omluvenky pro ně zavřely dveře nejen na škole, ale i doma v bytě u rodičů. Někdo odešel z domova dobrovolně, aby nemusel poslouchat „ty rodičovské kecy“. Ti, kdo nezůstali u rodičů, se přestěhovali ke starším či soběstačnějším kamarádům, kteří bydleli sami.

Následovalo období (1-2 roční), které tehdy považovali za nejšťastnější období života. Měli pocit, že konečně dosáhli oné svobody, konečně našli někoho, kdo jim naprosto rozumí a kdo je má opravdu rád, a hlavně - že konečně je nikdo k ničemu nenutí. Bylo to období závislosti na pervitinu a nutnosti krást, aby bylo z čeho zaplatit nájem, drogy a základní životní potřeby.

Za zlom považují okamžik, kdy si uvědomili, že potřeba drogy pro normální fungování, každodenní krádeže a strach z policie jim už nepřináší požitek. Ocitli se v pomyslné "slepé uličce". Rozhodli se vrátit na „rozcestí“ a vydat se jinou cestou. Samotný návrat pro ně byl kupodivu tím nejsnazším. Tomu častokrát předcházel několikaměsíční pobyt ve vězení či v protidrogové léčebně. Lidé, se kterými jsem se seznámil, za sebou již tento návrat na rozcestí mají. Chápavě pak odsuzují ty, kteří ještě v oné „slepé uličce“ jsou.

Teď už jen zbývá vydat se tou správnou cestou. Nejde to ale nijak hladce. Objevili nové cíle (pomineme-li drogy, kterých se nezbavili nadobro). Jejich přáním je mít rodinu a dostatek peněz, tedy to, co nemají. Jsou si vědomi, že hlavním startovním bodem je dokončit si středoškolské vzdělání. Někteří si jej dodělávají dálkově či po večerech. Velmi snadno ale sklouzávají zpět do svých zaběhlých kolejí a školu opět zanedbávají.

Až na jednu výjimku se nikdo z nich nevrátil k rodičům, stále žijí u kamarádů. Potřeba zaplatit nájem a jídlo je nutí hledat si práci. Ale nedokončené středoškolské vzdělání a záznam v trestním rejstříku jim situaci komplikuje.

Doživotně s cejchem zloděje

Je to nekonečný bludný kruh - pokud si člověk chce dokončit potřebné vzdělání, musí mít zázemí, k zázemí potřebuje peníze či podporu rodičů, přátel nebo příbuzných. K penězům potřebuje práci… Jak z toho ven? Stačí vůle a chuť poctivě pracovat?

Také naše společnost je nastavena tak, že kdo vybočí, toho již do stáda nevezmeme. Popsaný trestný rejstřík je jednou z hlavních překážek, který stahuje zpět do oné pomyslné „slepé uličky“. Pro potenciální zaměstnavatele je to jasný signál. Pokud se přeci jenom rozhodnou to s takto ocejchovanými lidmi zkusit, je to za minimální mzdu a s podmínkou, že za sebemenší poklesek letí. Jejich nadřízení je tak mohou bez zábran šikanovat. Vydrží to opravdu jen silné povahy.

Současná situace vede tyto lidi k rezignaci. Kradou, protože už je to přece jedno, mají stejně nálepku zloděje. Jejich snažení není důsledné, mají odhodlání ale lehce se nechají odradit neúspěchem, který navíc předpokládají. Zároveň se stále snaží udržet si některé své staré návyky, což jim také brání ke vstupu do „normálního“ života.

Happyend se tedy nekoná. V době kdy tento článek píšu, již uplynul rok od mého výzkumu. Tito lidé se zatím nehnuli z místa. Stojí, čumí, pokuřují - a čekají na zázrak.

*Metoda SEIQoL (Schedule for the Evaluation of Individual Quality of Life), zkoumá hodnocení individuální kvality života. Data se získávají z dotazníků, kde dotazovaný vyplní kromě celkové spokojenosti se životem, ještě 5 základních životních cílů, jejich vzájemnou důležitost a míru spokojenosti s nimi.

David Jendřejčík


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku