To se tak někdy semele, všechno dokola, až je z toho den blbec. Obvykle je to den individuální - prostě se někomu den nevyvede a je to jeho osobní den blbec. Nicméně soudím, že včerejšek jsem poněkud se Sněhovou Vločkou sdílel.

Telefonovala mi, že má den blbec, pochopil jsem a uvěřil až když jsem viděl na vlastní oči: potkal jsem ji na schodech, sestupovala, já šel proti ní. Něco nesla. Najednou z toho všeho co nesla se cosi odlouplo, oddělilo a skákalo to po schodech proti mě, hop, hop, jako míček. Divný, průhledný. To bude nějaký hopík, napadlo mě, jenže hopík by víc skákal. Tohle skákalo neochotně, nedomrle či nedoskákavě. Ono to vypadá jako žárovka, uvědomil jsem si. Nesmysl, žárovka by neskákala po schodech, ta by se rozbila. Nedoskákavý hopík se doplížil až ke mně a tam prsknul a prokázal, že je to žárovka. Ona mě asi chtěla ta žárovka říznout!
To nebyl začátek, to bylo vyvrcholení toho, co měla Vločka za sebou. Začátek? Vrtala vidiovým vrtákem díru, tedy dírku do zdi, aby se do dírky vložila hmoždinka a do hmoždinky háček a na háček polička. A najednou se něco stalo, vidiák se proměnil v makarón, ohnul se a vrtulovým pohybem vyrval do omítky díru velikosti lívance. No to se na to podívejme, pomyslela si Vločka, otočila se a praštila se do hlavy, rovnou nad levé obočí. Spílajíc odešla do kuchyně pro smeták, aby zametla to nadělení a srazila násadou žárovku. "Naštěstí se nerozbila," podotkla k tomu.
Žárovka se rozbila až na schodech, před mýma nohama.
A můj den blbec?
Celkem ten den nebyl tak blbej, až odpoledne, kdy jsem měl jet ze Smíchova do Strašnic. Odhadl jsem tu cestu na půl hodiny. To jsem byl naivní! Hned u nás na kopci začala zácpa, projet k Andělu se dalo tak za dvacet minut. Vrátil jsem se domů, abych osedlal motocykl, jenže Sůza mi bestie nechytla! Bídný návrat k autu, načež následovala hodinová cesta do Strašnic. Teď jdu zkoumat, co se vlastně se Sůzou stalo. Uvidím, zdali bude mít den blbec pokračování.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku